Nad Prahou.

Nad Prahou.
Nad Prahou mladý den se vznáší, svěží co krásný, jarní bůh; a kouzlem svým tak svět unáší, že láskou k druhu přilne druh. Jak zlato plynné řeka září, když paprsek s ní světlý hrá, i starý most se jasněj’ tváří, že na něm líbka slunce plá. Se věží táhlých zvuků znění, pobožně k chrámu spěchá lid, a v zvučném, tklivém slávopění svůj vroucí, zbožný jeví cit. A král šedivý ve své výši, důstojný, starý Vyšehrad prohlíží radostně svou říši, květoucí luhy, stráně, sad. 43 Na Vltavě se loďka houpá, jí vesla nikdo nestřeží, srdce se v moři blaha koupá, a loďka žene k pobřeží. – – – Ó rozviň, Praho, krásy svoje, ukaž se v slávě sterých vnad, ukaž mi hrady, chrámy svoje, Vltavu mocnou, Vyšehrad. Objev se v celé, hrdé pýše, – má mysl jinde zavítá; dnes duše moje touhu dýše a tebou, Praho, zamítá. 44