Básně (1913)

Václav Bolemír Nebeský

Diplomatická verze Ediční verze
SVĚTOVÁ KNIHOVNA ČÍS. 1066 – 67.
VÁCLAV BOLEMÍR NEBESKÝ:
BÁSNĚ.
VYDAL
KAREL RIEGER.
VLASTNÍM NÁKLADEM VYDAL J. OTTO V PRAZE 1913.
[1] VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem „UNIE“ v Praze.
[2] ÚVOD.
Na podzim roku 1836, kdy opuštěn a zklamán ve svých snech životních i uměleckých tragicky končí „dalekou cestu“ svou šestadvacítiletý Karel Hynek Mácha, přichází z gymnasia litoměřického na filosofii do Prahy mladý, hloubavý student, jenž si do nových poměrů přináší mimo lásku ke kultuře hellenské a k přírodě též živou zálibu v četbě. Rušné vlnění nových citův, ideí a snah hovořilo k němu vábným kouzlem již za pobytu litoměřického z nové literatury německé. O české literatuře a českém životě národním až dosud skoro nevěděl. „Zaobalili mě do neznámého mi jazyka, z vlasti, abych řekl, mě ukradli a unesli do ciziny,“ píše po několika letech v článku „Třetí říjen 1843.“1843“. „Čeština, v nás nesměla se ani hnouti. Ve škole jsme nesměli česky promluvit, měli jsme zvláštního dohližitele ze spolužáků, kdo české slovo pronesl, musel úlohu několikrát opsat, ba na místě hanby stát.“ Mladý student byl Václav Bolemír Nebeský, jenž brzo potom ujímá se velikého odkazu Máchova, [3] očišťuje jej z neporozumění a pomluv, jimiž jej zahrnula tehdejší kritika česká, navazuje naň a dále buduje onen „nový dům,“dům“, o němž před Máchou snili Jungmann, Palacký, Šafařík a j. a po Máchovi nejlepší zjevy naší literatury. V romantické scenerii svých „Cikánů,“Cikánů“, v obraze bizarního, tichého dolu kokořínského s jeho fantastickými skalami, s tajemnými slujemi, bory a tůněmi i s mohutnými troskami hradu, jenž se nad nimi bělá, Mácha nevěda vykreslil dějiště mládí předního ze svých epigonův. Nedaleko tohoto dolu, na samotě novodvorské, ležící právě na rozhraní živlu českého a německého, narodil se Nebeský 18. srpna 1818 jako syn panského šafáře. Romantické půvaby zamlklého dolu vtiskly se v citlivou, již od mládí samotářsky snivou duši hochovu dojmy nesmazatelnými. Jako Máchu i Nebeského vábila tichá samota dolu. Jeho blízké sousedství hovořilo k němu již v nejrannějším mládí mluvou důvěrnou i tajemnou, jíž však porozuměl až po letech, kdy jako student v samotě přírodní zadumán poslouchal tichý hovor vlastního nitra, zvlněného dotekem poesie. V rodině po otci české na výchovu Nebeského nejvíce působila němčina matčina. Německé bylo též takřka všechno Nebeského vzdělání školní, zejména v České Lí- 4 pě a v Litoměřicích, kam přišel nu studie r. 1830. Snaživý, chudý student, jemuž život už tehdy dal poznati trpkost i ústrky, horlivě se oddával četbě i studiu, z něhož dávnověk hellenský jej vábil nejvíce. Nadšení vlastenecké, jež plnilo tehdy zvláště mladá srdce a hlavy, živeno jsouc novými událostmi i literaturou, stěží mohlo proniknouti k sluchu, tím méně k srdci mladého studenta. Obrat nastal teprve po příchodu do Prahy r. 1836. V zajímavé vzpomínce „Třetí říjen 1843“ Nebeský zůstavil významný dokument svého obrození národního. Praha probudila v něm češství, až dosud tlumené. Z kamenných památníků mluvila k němu minulost národa. Smutný úpadek národní plnil jej zoufalým bolem. V rušném nadšení vlasteneckém slyšel naději v lepší budoucnost. „Se mně padaly německé fráse a caparty,“ praví sám o tomto obratu, „duše má rostla výš a výše, se všech stran se otvírala a rozprostírala... S hrdým a plamenným srdcem kráčel jsem po Praze, našem Jerusalemě, v tomto chrámu slávy a velikosti české... Před mou duší stála celá naše minulost, já ji prožil v bolesti a radosti... Bylo to nadšené snění a blahé horování. Jak bolestně jsem procitnul, jak hluboko jsem spadl! Nynějšek a skutečnost strhly se mne celé moje sladké 5 mámení, já ohlédna se povrchně po vlasti, viděl jsem, an život český, dle mého zdání, ležel na smrtelné posteli.“ Ohnivá poesie Kollárova znovu ho vzpružila, věšteckým nadšením rozptýlila dumy a bolesti, přinesla naději i víru v krásnější budoucnost, naučila ho „znáti pravý význam myšlenky naší národnosti.“národnosti“. Praha působila na Nebeského i jiným směrem. Z uvědomělého vlastence stal se básník. Obrodné snahy literární záhy jej sblížily s řadou spisovatelů, zejména s Josefem Kajetánem Tylem, redaktorem „Květů,“Květů“, s Janem Josefem Čejkou, doktorem lékařství, duší nadšenou pro umění a znamenitým znalcem cizích literatur, s Karlem Sabinou, osobním přítelem Máchovým, obhájcem jeho poesie a předním představitelem českého byronismu, s Boženou Němcovou, jež brzo po svém příchodu do Prahy r. 1842 veškerým kouzlem osobnosti své upoutala takřka všechny členy literární obce pražské, s Boleslavem Jablonským, Frantou Šumavským a j. S nimi toužil po obrození české literatury i všeho českého života. S nimi cítil tíhu českých poměrů literárních i společenských, dusících svými předsudky, úzkými obzory i malichernou prosou životní každý smělejší vzlet, každou výraznější individualitu. Jako Mácha i Nebeský cítil se vyhnancem, prcha- 6 jícím ze světa nehostinného, z poměrů tísnivých a nicotných v samotu svých snů. „Nerozuměl já jsem rozhovoru, jaký trh a malé chtíče vedou,“ kreslí sám obraz svého ideálně zaníceného, ale životem raněného nitra v jednom ze dvou dochovaných básnických zlomků, „s nocí, s hvězdami a s lunou bledou, se samotou zádumčivých borů, s duchem světodějným dávných věků, se sochami ověnčených reků raděj tiché rozmluvy jsem míval. K přírodě jsem věrné srdce vinul a naslouchal jako matky v klínu, jak dech boží tvoří kol a vane.“ Tísnivé starosti chudého studenta, jenž se po studiích filosofických rozhodl pro studium medicíny, nespokojenost a bolest tu ještě zvyšovaly. Tušil zárodky choroby a cítil se nešťasten. „Jsou lidé, nad jejichžto hlavou smutný osud se vznáší, mně se zdá, že k nim patřím,“ psal r. 1844 příteli Krouskému. „Kdybych to věděl jen jistě, co tuším, totiž že brzo umru, věděl bych, jak bych si život zavedl.“ V těchto bolných dumách a náladách Nebeský nalézal ukojení a vzory v literatuře domácí i cizí. Příbuznou povahou duševní i poměry životními a snad též vlivem Sabinovým Nebeský byl přiveden k Máchovi. Světobol poesie Máchovy, veliké snahy a cíle, jichž dosažení bylo zmařeno tragickou smrtí Máchovou, našly hluboký ohlas v nitru Ne- 7 beského. Raňován týmiž bolestmi, týmž rozporem ideálu a skutečnosti, Nebeský toužil s Máchou po nové, veliké poesii, po jejím prohloubení, přehodnocení, obrození. V době, kdy Mácha byl u nás podceňován, Nebeský věnoval mu vřelou vzpomínku obrannou a přál si vydání jeho poesie. Vedle Máchy z poesie domácí nejmocněji naň působil Sabina zvláště světobolnými náladami, prýštícími se z nespokojenosti a marných snů. Z literatur cizích nejlákavějším kouzlem upoutávala ho dávná jeho láska, poesie německá. Nebeský ponořoval se do různých jejích období a zjevů s podivem a zájmem, jehož zřetelné stopy lze sledovati v jeho poesii i kritikách. Poesie Máchova a Sabina sblížili jej zejména se školou romantickou a „mladým Německem,“Německem“, v jichž poesii a snahách upoutával ho týž proud ideí a citů, jenž prýštil se z díla nešťastného pěvce „Máje“. Významné bylo seznámení s kruhem českoněmeckých spisovatelů, zejména s F. Bachem, L. A. Franklem, Alf. Meisznerem, M. Hartmannem, S. Kapperem, jichž vliv na Nebeského byl hojný a účinný. Odtud rostla Nebeského záliba v sentimentálně snivé poesii Heinovy „Knihy písní“. Tu je pramen Nebeského sklonu k Lenauovi, jehož hojné stopy nese lyrika jeho, zejména záliba v bolných náladách přírodních, v tesk- 8 ném tichu nočním. Odtud záliba v sensitivní poesii Novalisově s jejími nočními náladami a filosofickými dumami, v bolestně rozervaném Hölderlinovi, k němuž jako k Lenauovi vábil jej i tragický osud životní. Mocným kouzlem lákala Nebeského též meditativní lyrika Goethova. Mácha a „mladé Německo“ pojili jej s romantiky polskými, zejména s Mickiewiczem, a vedli jej i k velikému vzoru svému, k poesii anglického lorda Byrona, jejímiž skvělými stránkami Nebeský stejně byl upoután jako Mácha i byronisté němečtí a polští. Z těchto vlivův a popudů rostla poesie Nebeského. Je z nich patrno, že básniti bylo Nebeskému potřebou nitra, ulevujícího si a odpovídajícího básní na popudy, jimiž se ho dotýkal vlastní život, domácí poměry literární, společenské, politické, národní. Ukazují, v jaké souvislosti domácí i evropské vznikla a má býti chápána tato bolná poesie, vedle níž těžko bychom postavili umělecky cennější a výraznější v poetické literatuře české let čtyřicátých věku XIX. Nebeský nebásnil dlouho. Roku 1838 objevily se v „Květech“ první jeho básně. Několik let potom, kolem r. 1844, Nebeský přestává básniti, přešed k činnosti jiné, literárně historické. Byla tedy činnost poetická pouze krátkou episodou jeho života, stejně ovšem 9 významnou ve vývoji jeho činnosti literární jako v rozvoji nové poesie české. Názor Nebeského na podstatu a úkoly poesie nebyl všední. „Rozsedliny v usvědomění jednotlivce,“ napsal v článku „Několik slov na památku Marie Čacké,“Čacké“, „obsah evropejských literatur již takořka ve zvláštní symbol a kultus ustálený, všecky velké snahy člověčenstva, jeho otázky o pravdu, jeho boj, odpor a pokrok na půdě zemské, jeho bída a radost, příroda a světodějiny a čistá říše ducha absolutního: všecko to doráží teď na duši básníka na vyšším stanovišti stojícího a chce býti pojmuto a v symbolech poesie vyřknuto. Poesie rozšířila svůj okres do dálky, hloubi a výšky, neboť se ví, že to věčné, co filosofie hledá, také poesie hlásá, ale jiným způsobem.“ Ideálem, jenž tanul mu na mysli jako vzor nedostižný, byli Byron, Goethe, Mickiewicz. Základním motivem, jenž se v různých obměnách vrací v drobných lyrických básních Nebeského, tu různě odstiňován, tu stlumen a zase stupňován, jest bol. Jako Lenauovi bolem hovoří Nebeskému všechen svět. Proniknuto jest jím básníkovo nitro, prosycena všecka příroda, každý zjev kolem. Vše, co vidí, slyší, vnímá, připomíná mu jeho smutek, zvyšuje jeho bol. Život jeho nebyl šťasten. Vyhnanec blaha, dal světu vše, svět je- 10 mu nic, leč smutek, slzy a doléhavou jistotu smrti. Snad jiní jinak cítí a vidí; on stále slyší podivný hlas ve svém nitru, „jak hodiny všehomíra, jenž si samy hrana zvoní.