NA ROZLOUČENOU.
(Květy 1839.)
S Bohem buď!
Duši zklamala jsi věrnou –
Odpouštím ti zradu černou.
Zrušila jsi snů mých nebe –
Ach, a přece žehnám tebe!
Bolu jsi se smála mému –
Bůh to odpusť srdci tvému!
Víc nebudeš se mi smáti,
Nechci žal ti déle lkáti.
Srdce! ráj jsi chtělo míti –
Zde na zemi nemůž’ býti.
Pomni jen!
Když jsem ještě žil v mém ráji,
Znal jsem místa v sadě, v háji,
Stinné loubí, tiché křoví,
Kde jsi šeptavými slovy
Hvězdám lásku přisahala.
Děvo, hvězdičkám jsi lkala –
Jim chci hořký žal svůj lkáti,
Ony budou ještě znáti
Slova krásná zrady tvoje;
Jim ponesu vzdechy svoje.
Děvo má!
Ach, ty jsi mi všecko dala,
Všecko ale zase vzala!
28
Od tě jsem měl lásky nebe –
Teď i bol chci vzít od tebe.
Ať i zašly blaha světy,
Ať mi zvadly všecky květy:
Něco přec mi láska nechá,
A to má být moje těcha –
Krásné věnce z mého máje,
Připomínky na mé ráje.
Často mi,
Jak v ohlase staré zpěvy,
Jako měst ztopených zjevy,
Vstanou v duši tito dnové –
Čárné minulosti snové.
Ah, a, děvo, takto sníti,
Toť jest víc než pouze žíti!
Vždyť jsem dal za toto zdání
Blaha ples a radování,
A za krůpěj slasti – moře
Hrozného mně dáno hoře.