Není to jen husy pásti nebo štípat kusy:
kdo chce býti knězem lidu, fňukat umět musí,
v hodně smutných tragediích záda rekům zmodřit,
a jsou-li mu příliš drsni, uměti je odřít.
Romány psát z jiných světů – podle dobrých vzorů,
neublížit – kromě sokům – nižádnému tvoru,
ani tomu božímu hovádku, ani redaktoru.
S kritiky hrát často v karty, hloupě házet listy
a nezbryndat nikdy si to s pány žurnalisty.
Osedlat si jedno zvíře, nepovím Vám jaké –
jezdím na něm, bohužel, už několik let také! –
A když sedí pevně v sedle a má plnou kapsu,
plačtivé psát epištoly, že je s oslem na psu...
To jen proto, že tím získá, jak pověděl Zola,
žaludek i umělecká jeho aureola. –
Ach, můj Vrabče, můj Vrabčáčku, moje hubo zpěvná,
co jsi zkusil, než tvá sláva byla světu zjevná!
Kolikrát jsi migrenu měl v slavné hlavě svojí,
než N. vydal opravenou podobiznu tvoji;
neboť kdyby věrný obraz tvůj tak u nás shledli,
kdo ví, co by s ním pak, šelmy, ještě neprovedli!
Nemohli to pochopiti – dobře jim, ať zhynou! –
že je možno zpívat jedné a objímat jinou.
Jaké proďáls líté půtky, sedánie a klánie,
kolik vyteklo již – sudů při tom potýkánie,
kolikrát vás šenkýř tučný – o, ta srdce tvrdá! –
vyhodil od „Modré štiky“ nebo od „Všehrda“.
Kolik prohráls maxlů, bulek a zašpinil tarok,
než si u svých recensentů na slávu měl nárok.
Kolik vyplakal jsi slzí v krčmě do sklenice,
kolikrát ti z ruky padla – když jsi dojed – lžice,
nežli tebou tvoji věrní, můj Vrabčáčku milý,
holubičí český národ posléz napálili! –
Ach, můj Vrabče, Vrabčáčku můj, zpívej, tobě dáno
od kritiky pět, co posud bylo neslýcháno
ani v Němcích, v Americe, ani ve Francii,
v Škotsku, Španihelsku, Polsku, Rusku, Italii.
A bylo-li zpíváno tam – kdo to může vědět?
Nelze-li na jedné sněti osmi Vrabcům sedět?
Jen když každý čimčarará, jak mu rostla huba –
vrabec musí zůstat vrabcem, Kubou zůstat Kuba! –
Nehněvej se, Vrabčáčku můj, pro tu píseň moji,
čekal jsem ji v otcovském už dlouho nepokoji;
pomohl-li zvěčniti jsem tvoje sladké jméno,
opět jedno přání moje tím je vyplněno!