“zvoní“. Večerní klekání, šero, ticho, podzimní uvadání, vše budí v něm myšlenku na smrt. Nosí ji v sobě, promítá ji do svých reflexí a snů, smiřuje je s ní a jejíma očima hledí pak na vše, co ho obklopuje. Vše, co ho raňovalo a plnilo hněvem i zoufalstvím, budí jen tichý, zádumčivý bol, elegický stesk, v němž tiše se vracejí dávné lásky, touhy a zklamání a s nímž se dostavuje nový stav citový, vážný, vyrovnaný klid, po smutcích a bolech předchozích smírně i jasně hledící na básníkův úděl životní, tajemství světa a života, budoucnost. Chvílemi zazní též tóny byronovského hrdého vzdoru a nadšení, ale jen ojediněle a zřídka. Elegický tón zaznívá v milostných básních Nebeského, jichž lákavým vzorem byl Lenau, Heine a j. Není v nich takřka vášnivé touhy ani prudkého opojení smyslů. Spíše z nich hovoří smutek, tichý bol zklamání, vzpomínka na chvíle radosti, stesk po tom, co prchlo. Z korrespondence Nebeského a z dochovaného zlomku „Bard“ víme, že city v nich opěvované prýštily se z prožitých episod básníkova srdce. „Dvakrát potkalo mne krátké štěstí, jež jsem ztratil v prvním nalezení,“ 11 praví Nebeský v „Bardu“. Láskou zkrásněl mu všechen svět. Ale přišlo zklamání, rozloučení. Z blahých snů, v nichž si básník kouzlil již „místo pro dvě hlavy a dvě hlavičky snad k tomu,“tomu“, zbylo jen pusté, nevlídné prázdno, palčivá bolest, hořkost, trpký žal srdce hluboce raněného, skepse a konečně teskné vzpomínky. V bolných písních dokonává láska básníkova. V májové noci zdá se mu, jako by štěstí jeho v dáli lkalo tichým pláčem sirotka zbloudilého. Steskem zklamané lásky hovoří k němu příroda, jeseň, noc, zní jím zvuk dalekého rohu, mluví jím uvadlý podzimní list. Vzpomínkou vrací se štěstí, básník cítí jeho hřejivé teplo, hledí na ně teskně a smiřuje se. Srdce, jež lkalo pro ztrátu vlastního štěstí, nalézá klid a smíření v štěstí jiných. V noci tajně se plíží k prahům lidí šťastných, aby se radovalo z jejich radosti. V drobných milostných básních Nebeského zaznívá nejeden tón, s nímž se setkáváme později u Hálka, Nerudy a jiných představitelů nové erotiky české. S Nerudou pojí tuto poesii též vroucí, něžná láska k matce, cit, jehož nelze vyvážiti ničím a jenž hlubokého výrazu došel nejen v básních, ale i v listech Nebeského. Jako Byron, Lenau, Heine, Mácha a j. Nebeský vyhledává obraz i důvěrnou družku svých bolův a reflexí v přírodě. Láska k ní 12 kotví již v jeho dětství. Přírodní prostředí jeho mládí naučilo ho milovati přírodu, romantická poesie naučila ho stápěti se v ní a rozuměti jí. Lyrika Nebeského nespokojuje se líčením přírody, pouhou kresbou barev, zvuků, tvarů, situací. Příroda je básníku bytostí živou, citlivou, radující se i tesknící, milující, pochybující i zoufající. Jako malíř impressionista básník nalézá v ní odraz i dekoraci vlastních stavů citových. Promítá do ní své nitro, vidí a slyší v ní tepot vlastního srdce, obraz a ozvěnu vlastních radostí, bolů, smutků, zklamání, vzpomínek a reflexí. Tichá samota přírodní mírní jeho bol, tiší jeho stesky, jest jedinou neklamnou radostí jeho srdce. Se zálibou básník vyhledává přírodní obrazy, jež jsou náladám a citům jeho nejbližší, smutný, mlhavý podzim s tesklivým hovorem zániku a tajemné ticho noční. Jako Lenau a Novalis Nebeský miluje noc, její světla a stíny a především ticho, hluboké, tajemné, v jehož nezměrnosti slyší i „z věčnosti temna stropu mrtvé kapky času kanout“. Ticho noční hovoří k němu bolem i útěchou. Zřetelněji než v ruchu denním slyší v něm smutek svého nitra, hlas jeho zní však smířlivěji. Mimo ticho noční Nebeský miluje hvězdy. V tichu hvězdných nocí s tesknou touhou vzhlíží k zářivé obloze a v duši své cítí hojivé ukonejšení. 13 Jako dítě chtěl ručkama zachytit hvězdy, teď zírá k nim se slzou v oku, vítá v nich dávné družky svých radostí a bolův i posly věrné od neznámých, krásných břehů. V těchto lyrických tónech Nebeský měl u nás předchůdce v Máchovi. Nová česká lyrika přírodní tkví kořeny svými v této půdě. Tóny vlastenecké ozývají se v poesii Nebeského zřídka. Názorem na vlastenectví a poesii vlasteneckou Nebeský značně se liší od své doby a blíží se známým názorům Havlíčkovým, vysloveným zejména ve významné kritice Tylova „Posledního Čecha“. „Na pouhém milování není dost“, píše rok před článkem Havlíčkovým v kritice Furchových „Básní“, „to je příjemná a pohodlná věc, tu dovede leckdo; ale láska se musí státi činem, srdce musí míti ruce. Ostatně také není na tom dosti, své hory, doly, svou řeč, své tance a zpěvy milovati, ačkoliv je to hezká věc; ale jeť potřebí ještě něčeho jiného, totiž snahy, oběti, aby tu stál národ jasný, jadrný a silný, aby své srdce a svůj rozum měl, aby nebylo pořád třeba za něj mysliti a za něj chtíti.“ Nadšenec, horující v „Třetím říjnu 1843“ o mohutném vlivu slovanské poesie Kollárovy, v básnické praxi nebyl vyznavačem Kollárova slovanství. Vzorem jeho byl Mickiewicz. Ve shodě s elegickým bolem, jenž jest příznačný pro vše- 14 chnu jeho poesii, Nebeský vzpomíná ve svých básních vlasteneckých veliké minulosti, lká nad jejím zánikem, nad malostí a bídou dneška. Bol Nebeského však se nekončí beznadějnou zoufalostí Máchovou, jehož jméno stále se vnucuje při těchto motivech elegických. Básník věří v nový, krásnější život národní, tuší „úsvit nových rozednění“. Tyto tóny zaznívají z „Mroucího bojovníka“, „Básníka“ i z obou básnických zlomků v pozůstalosti Nebeského. Vyvrcholením poesie Nebeského jest lyrickoepická báseň „Protichůdci“, jež vyšla tiskem a nákladem Jar. Pospíšila v Praze počátkem dubna 1844. V rozvoji poesie české náleží „Protichůdcům“ místo významné. Právem lze je postaviti vedle Máchova „Máje“, k němuž řadí se již tím, že překonávajíce jeho beznadějný elegismus a pessimismus jsou dalším článkem ve vývoji českého byronismu. Pětadvacetiletý básník vytkl si v „Protichůdcích“ cíl nemalý: básnicky zachytiti směr a ideu dějin lidstva i lidského ducha, v moderním epose filosofickém symbolicky vykresliti odvěký, neúprosný vývoj lidského života. Myšlenkový základ dala mu zejména idealistická filosofie německá, Herder a Hegel. Básnickými vzory byli mu zejména Byron, Mickiewicz, Mosen a hlavně Lenau. Stopy jejich vlivu, větší i menší, lze 15 sledovati na různých stránkách „Protichůdců“, ač nebylo by snad správné vysvětlovati každou, i nahodilou podobnost působením vlivu cizího. Děj básně je skrovný. Do popředí vystupují reflexe, nálady, citový život subjektivní, jehož zorným úhlem básník se dívá a proniká přírodu, život, dějiny, vše. Tyto stránky „Protichůdců“ jsou umělecky nejcennější a nejpůsobivější. Hlavním nedostatkem básně jest neurčitost, nejasnost myšlenky základní i hlavních postav děje; obou protichůdců, z nichž Ahasver jest obraz nespokojeného, po novém poznání stále toužícího intellektu, symbol věčného, stále vpřed puzeného lidstva, věčného, nikdy zcela nezanikajícího, ale podstatou svou vždy v nový tvar přecházejícího života, druhý jezdec pak jest představitel živelné, ale v podstatě marné touhy lidské po věčném životě tělesném s veškerou jeho radostí a krásou; i synthese jejich, jezdce prvního, v němž básník vykreslil obraz rovnováhy rozumu a citu, ducha a těla, lásky k životu a klidu před smrtí (Voborníkův „Výklad Nebeského Protichůdců“). Tato mlhavost a neurčitost jest hlavní příčinou chladného přijetí a nepochopení, s nímž se „Protichůdci“ potkali. Neporozumění hovoří i z příznivého posudku v „Květech“ 1844. „Článek o Protichůdcích mě mrzel až hanba. Je to hloupost,“ napsal 16 o něm Nebeský příteli Krouskému. Úplného odmítnutí dostalo se „Protichůdcům“ v Časopise musejním 1846. „Nebeský, tento schopný literární švihák, podal nám fantasticko-allegoricko-romantické Protichůdce, kteří však s effektem zamýšleným se minuli. Naše čtenářstvo nemá ještě tak zkažený žaludek, aby si mohlo libovat v podobném cizokrajném koření.“ Auktorem posudku byl Jakub Malý. I tímto osudem Nebeského „Protichůdci“ živě připomínají Máchův „Máj“. Mladší dorost básnický soudil jinak o poesii Nebeského. Frič mluví o ní s nadšeným uznáním. Neruda, první vydavatel její, řadí Nebeského k básníkům, „jež třeba považovati za předchůdce, za otce moderního směru“. Jako Máchova i Nebeského poesie obsahovala prvky, jež sblížily ji s poesií mladé generace básnické na sklonku let padesátých. Upoutávala zejména stránkou myšlenkovou, meditacemi, reflexemi, jež provázeny jsou vždy určitým stavem citovým. Neuchvacovala elementární silou, citovou hloubkou poesie Máchovy; působila spíše smírným klidem, „filosofickou resignací“. Formálně jest poesie Nebeského z nejlepších odkazů první poloviny věku XIX. Třebas nepůsobí barevným kouzlem dikce Máchovy, forma básní Nebeského má mnoho půvabů poetických ve vý- 17 běru slov, epithet, obrazův i v hudebnosti verše, jež jsou důkazem básníkových formálních schopností i úzkostlivé svědomitosti. „Protichůdci“ jsou z posledních slov Nebeského básníka. Kol r. 1844 ustává jeho činnost básnická, jež až dosud vyvíjela se slibně. Důvodů tohoto nápadného obratu bylo několik. Mimo neporozumění a neúspěch, na něž bylo ukázáno a jež byly by hluboce raňovaly i povahu méně citlivou, nežli byl Nebeský, důležitou pohnutkou byly zejména tísnivé poměry životní, jež na Nebeského dolehly záhy po jeho příchodu do Vídně (na podzim 1843). Zamýšlel psáti „větší báseň Praha a ještě dvě jiné na způsob Protichůdců“, ale nedostávalo se chuti, cítil se sklíčen. Dostavovaly se pochybnosti, jichž pramenem byla kritická povaha Nebeského. Básník, jemuž vždy tanuli na mysli největší představitelé nové poesie evropské, ve chvílích duševní sklíčenosti přísně měřil svůj talent, srovnával jej s jinými a shledával jeho nedostatky. „Chtěl bych pracovat,“ psal v červnu r. 1844 příteli Krouskému, „jen ne v literatuře, leda překlady a nádenickou prací, k jiným se necítím povolaným... Mám toho ještě mnoho v duši zatajeného, touhy, lásky, tušení, citu a myšlének, ale nevím, kam s tím... V literatuře to vyjevit nemohu, chtěl bych to ale přece rád prožít a snad i vylíti.“ 18 Rozlaďovaly ho jistě i několikeré marné pokusy o souborné vydání básní, dosud rozptýlených po různých časopisech a almanaších. Nebeský přestal básniti, ale s poesií se nerozloučil. Jako literární kritik a historik dále poslouchal její vábný hovor, vnikal do jejích tajů, sledoval její rozvoj. Jako překladatel vracel se k ní ještě po letech v zajímavých ukázkách z poesie antické, z národní poesie novořecké a z romancí španělských.
V Brně v únoru 1912. Karel Rieger.
19 LITERATURA.
Z prací o V. B. Nebeském nejobšírnější a nejcennější jest literárně historická studie J. Hanušova „Život a spisy Václava Bolemíra Nebeského“ (1896); výtěžky její též ve stati „Václav Bolemír Nebeský“ v „Lit. české XIX. st.“, díl III., část I. Mládím Nebeského se obírá J. Hanuš v „Lumíru“ 1893. Poesii Nebeského v souviskosti s českým byronismem rozbírá M. Zdziechowski ve studii „Karel Hynek Mácha a byronism český“ (přel. J. Voborník). „Výklad Nebeského Protichůdců“ nově podal Jan Voborník ve „Sborníku filol.“ II. (1911). Ze starších prací o Nebeském dlužno uvésti F. Ćenského stať „Václav Bolemír Nebeský“ v „Osvětě“ 1883.
[20] BÁSNĚ.
[21]
PÍSEŇ HROBNÍ. (Květy 1838.)
