Fantasie.

Fantasie.
Chtěla bych uzřít onen den, kde laurem budeš ověnčen, kde u pohledu statisíc Tvá růměnem se zbarví líc. Já Tvoji hrdou vidím tvář, jak na ni blaho lije zář, já zřím ten oka bystrý hled, jenž dusil plamen tolik let. Já Tebe zřím, i jasnou výš, k ní hne se lid, by byl Ti blíž, kolem se sláva hlásá Tvá – já v davu stojím neznaná. I slyším v davu šeptat hlas: „Ten skvělý muž znal jiný čas, však okamžik teď zahladil ty vrásky, jež bol v čelo vryl. 54 Znal ontě dobu plnou muk, kde v zoufalství hnal srdce tluk, – kde jenom jedno srdce měl a v okovech mu písně pěl.“ – I šepce v davu druhý hlas: „Jak dobře, že ten minul čas; volnosti květe ratolesť, a každé srdce jeho jest.“ – Kolem se sláva hlásá Tvá, já z davu prchám neznaná; já sobě slzu setřu z řas: „že to byl přece krásný čas.“ 55