O dušičkách.

O dušičkách.
Po hřbitově jde dívka a slzou skrápí zem: pět neděl tomu právě, co jej odnesli sem. Pět neděl tomu právě, co s ním jí zemřel svět, co uzavřeli v rakev ten mladý, sličný květ. Ve hlavách klečí hrobu, rukou objímá kříž: „Ty, jenž jsi trpěl za nás, proč povolal’s ho již? 59
My žili jsme tak šťastně jak ptáci v letní čas, a v šveholení jejich i náš se mísil hlas. My měli se tak rádi, že stejný řeči zvuk, že stejné naše hledy a stejný srdce tluk.“ – Třesoucí rukou věnec na rovu klade lem; pak bledou skloní hlavu a chladnou líbá zem. „Ty, drahý, dole dřímej, Tvůj rušit nechci klid; můj večer též se blíží a brzký ranní svit. Můj večer též se blíží a nedaleko čas, kde v nadhvězdné té říši se uhlídáme zas.“ – Od hrobu vstává dívka a svatoklidu zář 60 se rozhostí po líci, a blahem svítí tvář. – Já ruku tiskla k srdci: „jakjak, dívkodívko, šťastna jsi! Ó že nemohu věřit ve shledání, jak ty.“ 61