Slyš! to zvonů vážný hluk! Trub to táhlý, trudný zvuk! Což ty tony asi jeví? – Ach, to není tón plesání! A to pění? – hrobní zpěvy: „Skončen tvého žití sen! Nyní po tom divném zdání Lehni zas k tichému spání; Vždyť ne věčný spánek ten – Z noci narodí se den.“ Ach, tu píseň dobře znám! Vždyť tu píseň také pěli, Když mou dívku provázeli. – Přijďte s písní brzy k nám, Přijďte brzy! milerád Chtěl bych již i já tam spát. [23]
V NOCI. (Květy 1838.)
Noc a šero dřímá kol, Přes planinu, horu, dol Jemný spánek tiše vane; Z jasných nebes libě kane Luzný sen a blahý mír. Vše již dřímá šíř a šíř – Protož, srdce, přestaň lkát, Vždyť ty také půjdeš spat!
RADA. (Květy 1839.)
Ať se jiní v světském hluku Hbitě honí sem a tam – Koj ty v srdci jen svou muku, A v komůrce zůstaň sám. Zavři bránu srdce svého, Haj si snů svých outlý květ, Neb pro prsa nešťastného Není tento hlučný svět. Perly lesk ve šírém moři Bývá vůkol zahalen; Zavři srdce: a v svém hoři Žíti budeš blahý sen. 24
V ŠERU. (Květy 1839.)
Slunéčko se v hory kloní, V šeru trudně zní klekání; Ach, den leží v umírání, Teď mu umíráčkem zvoní. I mé slunce v noci lůně Zhaslo – srdce těžce stůně; Již se chystá tiše k spání – Jen mu zazvoňte klekání.
VELKÁ KNIHA. (Květy 1839.)
Ach, jak velká, božské věštby plná kníha Tiše, divosvatě srdci se otvírá, Oko tam když v nezkoumané říše zírá, Kde se hvězda za hvězdou bez konce míhá! Nikdy jsem ti nerozuměl, kního svatá! Ale teď, když na svém lůžku trudně sedím, V oku slzu, v srdci bol, a zhůru hledím – Ach, teď vím, co mluvíš, kního hvězdozlatá! 25
ČESKÝ MÁJ. (Květy 1839.)
Jaké jasné, živé časy, Jaké divné vůkol znění! – Aj, toť jara mladé hlasy, Toť slavíků v háji pění. Hle, jak hrdě pnou se hory! Luhy, louky se strakatí, Hrdě šumí temné bory, České lípy se zas šatí! Což snad z minulosti hrobu České někdo bohatýry, Což i starou zkřísil dobu A ty mistry slavné lyry? Rozplyň srdce se v té slasti – Zase mladnou české háje, Zpěvy znějí v naší vlasti, Zase kvetou české máje!
SVÉMU SRDCI. (Květy 1839.)
Aj, mé srdce – tajné moře! Chmuř se, vlň se, pěň se jen! Zuř jen, bouře, kruté hoře! 26 Rozrvi z hloubi ňádra má – Vždyť se ze tmy jasně dení, Bouře v tichý poklid mění. Hořte, žhoucí bolu paly, Divý ohni, plápolej! Ať se v rum a popel svalí Tato ňádra titanská – Z rumů zas se svět vyvine, Phoenix z popele vyšine!
V NOCI. (Květy 1839.)
Zase mě tvé libé šero halí, Noci tichá, noci hvězdozlatá! Zase vane kol tvá těcha svatá, Hluky tišíc, mírníc ples a žaly. Často mně tvá peruť blahostinná V boluvřelá ňádra chládek vála; A když žalná touha v prsou plála, Tys ji zhasla, noci míroplynná! V tobě jsem se ukryl, luzná noci; Nech mě spočívat v tvém libém stínu, Ať se bolná ňádra má v tvém klínu Opět uzdraví tvou tichou mocí. 27
NA ROZLOUČENOU. (Květy 1839.)
S Bohem buď! Duši zklamala jsi věrnou – Odpouštím ti zradu černou. Zrušila jsi snů mých nebe – Ach, a přece žehnám tebe! Bolu jsi se smála mému – Bůh to odpusť srdci tvému! Víc nebudeš se mi smáti, Nechci žal ti déle lkáti. Srdce! ráj jsi chtělo míti – Zde na zemi nemůž’ býti. Pomni jen! Když jsem ještě žil v mém ráji, Znal jsem místa v sadě, v háji, Stinné loubí, tiché křoví, Kde jsi šeptavými slovy Hvězdám lásku přisahala. Děvo, hvězdičkám jsi lkala – Jim chci hořký žal svůj lkáti, Ony budou ještě znáti Slova krásná zrady tvoje; Jim ponesu vzdechy svoje. Děvo má! Ach, ty jsi mi všecko dala, Všecko ale zase vzala! 28 Od tě jsem měl lásky nebe – Teď i bol chci vzít od tebe. Ať i zašly blaha světy, Ať mi zvadly všecky květy: Něco přec mi láska nechá, A to má být moje těcha – Krásné věnce z mého máje, Připomínky na mé ráje. Často mi, Jak v ohlase staré zpěvy, Jako měst ztopených zjevy, Vstanou v duši tito dnové – Čárné minulosti snové. Ah, a, děvo, takto sníti, Toť jest víc než pouze žíti! Vždyť jsem dal za toto zdání Blaha ples a radování, A za krůpěj slasti – moře Hrozného mně dáno hoře.
OHLASY NOČNÍ. (Květy 1839.)
1.
Na blankytném nebi plynou Na blankytném nebi plynou
 Zlatí plavci v tichém běhu – Cizinci a posli věrní Od neznámých, krásných břehů. 29 Každonočně na ně čekám; Neb mi s nimi posílají Pozdravení moji milí, Jenž jsou v onom blahém kraji. Plavci tiší, plavci zlatí! Mnoho bych vám měl co lkáti; Poutníkové z nebe svatí! Mnoho mám se vás co ptáti.
2.
Jako viola před sluncem Jako viola před sluncem
 Května zavře ňádra svoje: Tak chci před tím světským hlukem Zamknout bolné srdce moje. Až se tichá noc rozprostře, Pak chci ňádra svá rozvinout, A z nich má mé duše vůně, Touhy, vzdechy, snové plynout.
3.
Klesla hvězda s nebes výše, Klesla hvězda s nebes výše,
 Klesla jako slza zlatá, Kterouž vyplakala v tichém Bolu nebes víčka svatá. Ach, proč pláče šíré nebe? Snad umírá srdce věrné, 30 Kteréž osudu a lásky Umořily zrady černé?
4.
Každá dívka má svou hvězdu, Každá dívka má svou hvězdu,
 Na níž andílek přebývá, Jenž ji střeží, jenž ji chrání, Když libounce ona snívá. Ale když jí lilě čistá, Když jí vínek drahý vadne: Anděl hvězdu pak opustí – Hvězda smutně s nebe padne.
5.
Ach, jak mnoho, velmi mnoho Ach, jak mnoho, velmi mnoho
 Hvězd to šíré nebe má! Kýž mi jenom jednu, jenom Jednu malininkou dá! Abych tam s mým bolným srdcem Mohl býti sám a sám, Abych tam moh’ déle žíti Lásky sen a lásky mam. Všecko, co jest srdci drahé, Vezme tento divý svět, Ani víru ti nenechá, Ani snu a mamu květ. 31
6.
Kol když hučí, kol když bouří Kol když hučí, kol když bouří
 Hbitý, mnohohlasný den: Tu má duše v tajném spaní Dřímá čaroplný sen. Ale když noc hvězdorouchá Černý stan rozprostře svůj, Den když leží v tichém spaní: Potom duch procitne můj. Hvězdy vítám, staré známé, S nimi vroucně mluvívám, Jim své touhy, lásky slova, Jim své tajné hoře lkám. Ony mně, já jim rozumím; Ale svět a jeho hluk Nezná srdce mého mluvu, Nezná tajnou mluvu – muk.
7.
Květ když vadne denním palem, Květ když vadne denním palem,
 Dech umrlčí z ňader vane: Tu se mrak nad ním ustrne A naň shora těcha kane. Když má duše denním hořem Omdlívá a bolně vadne: 32 Nebe se nad ní slituje A noc tichá na zem padne.
8.
Když já okem slzovlhkým Když já okem slzovlhkým
 Padat vidím hvězdu s nebe: Tu se duše má zarmoutí A já myslím sám u sebe: Ach, jak mnoho, velmi mnoho Hvězd již s nebes chrámu padlo! Ach, jak mnoho, velmi mnoho Květů již na zemi zvadlo! Kolik horkých, hořkých slzí Již ta šírá země vssála! Kolik bledým, chladným sníčům Tiché, temné hroby dala! – A přec svět se pořád točí, Přec se lidé pořád smějí, Radují a jaře pleší A veselé písně pějí – Jak by můj jen květ byl zvadnul, Jen klesaly hvězdy moje, Jak by zem jen můj hrob nesla, Jen mých slzí pila zdroje! 33
9.
Že tak samotinký bloudím? – Že tak samotinký bloudím? –
 Nechte v měsíčku mě jít! – Že tak tiché srdce moje? – Nechte jen je blaze snít. Ten, kdo žije, ten se vrhni Hbitě v světa hlučný vír! Mně jen nechte moje zdání A můj tichý, bolný mír. Já již nemám nic s tím světem, Svatý hrob jsou ňádra má, V němž, v snu křišťálové rakvi, Mrtvá láska spočívá.
10.
Když jsem ještě jako děcko Když jsem ještě jako děcko
 Mamince na klíně seděl, S dětským srdcem, dětským okem Zhůru k dálným hvězdám hleděl: Tu jsem napínal své malé, Hravé, nevinné ručičky; jako svatojanské mušky Chytnouti jsem chtěl hvězdičky. 34 Jaké jsem byl tenkrát děcko – Když si na to teď zpomínám! Jaké děcko? – vždyť co jinoch Ještě pořád to činívám.
KOUZELNICE. (Vesna 1839.)
Hoj! ty dívko modrooká, Dívko sličná, outloboká! Aj, toť není samo v sobě, Co mě mocně táhne k tobě! Tys mi jistě udělala, Srdce mé očarovala! Nuže, čarodějná děvo! Bez zdráhání dej mi vjevo, Kde máš kouzla svá? Máš je ve hubince, Líbezné růžince? Čili ve svých tváří Červánkové záři? Máš je v jasném čele, Aneb v štíhlém těle? Či v kadeřích vlásků, Nebo v sladkém hlásku? – 35 Ach, ty tvé očičky, Modravé hvězdičky, Ty tak lstivé byly, Že mě okouzlily! Víš-li, co by byli tobě Učinili v jiné době? Spálili by na hranici Tebe, krásnou kouzelnici! Ted však za ty čáry tvoje Musí hořet srdce moje; A když tebe nedosáhne, Shoří ubohé a zprahne – Ach, ty ukrutná!
MÁMENÍ. Vesna(Vesna 1539.)
Co kdyby mě šálil sen, Bloudím smutně celý den, Koje v srdci sladký klam: Dnes snad, dnes ji uhlídám! Hlučný den tichounce zmřel, Ach! a Ji jsem neuzřel, Neuzřel a neuzřím; – V hroběť spí – vždyť já to vím! 36 Srdce! jen ty upokoj Dvého zatím citu boj; Oči mokré! jděte spat, Bude se vám o ní zdát.
KOLÉBKA. (Vesna 1839.)
Když jsem já co outlé děcko plakával, Tu mi máti milá zazpívala A srdéčka mého něžný žal Ve spánek libounký vkolébala. Kdo, má ňadra! zkrotí teď váš boj? Kdo to divé rozbouřené moře, Kdo utiší srdce nepokoj? Kdo ukojí teď mé duše hoře? – Srdce mé! již o kolébce vím; Netřes se – v té tiše budeš spáti: Krutších muk, než máš, se nebojím – Nač se tedy smrti, hrobu báti? 37
ČERVÍČEK V LÍPĚ. (Květy 1840.)
Ach, ta naše lípa, Ubožátko! chřadne, List po listu žloutne A co slza spadne. Umřít má – a kolem Květou sady; Umřít má – a jaro Mladé jesti tady. V noci slyšívávám Vždy v ní něco tepat A v tom chorém stromě Nepokojně klepat. Tak to tepe pořád: „Cinky, cinky“ – Jako by to byly Umrčí hodinky. Když na ňádra sáhnu, Tu mé srdce vroucí Pořád také cítím Nepokojně tlouci, Jako červa v lípě: „Cinky, cinky“ – Jak by též to byly Umrčí hodinky. 38
NA PŘÍRODU. (Květy 1840.)
Přírodo, má svatá matko! V chrámu tvého tichého stínu Spočinout je rájsky sladko – Jako děcku v matky klínu! Pojmi syna v náruč svou, On ti z divých světa hluků Nese žal a tajnou muku – Zhoj ho jemnou rukou svou! Tyť jsi plna božské těchy! Kdo k tvým ňádrům přijde lkáti, Kdo ti nosí svoje vzdechy, Ten u tebe, všeho máti, Jistě bývá zotaven! A kdo bolně v srdci stůně, Ve tvém čistém, svatém lůně Divně bývá pozdraven.
UHRANČIVÉ OČI. (Květy 1840.)
Mám-li místo srdci drahé, Hned se hrob mi tam vyryje; Jde-li noha cestou milou, Hned se trním mi pokryje. 39 Hledím-li do nebes výše, Tu mi jistě hvězda spadne; Hledím-li na zemi krásnou, Tu hned máj mi v poušť uvadne. A když malé, milé děcko Na můj krk se zavěšuje A mě s outlým lichocením Pohladí a poceluje: Tu bolestně zrak svůj zastru, Pryč se tváře moje točí, Abych děcko jen nespatřil – Neb mám uhrančivé oči.
Z BÁSNÍ. (Květy 1841.)
1.
Nade zemí noční, tmavou Nade zemí noční, tmavou
 Vznáší se propastí bezdnou Tichý seraf nebevelkou, Modrou perutí a hvězdnou! Když hne křídlem mírošumným, Sladké kolébavky znějí, Spánku lethorosné kapky A snové se dolů chvějí. 40 Kde však bolná, žhnoucí ňádra Vkolébat se nechtí dáti A dvě oči slzovlhké V jemném klidu nechtí spáti: Tuť on křídlem vkolébavým, Líbošumným mocněj vane, A tu z křídla pokaždé mu Zlaté pírko – hvězda – skane! *** A já, v ňádrech věrných koje Nadšení a touhy svaté, Půjdu světem šírošírým Hledat jedno pírko zlaté; Bych je zbožně, vřele vtopil V purpurové ňader zdroje, Psal ním v liliové listy Lásky – tiché písně moje!
2.
Jako jelen v ňádrech teplých Jako jelen v ňádrech teplých
 Olova smrt chladnou nesa V křoví spěchá, by tam umřel V tmavém srdci chladna lesa: Takž má láska, kterouž bodla Z tvých rtů sladkých hořká střela, 41 Utekla se v písně moje, By tam v jejich myrtí zmřela!
3.
Vím to! – lásku chceš, mé srdce, Vím to! – lásku chceš, mé srdce,
 Plamennou – tu velkou, pravou! Nuže, půjdu světem šírým Žebrák bosý s holou hlavou. Půjdu hledat Mekku lásky, Ňader rány otevřeny nose, U každého srdce dveří O almužnu lásky prose! Kdyby tobě každé srdce Rubíny své vystříkalo, Každé oko divčí drahé Perly lásky vyplakalo; Kdyby tebe osypali Věrnosti své ryzím zlatem, A ty, lásky král, se zaskvěl Ve purpuru přebohatém; A pak s kořistí všech ňáder Vítěz v lásky velké říši Triumfem se domů vracel K tiché, rodinné své chýši, 42 Kdež tě matička tvá čeká, Náruč ti vstříc otevírá, Vlasy líbá, tváře hladí, Tvrdé vrásky s čela stírá: Pak bys cítil, že jen v tomto Srdci Kroesus jsi, a všudy V světě šírém, nejšířejším, Všudy žebrák láskochudý.
4.
Lilě – nevinné tvé lásky Lilě – nevinné tvé lásky
 Holoubátko tiché, sněžné Ustlalo si hnízdo v myrtí Srdce mého teplé, něžné. Ustlalo a – uletělo! Ach, vždyť ňádra snivětemná, Kletbou prochvívaná, nejsou Sídlo holoubátka jemna! Vždyť i čáp se kvapně zvedne, Tato duše dobrá, věrná, Na střechu-li, kde má hnízdo, Padne tajně kletba černá! Uleť – jen mi zanech v srdci Teplé hnízdo svého sídla, A pak jedno zkrvácené Pírko z bělounkého křídla! 43 V hnízdě osiřalém budu Sny své lásky pouspávat A tím pírkem zkrváceným Tiché svoje písně psávat.
5.
Měli jsme se, ach! tak rádi, Měli jsme se, ach! tak rádi,
 Stěží jsme si to však řekli; Hledali jsme se i našli, A přec jsme se sladce lekli! Když ti v snivěmodré oči Padly mojich zraků střely, Hned se zplašily tvé hledy Jak holubi a gazely. Když se lehce naše prsty Jenom jak dvě jiskry stékly, Tuť již naše blahé duše Jako citlivky se lekly. A když pak jsme při rozchodu Sladkou, dobrou noc si dali, Tu jsme jistě oba v celé, Dlouhé noci nepospali.
6.
Na plesu-li hlučném hrdě Na plesu-li hlučném hrdě
 V skvostném hedbáví se skvíš, Marná děvo! – zdali víš, 44 Že to šumnolesklé nití Brouček předl z svého žití? A když v hedbáví měkounké Píseň má tě halívá, Jestli pak ví duše tvá, Že jsem k měkké zvuků síti Předl purpur svého žití?
7.
S trudem svým se vracím z doubí – S trudem svým se vracím z doubí –
 Noc kol vane májevonná. Co to zpívá? Co to tam se Bělí v sadě? – To jest ona! To jest ona! – Jak v tom slovu Duše má se jemně houpá – V nachu zhynulého blaha Labuť lásky mé se koupá. Dále musím nocí bloudit; Již to její pění tklivé V šeru mře – a splývá divně V dálce s září luny nyvé! Jeť to píseň, jak by štěstí Moje v dálce lkalo jemným Pláčem sirotečka, jenžto Bloudí borem pustotemným. 45
8.
Noc se kolem rozložila Noc se kolem rozložila
 Šerotajná, hvězdojemná, Jak viola tmavomodrá, Lethorosná, snivětemná! Z květných ňader se jí linou Medolibé, kojné vůně, A hvězdičky, co pel*) zlatý, Skví se v jejím modrém lůně! Tajné je to vání, jak by Snivá viola se chvěla A tichounké kolébavky Ospalými usty pěla! Já bych ale rád, co včela, V květné její lůno vlítnul A v pli, vůní opojený, Snil a věčně neprocitnul!
9.
Ticho kol, že bys moh’ slyšet Ticho kol, že bys moh’ slyšet
 Zlaté hvězdy v nebi chodit – Slyšet měsíčka hedbávné Lesky v jezeru se brodit! ——— *) Der Blütenstaub 46 Ticho kol, že bys moh’ slyšet Tajné sny hrobního spáče – Slyšet mrtvé kapky času, Jež vesmíra oko pláče! I ten vánek hravý dřímá, Ani zvuček, ani hnutí – Jako by se vesmír topil V bezedném zapomenutí! Jen mé srdce pořád bije, Tlukot tlukotem se honí – Jak hodiny všehomíra, Jenž si samy hrana zvoní.
10.
Umru – šumote ty jemný! Umru – šumote ty jemný!
 Jak když míru palmy vanou, A co dálné klekání z nich Snivé kapky Lethe kanou. Umru – šumote ty jemný! Jak to libě mě ochvívá – Jak když v šeru anjel strážce Věčné kolébavky zpívá. Umru – topím se, či vznáším? Co se to tak se mnou houpá? Což to labuť orlím křídlem Červánkami k nebi stoupá? 47 Či se dohraný zvuk jeden Z velké písně všehomíra V bezdnu topí, nad nímžto se Tiše věčnost uzavírá?
11.
Vlašťovka si na smrk sedla – Vlašťovka si na smrk sedla –
 Divy zpívá o svých cestách, Horkých stepech, jasných mořích Věžehrdých, zlatých městách; Pak o palmě nebetyčné S libovonným cedrem, stinným, Na němž s papouškem si sedla A s neznámým ptákem jiným; Pak o lótu velkokvětném, Jenžto v lunosnivé noci Rozvírá svá květná ňádra, Toužebnou mra lásky mocí. Smrk to slyšel, vrtěl hlavou, A když v noci temné spává, Vzdychá, ostré jehly pláče – Snad se mu o lótu zdává!
12.
Šírým krajem luna dřímá – Šírým krajem luna dřímá –
 A já tady hledím s hory; Pode mnou se šeptem modlí Jako mniši černé bory. 48 Tam ta kaple osamělá Z borovic se bíle míhá, Jak když labuť pobožnosti K nebi svoje křídla zdvihá. Ticho – jenom někdy srnka, Někdy šustí plaché ptáče, Ticho – jak by Pán Bůh slouchal, Jestli někde člověk pláče. I v mé duši jest tak ticho, Jak by anděl přes ni lítnul; Slyš – tu v spících ňádrech noci V dáli temný zvuk procitnul! Sladký hlahol! – jak by v kapli Andělíčky byli pěli; Pak se borem rozchází, by Nade lidskou hlavou bděli.
13.
Lilě dřímá tiše v sadě, Lilě dřímá tiše v sadě,
 Vkolébaná luny září, A snů jemnou vůni dýše S bledou, snivětichou tváří. Tu ji hyacint políbí, Temné, umrčí to kvítí, A ta spící lilé neví, Že již zítra musí zmříti! 49 Ach, já hlavu láskohorkou Na tvá bílá ňádra kladu, Tam, kde srdce tvého lilě Květou v nevinnosti chladu! U tesklivém předzvídání Bolná duše moje cítí, Jak tam hyacint v tvém srdci Rozkvetá – to temné kvítí.
14.
Ona řekla: Ona řekla:
 „Já tě vyrvala z mé duše!“ Dobře! – odešel jsem tiše, Jako král jde do vyhnanství; Neb má vlast jest lásky říše. Nocí bloudím. Jí jsem to chtěl všecko říci; Ona lásku naši znala, Při přísaze žhavé, svaté Její věčná světla plála. Vyhnán hledat V Sahaře jdu lidských ňader, Oasy sad jak dlaň malý; Tam chci mra svou hlavu složit, V níž co uhlí lásky paly. 50 Král jsem byl, teď Lásky Ahasver a žebrák! S ramen noci plášť mi věje, Měsíček mi pak své stříbro Jak almužnu v duši leje.
15.
Když mou duši, jako Jidáš, Když mou duši, jako Jidáš,
 Políbením přítel zradí: Tu mé srdce puká, svět mi Ale ztrátu vynahradí. Přítel jest mi onen Spartan, Jenžto statně, mysli hrdé Umírá, syn vlasti věrný, Na podušce štítu tvrdé. Přítel jest mi, jenžto s myslí Tichou, velkou, Bohem zňatou, Na kříži zde bludův luzy Umírá pro pravdu svatou. Celý svět – bol, rozkoš jeho, Naděje a svaté síly Jsou můj přítel, zaň bych vylil Žití purpur z každé žíly. Lásku mám však jenom jednu – A ta jest má říše blahá! A v té říši nebevelké Mám jen tebe, matko drahá! 51
16.
Znáte žebračku, tu starou, Znáte žebračku, tu starou,
 Na stupních co chrámu sedí? Bídná žena! lační vlci Oči její z doupat hledí. Na vyzáblé její tváře, Jako na pergamen žlutý, Písmo vrásek hadovité Psaly bída a hlad krutý. Nesedí již, nezlobí již Žebrotou ty děvy sladké, A ty děvy růžolícé, A ty pány, hochy hladké. Již ji vezou v rakvi šedé Bez všech okras, bez všech šperků; Před vůz špatný zapřáhli jí Jenom jednu starou herku. A ty oči olověné Byly fialy, a kůže V tváři vráskovitá, žlutá Květla jednou jako růže! Tenkrát slavívali máje, Cimbál cinkal, trouby zněly A ty housle, jako vzteklé, Divoce a sladce pěly. 52 Srdce květlo – fábor lítal. Nožky jako srnky skáčí, A kol záletníků hejno; – Kde jsou ti? – a zdaž tu pláčí? Pro tu nepláče snad žádný! Na rakev jí křížek dali. Vždyť jen Boha měla; zde však Dán jí starý jen a malý!
17.
Pod jabloni baldachynem Pod jabloni baldachynem
 Sedí; ta naň květ svůj věje, A červánek naň svůj purpur Jak na krále citů leje. Koruna u něho leží – Růží keř to rubínový; Otevra svých ňader síně Na trůnu svých snů si hoví. Kolem něho máj se rozstřel: Jeho zpěvná Května říše – Ta, by krále nezbudila, Umlkla a čeká tiše! Neb má v duši plaché hosti, Plašší než gazela štíhlá, Plašší než ta bílá Víla, Jenž se temnem doubí mihla. 53 Jenom sni, můj mladý králi, Čekajíť na tebe vrahy, Ty ti strhnou s ramen mladých Purpur tvůj, ten krásný, blahý. A ty u vyhnanství, shozen S nadšení královské výše, Budeš bloudit, žebrák nahý, Skrze vlastní krásné říše.
18.
Bledý z města jde a šepce: Bledý z města jde a šepce:
 „Nechci zvony, nechci trouby; Jako přírody syn věrný Umříti chci v tmavém doubí.“ Neb již cítí, že mu v ňadrech Labuť mřivou píseň pěje, Že již ňader vřelý purpur V tichý červánek se leje. Jeho srdce – jelen hrdý, Světem štvaný, světem hnaný, Mdle s svou ranou v houšti spěchá, Na smrt jeť již odhodlaný. „Pod dub lehnu, na němžto se Bude hrdý orel houpat, Čekající na mou duši, By s ní hned moh’ k nebi stoupat. 54 V staré poustevnické kapli Duchové modliteb spějí; Ti procitnou, ti se za mne Otčenášek pomodlejí. Zvědavě tu přijde srnka V mroucí oko se mi dívat, Slavík pak mi v tmavém křoví Bude umíráčkem zpívat. Na jelenu větronohém Jede bělorouchá Víla, A Rusalky místo svící Nesou liliátka bílá. Kol mé hlavy budou tyto Jako dědicové stát, A ten motýl, na ni sedna, Zlatý pel mých snů z ní ssáti. Křovinami však se dere Večer tichým, růžným pláním, Ten mi zhaslé oči zavře Purpurovým celováním.“
19.
Já v tvé duši dávno dozněl, Já v tvé duši dávno dozněl,
 Jak na harfě tichá píseň, Když duch lásky v ní již dopěl Touhy slast a jemnou tíseň. 55 Ale přijdou časy, Že se bude tajným dechem V strunách duše tvojí chvíti Zpomínka a jemným vzdechem Zas v nich tóny staré zníti Jako báchorka zavátá. Duše má tvou oplétala Jak řeřicha myrtu jemnou, Ty jsi mne z ní vytrhala! Však s řeřichou snivou, temnou Vyrvalas i myrtu; A až jednou budeš chtíti Pro svou lásku novozmladlou Z myrtí citů věnce víti, Najdeš opadlou a zvadlou Ňader májovou zahrádku.
V NOCI. Česká(Česká Včela 1841.)
1.
Měsíček na nebi svítí, Měsíček na nebi svítí,
 Světlo v údolí v okénku; A já tiše si zpomínám Na mou nemocnou milenku. 56 Světlo zhaslo; přes měsíček Černé mračno se přehání A přes duši mou tesklivou Tiché smrti předzvídání.
2.
Ticho – i ten vanot dřímá – Ticho – i ten vanot dřímá –
 Ani zvuček, ani hnutí – Měsíc nyvě noci svítí Jako na tě zpomenutí. Sladké kouzlo! tichou nocí Chví se trouby jemné pění, Z dálky zní, v dálce umírá Jako lásky pozdravení.
3.
V tichém hvozdu v šeru noci V tichém hvozdu v šeru noci
 Slyším s větve listí vanout A z věčnosti temna stropu Mrtvé kapky času kanout. V samotnosti blaha mého, V lásky nebesáhlém dmutí, Cítím tlukot srdce mého, V ňádrech cítím smrti hnutí. 57
4.
Ticho – kolem jen mlejny klepou, Ticho – kolem jen mlejny klepou,
 A jen temným mírem šera Sladký zpěv se leje děvy, Jenž se bělá u jezera. Jak by z křišťálova domu Rusalka bělounká vstala A síť zradnou písní sladkých Poutníkovi rozkládala. Jest to přec tak sladké pění, Z bílých ňader české zvuky; A přec vlhké jste, mé oči, Přec jste vstaly, staré muky. Pějte, mladá, blaha ňadra, Srdce když si píseň žádá; Snad je rubáš, co se bělíš – Protož pějte, ňadra mladá.
5.
Jaké tajné, divné žití Jaké tajné, divné žití
 Žije perla, skrytá v moři, Jako hvězda utopená, Jako srdce zhaslé v hoři. A na hoře bouře zuří, Blesky prší, větry vlají; 58 Dole však Rusalky bílé, Zlatovlasé hbitě hrají. A v tom malém perly domku Kvetou snové divnokrásné Jak v jantaru mrtvé kvítí: Snové to o hvězdě krásné, Jenžto každonočně světlo Svoje toužebně roznítí A v propasti věčné, bezdné Co ztracená hvězda svítí.
6.
Mrtvý jilm to těší, živou Mrtvý jilm to těší, živou
 Révou ovinout se dáti, A mne, pod tím stromem květným, Stromem májomladým státi A se radovati z máje. Květy, jak sny, z ráje bílé Sem tam nesou vánku dechy, Každý od mne však odlitne Jako vlaštovky od střechy, Na níž černá kletba leží. Slyš! tu umrčím šumotem Suchý lístek s větve kane, Kolem hlavy mně obletá, Až pak k ňádrům mým přivane Jako němý smrti posel. 59
7.
Temno kol – jen tam skrz mlhu Temno kol – jen tam skrz mlhu
 Jasně třpytí se jezero, Pode hradem starým, zpustlým, Jenž nad borem strmí v šero. Strmí jak hřbitovní kámen, Staven na žalosti hroby, Jako sen o zašlém blahu, Zkamenělý z staré doby. Dřív kol sady májokvětné, Z nichžto zníval smích a zpěvy, V loubí nyvě paní sedí, A tam chodí sladké děvy. Slyš, na dlažbě zní podkova! Již jsou v šišáku a zbroji, Prapor vlaje, meče břinčí, Ha, ty meče blesky v boji. Hle, tam v kapli pode lípou Obraz Panny divy tvoře, Před ním měkká dívky, tvrdá Muže ňádra u pokoře. A teď rum – jak slza šerá – Šedý mrak přes něj přelítnul, Vítr borem smutně zalkal – Snad ze zdání hrad procitnul.
60
Kdo co pohan nechce věřit Kdo co pohan nechce věřit
 Na Vlastiny mocné divy – Oko vidí, srdce cítí Denně důkaz krásný, živý! Naše nové Vlasty nejdou V lesklé přílbici a zbroji: Kdo však proti nim kdy obstál V žhoucím, tuhém citův boji! České slovo ze rtů růžných, Z očí krásných střely žhavě – A hned srdce nese klíče K vydobyté mužské hlavě! (Pomněnky 1841.)
Z BÁSNÍ. (Noviny, příloha ke Květům 1842.)
1.
Blaha’s vyhnanec! Blaha’s vyhnanec!
 O své štěstí osudem jsi zmámen, Světem chtě nest písní boží plamen, Tenť vždy spálí nositely svoje! 61 Rubášem ti bude píseň tvoje; Vlož si z trní věnec na své skráně, Žehnaje tě líbal anjel Páně. S světem rozluč se! Před tebou on zavřel sady svoje, V poušti jsi – jen písně jsou tvé zdroje, Nemáš místa, uložit svůj spánek, Vyhnán jsi – jen píseň je tvůj stánek; Z růží krve své si upleť věnce, Svět jich nemá pro vypovězence. Ty jsi poustevník! Nic ti nedá svět, ty jemu všecko, Na kolenou tvých nebude děcko O hubinku lichotně tě prosit; Máš-li místo v srdci, kdes chtěl nosit Myrtu, můžeš si tam křížek dáti, S hady – ne s kadeří budeš hráti. A tvůj život jest Nevěsta, jenž v první noci zmřela, Labuť, kteráž naposled již pěla Život sváteční – jak ověnčená V obět Kassandra, věštící žena, Jako v Termopylách vojín hrdý, Jenž si nesl rakev svou – štít tvrdý. 62
2.
Podivná mi v duši sedí žena Podivná mi v duši sedí žena
 Bělorouchá, myrtou ověnčena, Ona sedí tam ve kletbě tajné; Toužím k ní, však nemohu k ní dolů! Ach, ten zlatý klíč v ty sady bájné Ztratil jsem a nevím, kde ho najdu. Jako Blondel s zpěvem kol všech hradů, Tak já hledaje, se kolem kradu; Ozývá se, tiše rukou kyne, Onať by mi ráda něco řekla; Když je u mne, tu ji blud můj mine, Když je nejdál, tu ji pořád slyším; Jenom někdy ve snu, v mžiku drahém, Potkáme se v políbení blahém. Slyším, staré báchorky jak zpívá, V nichž se divný, tajný zvuk ozývá, A když duše má jak jelen skáče V hrdém bujném plesu, ona tichá. Ba i někdy tesknou píseň pláče; A když bleskem citů, bouřkou vášní Duch můj dme se, bouřlivé co moře, Ona v bouři na vyslunní hoře Sedí bílá, tichá, ověnčená A z vln divých, rozpěněných sbírá Hravě jasné perly prstem bílým; Když však hoře bolestně mě svírá, Tu se ke mně polehounku krade A svůj věnec na mé rány klade. 63
3.
Ha, že nejsem mrak! – jak boží Ha, že nejsem mrak! – jak boží
 Posel po nebi bych táhnul, Mocnými a tajemnými Kruhy zemi obesáhnul! Bleskem slunce opojený V víru červánků se koupal A pak žhoucí ňádra v chladné, Nyvé záři luny houpal; Tichý, snivý noční poutník K různým branám jitra lítnul A tam spal, až celováním Zory mladé bych procitnul! Jako orel, jenž spal v doubí, Střás’ bych rosu s mocna křídla, Na pouť dálnou pak se vydal V čarna jihu žhavá sídla. Přes to moře, jako šerý Poustevník se tiše bera, Sirény bych, Kirku hledal S divy jinými Homéra A Atlantu, pannu v moře Rakvi kříšťálové spící, Výspu bájnou, snů div krásný, Věčnou mladostí se skvící; 64 V poušť pak, kde tchne v žhavém písku Palma horké smrti dechy: Tam bych postál a jí poslal Chladné, jemné kapky těchy. S karavanou k Mekce táhnul Do báchorkového světa, Příroda kde s duší pestře V květ a čarnou vůni zkvětá; Tam, kde Arab žhavokrevný Koňmo s větrem pouští letí, Pod lotem kde velkokvětným Tiché duše poklid světí; Mouřenín kde vlnovlasý Na pštrosu jede Saharou, V pyramidě hlava šedá Nad knihou bdí modrou, starou; Knihou jak sfinx tajnou, velkou, V nižto svět je zakuklený, Nad tou knihou, nad tou hlavou Stál bych dlouho, poutník zmdlený; Mumie bych sen poslouchal, Toho královského spáče, A tu píseň, kterouž Memnon Ze kamenných ňader pláče; 65 A tak opojený pestrým, Bájným, vonným jihu rájem Vrátil bych se ku severu Mladým, květorouchým májem; A ty báchorky a divy, Květy, vůně, paly, něhy V bory severu bych vylil, Květy v skály, jiskry v sněhy; Plamenitá blesku slova K zemi mluvil v svatém hněvu, Hrdě hřmící pluky vyslal Obrněných, mocných zpěvů; A pak otevra svých ňader Nejhlubší, ty svaté zdroje, Rozplakal bych jemnou, chladnou Prškou písní žití svoje.
4.
Tak jsem přišel na tu zem, Tak jsem přišel na tu zem,
 Nevím, kdo a odkud jsem, Nevím, kam mám odsud jít. Jdi jen do božího města! Řekli mi – ach, to já vím; Kady jen tam vede cesta? 66 Však to přec vím, Pane můj! Duši mou duch nese tvůj. Snem bdím, bludem hledám tě; V tobě jsa přec najdu tebe, A když mním, že nejdál jsi, Mám tě nejblíž vedlé sebe. Trpkýť ale život ten, V nějž jsem tebou uveden: Touha, mozol, pot a krev; Trní roste v srdce moje. Což mi, Pane, za to dáš, V hrob až složím kosti svoje? Co mi dáš? – se já tě ptám?! Z mého žití tvůj že chrám Stavím, nejsi dlužník můj! Věčnou planu láskou k tobě. Což ti, Pane, do ní je? Ty jsi vše, nech všecko sobě!
5.
Pějte z mladých, hrdých ňader, Pějte z mladých, hrdých ňader,
 Komu zlatý zpěv je přáný, Komu proudy kříšťálové Písní v duši božstvem dány! Pějte bujně – aj, i v písni Spějí velké, svaté moci, 67 Zablesknou z nich jasná slunce, Budou svítit v naše noci! Hoďte hrdě zpěvu símě Do našeho mdlého věku, Jako v báji z dračích zubů Zrostou z něho pluky reků. Kouzlo spí v něm – zrostou z rumu Staré zámky, prasknou hroby, Velká, slavná zašlost vstane, Vyhřímá nás z naší mdloby. A ty kraje, slavíci kde V každém keři druhdy pěli, Ach, ty kraje, jenž se nyní Teskně, bolně zamlčely: Zživnou; hory, řeky hučí – Je to pění, znění, vání; Aj, vždyť k velkým svátkům slavně Z rána zvoní ku klekání!
6.
Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá
 Velkokvětně zrostla v strom, tak nebesáhlý, Že co listů šum, co jisker prška hravá Nebes hvězdy souzvukem svým skrz něj táhly! 68 Na hoře jsem stál – a srdce moje blahé Rostlo u nadšení šíř i výš a výše, Že by byla mohla zem, co ptáče nahé Ve svém teplém hnízdě, hřáti se v něm tiše. Na hoře jsem stál – a Titanové hrdí Myšlének mých přepychou jinošsky jarou Tloukli na strop nebes démantově tvrdý, Zhynout chtí, neb vrhnout v nic sfinx žití starou. Smrt jsem v pouta skút chtěl silou Storukána A co Atlas na se vzíti světská muka! Takto jsem se rouhal pýchou velikána, A přec se mě netkla, Pane, tvoje ruka! Na peruti bouře dech tvůj kol mne vane, A já prosebně své ruce zpínám k tobě Čekaje, až blesk – tvůj posel svatý – zplane A mě žhavým celováním vezme k sobě!
7.
Podivný ty muži, Podivný ty muži,
 Tvrdý jako skála šedá! Kdož v ní hřivny zlata hledá? Tichý, jako mračno šeré, V němž sní požehnání steré; Srdce tvé se v jehly brní, 69 Jak plod ananasův v trní, A jdeš, jakbysi se styděl, Kdyby kdo tvou duši viděl, Jak o lásce velké myslí! Podivný ty muži! Kdož ví, obličej že bledý, Heklu kryje svými ledy? Že se tvými v tváři hady Střeží citů zlaté sklady? V plášti záště láska tvoje Rozhází almužny svoje, Chladně kráčí tímto světem A jak mlsky malým dětem Krev svou v obět jemu lije.
8.
V noci bloudil jsem, V noci bloudil jsem,
 Jako bouře v černé chmuře snící V sobě tají blesků hrdou svíci; A duch můj se rozstřel v kraje dálné, Jako vrby Babylonu žalné; Tu přiskočil ke mně anjel Páně, Žhoucí věnec písní vtisk’ mi v skráně. On mě požehnal, V čelo celoval, se ke mně kloně, Křídlem palmovým mou hlavu cloně; K hrobu každému mě mlčky vedl, 70 Na každý si s tichým pláčem sedl; Jeden však jsme nenašli v svém hoři, Ach, tenť v bouři je, tenť v šírém moři! To je pro tě hrob, Posle boží! ne-li prach a kámen; Ty jsi světem nesl boží plamen, Ze světla jsi musel rubáš míti; Neboť komu přáno Boha zříti A kdo jeho meč a slovo jesti, Musí světa kříž a kletbu nesti!
MROUCÍ BOJOVNÍK. (Květy 1842.)
Na posteli leží umíraje. „Podejte mi ten můj prapor starý! Jeť mi přec, když nad hlavou mi vlaje, Jak bych slyšel orlů šumot jarý. A ten meč můj dobrý – rezem žraný! Tisíc životů jsem v ňádrách cítil, Když jak smrti anděl rozsápaný, Jím co bleskem mužů hvozd jsem mýtil. Přílbu na leb můj mi vsaďte šedý, Štít mi dejte jako reku k boji; Se smrtí se potkám naposledy – Rek jsem, protož chci to v celé zbroji. [71] Žeť jsem nemohl, co ženich opojený, Vzteklým jejím políbením zmříti! Volím aspoň hrdě ozbrojený K poslednímu zápasu s ní jíti. Až pak umru, vezte mě k té hoře, Kdežto svata Václava spí muži; Až rek boží osedlá si oře, Přijede k nim plné ve oruži. Tam mě zakopejte, tam chci spáti, Neb můj den byl mozolný a parný, Věž a boj – a přec se mi chce zdáti, Že je ztracen, že byl vešken marný. Ach, když já své nesl palné rány, Byla tma a světa seraf jasný Nebyl ještě vyšel z jitra brány; Umírám – a teď se začne život krásný!“ Klesne nazpět – v koutě smrt již sedí, Vyzáblá a vymořená žena, Ne ta, jenžto z tisíc mečů hledí, Tisícerým žitím opojena. Tať je panna, krásná, hrdá, divá. Vlasy vlají, pnou se ňádra dmoucí, A když kráčí mladých srdcí chtivá, Rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí. 72 Žena tasí nůž – a z koutu vstane, K posteli se polehounku šoupá, On sní: „V hrobě ležím, východ plane A ten seraf výš a výše stoupá. Posle boží, štít a meč tvůj blýští, Bílá říza s oudů mocných vane, Z očí jasné z mrtvých vstání prýští, Vínek, blesky prše, s skrání plane. Mocným mečem o štít zvučný tluče, Zahřmí, jak když na vzkříšení zvoní; Prasknou hroby – svatý Václav ruče Jede v zbroji bílé na komoni. Z mrtvých vstání! – Hučí řeky, bory, Prapor hrá, hřmí branné písně zvuky, Hromem otevře se brána hory, Z ní se řítí bouřkou boží pluky. Přes můj tichý, tmavý hrob, slyš! táhnou – I já mám zde štít a meč svůj starý I mé oudy v boje boží prahnou – Praskni, hrobe! – i já jsem rek jarý!“ Vyskočí a zase nazpět padne! Ne ta žena, ale anděl Páně Přijde, políbí jej v čelo chladné, Palmou kryje ňádra mu a skráně. 73
BÁSNÍK. (Květy 1842.)
1.
Ach, že musím vždy Ach, že musím vždy
 Rámě mohútné své vůle zchromit, Orlům svým tu bujnou peruť zlomit! Ach, že musím skouti v pouta tvrdé Myšlének svých Titany, ty hrdé! Já to cítím – v duši mám lvy dravé, Musím z nich však dělat kočky hravé. Pukni, hrudi má! Totoť nemohu již nesti dýle, Nemožnoť i atlaské to síle: Nebudu již podlým davem chodit, Co lva v okovech své srdce vodit; Když se vykrvácí umíraje, Nemá ho ta zpustlá vidět láje. Poustevník chci být – Duši svoji v trud a dumu halit, Celou v černé chmury zaobalit! Pak si sednout na ty svaté rumy, Na ty velké hroby, na ty chlumy, Svolat duchy naděje své jasné, S nimi hrát co s dětmi o sny krásné; 74 Žhoucí krví svou Rozpečetit velkých otců hroby, Mluvit s nimi, vzkřísit staré doby, S pláčem na jich ňádra slavná klesnout, Lkát jim, zlíbat je a potom hlesnout Hrdou z mrtvých vstací píseň dolů Hromem, bleskem z mračen svého bolu!
2.
Ještě jednou jen, Ještě jednou jen,
 Oceloví muži, z hrobů vstaňte, Jiskry duchů jarých, hrdě zplaňte, Věžová svá čela vzneste, chlumy, V chrámy sneste se zas, černé rumy, Rozkvěťte a rozpějte se, sady, Rozhlučte se, zhrdněte zas, hrady! Ještě jednou jen, Svatý popeli, mou slzou smytý, Prachu slavných duchů na kříž vbitý, Obraze v mém ponořený hoři – Jako stará města, krytá v moři, Zživněte, opusťte šedé hroby, Slavné velikosti hrdé doby! Na mžik oka jen Vstaň, oživni a rozkvěť zase, Snů mých obraze, ty slavný čase! Na mžik v jednom z hradů chtěl bych dlíti, 75 Na mžik jeden velkou dobu žíti! Plesám – kouzla mizí jedním slovem, Padá hrad – jsem pokryt velkým rovem.
PANNÁM! (Květy 1842.)
Panny, chraňte se, By se Češka jinému, krom reku, Líbat dala – ostřežte svých vděků! Jen kdo umí protnout, jako druhý Břetislav, otrocké ducha kruhy: Tomu vzdejte milosti své dárky, Hrdé dcery Vlasty, dcery Šárky!
UMÍRAJÍCÍ. (České Besedy 1842.)
Kol poušť – věčný písek jen a nebe, Nikde větev sokolům tvých očí, Jenom tygr někdy, jak chtíč vraždy, Divě z pustých ňader pouště skočí; A jak dobrý citek v dáli jen Pláče pramen, vedlé něhož palma Stojí, ztracený co máje sen. 76 Pod tou palmou zmdlený poutník leží, Jako jelen světem šírým štvaný; Tiše leží pod klenutím stromu, Krev mu prýští z krutých losů rány; A jak boa na pijící laň Číhá v hustém listí palmy stinné Ke skoku již svinutá smrt naň. Sem pojď, duše lidská, znáš-li čísti Toto písmo hranaté a tvrdé, Psané jako runy černé kletby Na to čelo mramorové, hrdé, Tuto báseň hrůzotajných ruk, V nížto každý tah je bolné slovo Zoufání a srdcežerných muk. Jeť to písmo, před nímž zemstvo coufá, Jehožto se lev a tygr lekne, Před nímž každé žití tajnou hrůzou Ohromeno koří se a měkne; Onoť jesti mocný talisman, Nešťastnému srdci rýčem muky Do ubledlých tváří tvrdě psán. Vítěznou, hle, obočí těch klenbu, Z nížto bol jak poustevník teď hledí! Hle, ty zraky, dříve blesky v bouři, Teď jak omráčené orly sedí V olověna oka dutinách, A ta duma na tom čele mocném – Marius v Karthagy ssutinách. 77 Hle, ty bledé líce, na nichž nehrá Více žertů růžokřídlé bůže, A ty vrásky hluboké, v něž jistě Nesil osud májové své růže; Každý rys je mukou zmrzlý smích, Kostra ve poupěti zvadlých slastí, Hady, v nichž se plazí bol neb hřích. A to srdce nadšené a velké, Ježto hrdě celý národ neslo, Zde jen v skrovný stínek věčné poušti, Kdež by mohlo tiše umřít, kleslo! On krev za tisíce z ran svých lil, A z nich nestojí zde ani jeden, By mu oko mroucí zatlačil. Siným rtem cos šepce, snad se modlí, A pak křečovitě v ňádra sáhne A z nich dlouhou kadeř zlatých vlasů S rozstříleným praporem vytáhne. Ach, to pole, kde ten prapor vlál, A ty tváře růžounké a sladké, Kol nichž tento zlatý kučer hrál! Umlknul! – své oko v blankyt napne, Snad že mroucím okem věčnost stíhá, Jak v ní klesá žití sfinx; neb se mu Otevírá všeho míra kníha, Vzkřikne: Orle labutí! – tu naň Vyskočí smrt z listí palmy stinné, Jako boa na pijící laň. 78 Umřel! – A lev po své říši kráčí, Pouště král, a z mocných útrob hřímá, Na hrobníka pouště – Samum! – volá, Jenž sen smrtonosný v písku dřímá; Ten se vytýčí až v nebe strop, Oblekne své pískovité roucho, Zahalí vše v létavý svůj hrob.
K NOVÉMU ROKU! (Květy 1843.)
Pne se duha na blankytu svatém, jako brána vítězná; z ní stoupí tichý posel boží – seraf jasný; kadeře se lesknou slunním zlatem, tisícerou hvězdou hlava září, věčná zoře plamenná mu v tváři, jeho oudy mohutné a krásné, skví se, koupané co v růžné rose, s plecí jeho řasou roucho vane ze lilijí světla jasně tkané. Nad proudem se vznáší seraf tento, jenž se valí obrovskými takty z temné brány, jako katarakty, duhou září, hřmí, demanty se skví, letem bouře unáší své tvary, stín a světlo, jasný znik a zmary. 79 Z nadšenosti tvořivého plesu slovo vtělené se věčně proudí jako lesklé pluky v tuhém šiku na svítavých vlnkách okamžiků. V tyto proudy seraf perlu hodil, při tom šepce tiché požehnání – a nám mroucí rok svou hlavu sklání, do propasti bezdné věčně klesá. ČIověče, v tu velkou, vážnou dobu přistup k tomu obrovskému hrobu; pomni, že zde vlastní rakev vidíš, a vlož ruku na své srdce marné, polekané, promluv pak sám k sobě vážné slovo při tom velkém hrobě. Bleskem tká čas věčné roucho boží, a když letí člunek jeho žhavý, zkrvácí on mnohý život hravý: protož obrň svoje ňádra měkká, a když světla v sobě cítíš símě, povznes hrdě zmužile své týmě; i tys nití v tomto rouchu božím, i tys vlnou v ohromném tom proudu: duše tvá v té věčné duze svítí: protož buď v tom rouchu světlou nití. 80
PADNEŠ! (Květy 1843.)
Opouštíš mne? S Bohem jdi, marná ženo! Nevíš, jak mé srdce je zkrváceno. Jdeš? Zdali pak víš, kam jde ta cesta? Žhoucí ženo! – hravé děcko! – Myrtou pokryto je všecko. Hraj si jen a poletuj! Holubinka bílá Ouzkostně se kryla Plaše pod věneček tvůj. Hraj si jen a poletuj, V marném letu samou hrou Věneček ti rozvážou; Rozpadne se, s hlavy smekne, Holubinka uletí, Že se toho pláčem lekne O samotě duše tvá. Kvítí z věnce budeš zvedat, To ti v prstech zbodlačí; Pláčem holubinku hledat, Tu však neuzříš, ač všude S nářkem kol tě lítat bude. Ode mne jsi se odervala, Marnost tě z mého srdce hnala, Venku však jsi prodána. 81 Královno, s trůnu padneš, Při číších žití zchřadneš, Ve říších kvítí zvadneš. Opouštíš mne? S Bohem jdi, marná ženo! Nevíš, jak mé srdce je zkrváceno. Jdeš? zdali pak víš, kam jde tvá cesta? Žhoucí ženo! – hravé děcko! – Myrtou pokryto je všecko; Ty však zvadneš, zchřadneš a spadneš.
ODSOUZENEC. (Květy 1843.)
V kasamatech, v tuhé vazbě, Sedí starý Volhynin, Zejtra musí kulkou padnout Volné stepi pyšný syn. Vína má i kytek, peněz – On však divně na to hledí, Smutně statné vousy hladě, Ježto se mu na rtu šedí. Navštívit ho přijde jeho Starý strasti spoludruh, Z jizev, z knírů slze stírá, S pláčem zvolá: „Těš tě bůh!“ 82 Spadneť mu i slza, však se V kníru kryje, jako studem, Že na tvář tu jizev plnou, Hrdou přišla pouhým bludem. „Že jsem zabil oficíra, Člověk by tu vztekem puk! Říct mi, že jak židák jedu – A tak holobradý kluk! Psů mi nadat! – Já byl také Oficírem! – hrom a peklo! A to klouče v tvář, v mé jizvy Čestné bičíkem mě seklo. Bratře, ty mě musíš střelit! Svatou’s kulku sobě lil Z olověných matek božích – Ještě jsi ji neodbyl. Měla to být ňáká rána! Teď mne střel ní, až si kleknu Před svou jámu otevřenou A svůj otčenášek řeknu. Na prsou řád z ran již nesu, Jejž mi křížem ocel vťal, Zde mě smrt již ponačala, Nade mnou když orel hral; Sem mě musíš zase střelit, Nemusíš se terče stydět, Až jej nad tlukoucím srdcem Červenat se budeš vidět.“ 83 Bratr vyndal z ňader kulku, Bratra v jizvu celoval; Líbáním ta růžně zkvetla; Kulku jemu v ruku dal. Ten ji s úsměvem potěžkal, Při tom sobě v oči hledí, Z náruč padnou, rozpláčí se Orlové dva staří, šedí. Za svítání tré ran padlo. Děti! padl otec váš, Vy to nevíte a ranní Modlíte se otčenáš! Doma, daleko v své chyši, Ty dvě nejmladší to vědí; Třikrát na okno tlouct slyší: „Matko, tatík oknem hledí!“
SEN. (Květy 1844.)
Zdálo se mi dnešní noci, Že jsem ležel pochován; Neumřel jsem, byl jsem zrádně Za živa do rakve dán. Sama’s víko přibíjela; Já jsem na ně zatlouc chtěl, Ruka však mi zkameněla, Jazyk mi byl zolověl. 84 Ze srdce mi v hrobě vyrost’ Z rozmariny pletenec; Já to věděl, že ji budeš Trhat k svatbě na věnec. Z hrobu vyrostla – tys přišla, Utrhla si ratolest. Netrhej ji; což pak nevíš, Že s mým srdcem srostlá jest? Nedbáš na to, a z ran teče Proudem krev má plamenná; Nemoh’ jsem se vykrvácet – Nevím, co to znamená.
NA * * *. (Příloha k Věnci 1844.)
Já to viděl, že to nejsou Lilje, co ti květe v tváři, Ani nebe, co ti z očí modře, láskotajně září. A přec, nebe! – vždyť jsem viděl, Z blankytu jak těchto očí Hříchem zpitý hled, co anděl S nebe spadlý, často skočí; 85 Vyskočí a hned se skrývá Tiše ve vestálském šláří, Aneb rozplyne se plaše V růžích studu v květné tváři. V chrám když vejdeš a tě vítá Zbožnost v šeru, v tichu svatém, Tu jí hrdě za odpověd Zašustíš hedvábným šatem. A když s chóru tóny hřmějí, Pléší, nad hříšníky pláčí: Marné, světské myšlénky tvé Jako bachantky tu skáčí. A když pobožnosti anděl Tichý ve tvou tvář si lehne: Hned z ní zas, jak zmije z liljí, Hříchu spícího duch šlehne. Když tě mají obletovat Holoubci modliteb věrných: Vylétají ze tvé knížky Havrani jen písmen černých. Jdi, ty ženo bachantická, Zpitá v bujném hříchu víně, Jdi a zapomeň, žes dlela V myrtovém mé duše stíně. 86 Bezpasá, jak Kleopatra, Vrhlas perlu v pěnnou číši! Ta za království tvá není, Ta tvou stojí nebes říši. Když se dítě modlit slyšíš: „Andílkové, strážci moji!“ Neptá se tě něco tajně: „Kde jsou andělové tvoji?“ A když vidíš holubinky, An si v listí hrají: zdali Se ti nezdá, že to ty jsou, Jenž v tvé duši jednou hrály? Růží keř je duše tvoje, Na němž purpur lásky plane; Jiní růží natrhají, Tobě trní pozůstane. Ty jsi žena marnotratná, Jako královna tu vcházíš; Ňáder perly, lásky zlato Otrokům svým štědře házíš. Zchudneš ale – k otroku pak, Jenž tvé zlato nyní béře, Přijdeš žebrat; on však zavře Před tebou svých ňáder dvéře. 87
PÍSEŇ. (Věnec 1844.)
Ještě na těch našich horách planou purpurové révy, ještě vrou i v našich ňádrách v zpěvném proudu české zpěvy. Naše ňádra, naše zpěvy hřejme ohněm naší révy, ještě jsme to staré plémě a ten ráj kol naše země. Ještě skrze česká ňádra a ty naše jaré oudy pnou se hrdě, pnou se statně oné síly svaté proudy. Ještě v našich srdcích pálá Břetislava ocel stálá, ještě jsme to silné plémě a ten ráj kol naše země. Ještě strmí v naše časy staré Slávy svaté hroby, a ty strmí a juž září jasné slunce příští doby. Ještě pnou se naše hory a v nich svatých reků sbory, ještě jsme to slavné plémě a ten ráj kol naše země. 88
POUTNÍK. (Příloha k Věnci 1844.)
Starý poutník táhne domů, Již je na místě, kde s matkou Okem slzavým se žehnal, A krok dále, s dívkou sladkou. Rusovlasý byl, když táhnul, Teď je šedý, tvář je bledá. Naději tu ne – on jistě Jenom místo k smrti hledá. Lidé jdou, on rád by dal jim Pozdravení – neví komu; Neznají se – tiše kráčí, Nemůž však se trefit domů. Kde ta tichá chyže stála, Nádherné se skvějí sady, A kde světnice dřív byla, Jasný rybník blýská tady. Opřen o pláňku v něj hledí, Bujně rybičky v něm skáčou Jako děti – hůl upustí, A ty staré oči pláčou. 89 Stojí dlouho; „co zde hledá,“ Tážnou se. Jde beze lkání, Nenašel je, dál jde hledat Tiché místo k umírání.
V NOCI. (Příloha k Věnci 1844.1844.)
V tichosti noci, v tichosti lesů Zpívá poutník samoten: „Srdce mé, všech se odřekni plesů, Musím bloudit samoten.“ – Pila jde – mlejny klepají z dolů, Kol mne šumí černý bor „Pomůžem tvému stesku a bolu, Pila a já, tmavý bor.“ Pila již stojí, utichly mlejny, Noc a bor svůj tají dech, V ňádrech mých pořád tlukot jde stejný Však utichne, jen to nech. 90
V JESENI. Česká(Česká Včela 1845.)
Máje jednoho zas růže zvadly, Léta jednoho zas klasy padly, A zas kol to žluté umírání. Vypuknouti musí srdce v lkání, Zpomenout si na své zvadlé máje, Zpomenout, že ke žni smrti zraje A že rubáš též je bude krýti, Žal když přírody kol musí zříti, Zpěvné háje jak jsou holé kostry, Jimiž nářkem bloudí vichr ostrý, Jako by on pláčem sem tam létal, Máje popel – suché listy – smetal. – Zmizel ples a okřídlené písně; Smutná mlha jako závoj tísně Kryje doly a kol halí hory. Kráčí smrt, ach, polem, hájem, lesem, Jen ty jedle a ty tmavé bory Věčně zeleným se pyšní plesem A jen jeseňky kdes prokvítaji, Tak by luh snil o uvadlém Máji. 91
POMNÍK.
LYRICKÝ CYKLUS. (Česká Včela 1847.)
1.
Vykrvácely se rány, Vykrvácely se rány,
 A ty jizvy palmou kryju, V bolných upomínky těchách Strastí zašlých slasti čiju. Srdce v prvním bolu nechce Věřit, že to býti může, Aby zase povykvětly Z bolu slasti, z trní růže. A hle! z věnce trnového, Jenž se do srdce mi vpletl, Za dob trudu, jako přes noc Růžový keř povykvětl. A čím srdce puknout chtělo V první bolestné své tísni: To mi duší blaze duje, By zavzdechlo jemnou písní. Bolný vzdech se vonným dechem Ve poupěti písně stane, A ta slza jako rosa Ze kalichu básně kane. 92
2.
Krvácet a kvect chce srdce Krvácet a kvect chce srdce
 Při zpomínce na ty časy, Jak by máj v mou duši vešel S svými květy, svými hlasy. Když se láska ta v mém srdci Zňala jako jitra rdění, Tuť má duše očerstvěla Jako jara zelenění. Ach, ta láska sladkotlivá Jako růže rosní pláče, Mladá jako poupat puky, Plachá jako lesní ptáče. Tajná jako šepot v noci, Svíží jako broskve rdění, Čerstvá jako prysky zdroje, Blahá jako nalezení. Hrdličky dvě v jednom hnízdě, Slavíčků dvou šveholení, Myrtoví dvou proplítání A dvou rtíků políbení.
3.
Byl to klam a sladké snění, Byl to klam a sladké snění,
 Nezapomenu ty doby; 93 Zpomínka mou mrtvou lásku Ovine co břečťan hroby. Zpomínka ta ozáří mou Tesknost, co červánků plání, V srdci mém to bude zněti Jako večer o klekání. Láska tvá mé duši bude Písní, jako by se byli V opadalém, zpustlém háji Slavíci dva opozdili.
4.
Máj opadnul, sen dokvětl, Máj opadnul, sen dokvětl,
 A až v době ve jesenní, K tobě suchý list dovane, Měj ho za mé pozdravení.
5.
Jemnou myslí přivedlas mě Jemnou myslí přivedlas mě
 Ve života tiché dráhy A v selanku blahou, jemnou Ty mé hrdé, bludné snahy. A mé zkrotlé srdce snilo O myrtě v tvých hnědých vlasech, A jak kráčíš blahým studem V stříbrných hedbáví řasech. 94 Zdomácnělý dobrodruh chtěl Tebe blaze vésti domů, Kde je místo pro dvě hlavy A dvě hlavičky snad k tomu.
6.
Že nám srdce rozervali, Že nám srdce rozervali,
 Nechci déle vésti žaly; Rozešly se naše snahy, My jsme si již s Bohem dali.
7.
Tobě Bůh dá, co má skrytost Tobě Bůh dá, co má skrytost
 V sobě blaženého, všecko, Tichý domov – a k tvým čistým Prsoum vloží milé děcko. A já v poušti mlhou kráčím, Příliš hrd, bych zemdlen klesl, Ale rád bych našel místo, Kam bych popel srdce nesl.
8.
Byl to poslední máj srdce, Byl to poslední máj srdce,
 Rozžehnal jsem se, sám bloudím; V noci však se skrytě k prahům Lidské blaženosti loudím. 95 Z radosti se radovat chci, Bez závisti se tam kradu, Jen své písně skromné kvítko Na práh blaženců těch kladu.
9.
Na mne zpomínka co hvězda Na mne zpomínka co hvězda
 Z dalných nebes má tě vítat A co holubice, ne co Havran černý kol tě lítat. A tvou tichou, jemnou duši Přelítnout má moje lkání Jako mráček snivou lunu, Jako lípu hravé vání. A až v noci při kolébce U dítěte budeš sedět: Má ta zpomínka co luna Na tě s jasných nebes hledět.
10.
Bylas poupě trním kryté, Bylas poupě trním kryté,
 Poupě panny nedůtklivé; Bylas ptáče polétavé, Nestálé a dovádivé. Jablíčko co nedozralé, Čerstvá jako v rose zmytá. 96 Jasná jako jarní jitro, Kde je lilje s růží slita. Kolem postavy tvé hrála Jakás hrdá plachá vnada, Srnkonohá, srnkooká, Celá jako srnka mladá.
11.
Zkrotlo jsi a povykvětlo Zkrotlo jsi a povykvětlo
 Poupě v lilji, v pannu snivou Změnila se plachá děva, Srnka v laňku přítulivou. A to ptáče polétavé V holoubátko vrkající, Pak jsi často hlavičku svou Tklivě kladla k mému líci. S kadeřemi mými hrála, Ručičku svou do mé kladla, Ano často do náruče S plačícím jsi smíchem padla.
12.
A když jsem tě v soumrak čekal, A když jsem tě v soumrak čekal,
 Čilo srdce v blahém ruchu Příchod tvůj, než dozněl šumot Roucha tvého k tvému uchu. 97 A když vstouplas, rozlilo se Kouzlo májového světla, A ta tichá, blahá jizba Jako v loubí rozekvětla. Plaché ptáče přiletělo, Lnula srnka nedůtklivá; Toť to holoubátko krotké, Toť ta laňka přítulivá. A co je ti, dívko tichá? Co tak nyješ zamyšlena? Jak ta kouzla přec jsou mocná – Jaká to je s tebou změna!
13.
Že nám srdce rozervali, Že nám srdce rozervali,
 Nechci déle vésti žaly; Rozešly se naše snahy, My jsme si již s Bohem dali.
JARO LÁSKY.
Nevím, co se se mnou děje Zde na tomto širém světě! Vše se jako v máji směje, Vše kol pěje, vše kol květe. 98 Máje dech a omlazení Rozlity mou duší jsou, Nějaké to okouzlení Musí vládnout duší mou. K nebi stoupá radost moje Jako skřivánkovým pěním, Srdce moje plesá, nyje Slavíkovým šveholením. S růžovným červánků pláním Sám bych rád se rozplanul A s větérků jemným váním V dálné kraje zavanul. Sladkým žalem, jemnou tísní Hned se srdce moje svírá, Hned zas jako nebe věčné Rozkoší se otevírá. Jako duha pne se touha Po nebi přes šírou zem – Sladkým pudem bych chtěl mluvit S hvězdami a měsíčkem.
SAMOTA. Lumír(Lumír 1851.1851.)
1.
Nyní vím, proč slavíček Nyní vím, proč slavíček
 Ukrývá se v tichou houšť, Neboť jest mi samému Hlomoz světa jako poušť. 99 Vím, proč holoubátek dvé V šíré pole zaletá. Neboť se mi samému Samota domovem zdá.
2.
Častokrát jsem v snivé noci Častokrát jsem v snivé noci
 V dumách bloudě pozaslech’, Jak si z hlubokého ticha Bor tesklivě pozavzdech’: Ach, tak z hlubiny mé duše Upomínka blouznivá Často dumami temnými Táhlým vzdechem zachvívá.
3.
O měsíčku! Jasná záři! O měsíčku! Jasná záři!
 Rozlitá’s jak vůně světlá! Po horách a po dolinách Liliově’s rozekvětla. Samoto! ty tichá noci, Rozloučení – trudné temno! Kdyby ve vás nesvítilo Upomínky světlé jemno! 100 Zpomínko a ty měsíčku! V jednu zář a cit se slejte A Jí o samotě dlící Tisíc pozdravení vzdejte! 101
PROTICHŮDCI.
BÁSEŇ OD VÁCL. BOL. NEBESKÉHO.
V PRAZE. TISK A SKLAD JAR. POSPÍŠILA. 1844.
[103] 1.
Z černé houšti skočí vlk a vyje, By mu žrát noc dala, neb je lačný. Nechce zřít to měsíček a kryje Bojácně se za černými mračny. Jak se vražda černé zrady loudí, Tak on krvolačně v šeru bloudí, Hrabe, větří, vyje, ztekle pláče, Že mu noc žrát nedá – v kole skáče, Sám se honě – žhou co uhlí oči – Stojí, hravým ztekem zase skočí, Jakby před sebou již kořist měl – A zas větří, jakby slyšet chtěl Živé srdce tlouci v noci tiché. Však ni ruch, ni vánek ve tmě liché – Někdy zhluboka jen bor si vzdychne, Spavě v břeh zašplouchne vlna v plese, Spadne hvězda, jedno z nebes očí – Bludné z rákosí světýlko skočí. Najednou se lekne vše a ztichne, Jakby anděl-mír šel v tmavém lese, Země mlčí, jakby nebe spící Ve snu tajemství jí chtělo říci; [105] V teskné předtuše noc dech svůj tají, Jak když umírajecímu dají Pomazání poslední. Najednou však v dáli něco dusá, Temný zvuk že šerem skoro stéká. Snad to jelen prchá, jenž se leká Stínu svého? – Ne tak – kůň to klusá. Zaskučí tu vlk s radostí divou, Že mu noc posílá krmi živou; Zavolá hned na svá mláďata, Malá v křoví skrytá vlčata. Hravým dupotem kůň cválá blíže; V měsíčku, jenž zvědavě se prýští Z černých mračen, kov se kopí blýští. Pozdní jezdec to; již je u kříže, Zpukřelý jenž stojí u rozcestí Na znamení, krvavé neštěstí Že se tuto v šeru dávném stalo. Jaké? není známo; věsti šedé Místo však se křížem zažehnalo, Aby každý, kdo tu kolem jede, Pomodlil se s teskným zpomínáním Na tom místě, jež svým požehnáním Hrozným zasvětilo neštěstí. – A když jezdec k němu přijde blíže, S bujné hlavy čapku zbožně smekne, Žehná znamením se svata kříže, Šeptem krátkou modlitbičku řekne, Pánu Bohu odporuče všecko, Duši, ženu, a v kolébce děcko. 106 Jen se žehnej, jezdče! bude tobě Požehnání třeba v krátké době. * Zakuklená noc lže šír a šír Těžký sen a palmošumný mír, Lže to nebi do posvátných očí – A přec chce se pokrvavit hříchem, A přec z ňader jejích vlci skočí! – Ráno až pak růžná zoře zplane, Noc uprchne, radostně zem vstane V zpěvu, s perlami a jasným smíchem: Jakoby se nebylo nic stalo, Nikdo o tom neví, vše kol spalo. Něco ale věrně bdělo: tucha Tichá, úzkostná a jemnosluchá; Ta to koňovi a jezdci šepce. – Hrůza! Kočka divá, jenžto líhá Skryta ve tmě v záloze a číhá, Skočí mžikem na bujného hřebce; Zvíře šlechetné smrt větří tesknou, Pnou se nozdry, oči se mu lesknou, Zachvějí se krásné jeho oudy, Led a oheň mžikem po něm běží, Staví se, a hřívu děsně ježí, Pěnně se mu valí krve proudy, A noc s zatajeným dechem slouchá, Jak mu hrůzou srdce k žebrám bouchá. Jak se zvíře šlechetné teď třese, 107 A jak jindy v tanci kráčelo, Když kopyto v krvi máčelo, V kopích stálo jako v hustém lese! Tenkrát zpínalo’s se hrdohravě A tvé velké, moudré oči žhavě Jako v pýše hrdinské se leskly, Když se mečem o štít zvučný tlouklo, Z tisíc hrdel „k útoku“ zahouklo, Kopí se jak hvozdy kovů leskly, Trouby zněly, zpěvy hlučně hřměly. V také chvíli srdce tvoje bije, A hedbávný hřbet tvůj čije, Jaká rozkoš, jaký pych to jesti, Reka do mužného boje nésti; Tu si vykračuješ v bujném plesu, Totě přece slavné bojování, Pyšné rány, sladké umírání. Ale zde, zde s vlky v tmavém lesu! – Jezdče, tys tak hrdinský a mladý, Boj ti hrou je, ne však s vlky tady! Proč jsi nezahynul v mužném boji? Jizva není šperkem hrudi, čela, Slávy purpurem ne krev tvá vřelá, Pro tě nepřijdou sem druzi tvoji Ku hrobu tě na kopích odnésti, Slzami tvé jízvy nevymyjou, Práporem tvé rány nepokryjou, Pod hlavu ti nepodstelou klestí, Oře za tebou ti nepovedou, Jenž svou hlavu klopí, kráčí tiše, 108 Ve tvář zakrvenou, chladnou, bledou Z teplých nozder truchlivě ti dýše. – Jezdec chlácholivě hladí hřebce, Krotí, důvěrně mu cosi šepce, Na ženu si zpomene a chopí Mládec hrdý dobrého se kopí. Neb již v cestu šedý vlků vůdce, Krví, vraždou vykojený škůdce Skočí – druzí lačně podál stojí, Neboť ještě neuvykli boji. „Jenom se mi rány nestrachuj, Vínem ti ji zmyju, koni můj! Buď jen pamětliv své staré slávy, Jak jsi bleskem v stepi lítával, Žes se ledva dotek’ stýbel trávy; Vždyť jsi v jiných bojích bývával – Protož, koni můj, jen na ně ruče!“ Tak on k oři; tomu srdce tluče, Jak o rakev polomrtvý v hrobě. Luna, poutnice ta bledá, skryla Tvář svou, by ten zločin nespatřila. Snad se někde snivě v plese koupá, po myrtách a vonných sadech houpá, V temné loubí zvědavě se vkrádá, Sítí stříbrnou milence spřádá, Tato tichá, snivá, bledá panna. Zde je arci jiná podívaná: Přírody král v boji se přírodou. – Vlci v kole – svítí oči divé, Svítí bílé zuby, vraždy chtivé. 109 Jezdec šavli tasí, ostré kopí Založí, a nohou po-uchopí Koně, ostrohy mu tiskne k boku. Ten se zpíná, couvá vyděšen, Jezdec však ním trhne za řemen, Bodne, a hle! při prvním jak skoku Již se vlk na jeho kopí svíjí, S křípotem kov kouše, až to mrazí, A ti druzí v ruchu zteklém vyjí. Jezdec cukne kopím, mžikem vrazí Do jiného – šavle jasně bleskne. Ach, co platna rychlost tvého koně, Jenž po stepi bleskem větry honě, Nesl v povětří své nohy hravé, Jakby tráva byla uhlí žhavé! Neb se vše již choulí v klubko teskné, V klubko ze tmy, z vlků hrůzošedé. Stejně šedé: vlk a noc – jen skočí Vraždy chtivý oheň z jejich očí, Někdy šavle bleskem ve tmu vjede. Kůň jak jelen v tenatech se třepe, Bije, kope, vlčí lebky tepe; Tma a dupot, oči žhavé, rykot, Šedost, vytí, shon a šavle mykot. – Najednou však ticho, v hluku divém Vlci prchnou v pláči úpěnlivém; Jezdec užasnutý oči zvedne – Před sebou olbříma muže zhledne. Stojí před ním, a kyj sukovitý Nad hlavou napřahá svalovitý, 110 Muž ten hrůzný, olbřímý a šedý, Postava ta zdá se žula tvrdá, Prací sta let dlouhou vydlabaná, Divou bouří, bleskem ošlehaná, – Tak je sešlá, vetchá, mocnohrdá; Je to Ahasver, žid věčný. Je to muž ten, jenžto Krista Pána Klením od lavice odehnal, Na níž k smrti zmdlený posedal, Kdyžto na Golgathu kráčeje, a své stopy krví máčeje, Hříchů lidských těžké břímě nesl; Odehnán šel Kristus, mdlobou klesl. Anděl Páně proklel jej v té době, Vzal mu z ňader mír a z očí spánek; Světem bloudě nemá klidu stánek, Ani libý odpočinek v hrobě, Nepřána mu smrti sladká těcha, Vše umírá v Pánu – jej smrt nechá; Až vše zhyne – hrob na hrobě všude – Na hřbitově světa velkém bude Bloudit zoufale od pólu k pólu, V ňadrách nesa žhavé uhlí bolu, Smutnou země hlídat kostnici. Věčně v před jej nevidná štve ruka, Nemůž nikdy pozbýt žití muka, A tak těká století již mnohá Plachá, kletbou štvaná jeho noha. V soumrak vidět postavu tu šedou, S tváří vyschlou, zoufalostí bledou, 111 S tváří zvraštěnou života záští, S tváří umořenou smrti touhou Kráčet v šedém klobouku a plášti, V dešti, mlze, v chumelici sněhu, S holí sukovitou, těžkou, dlouhou, Poutník žíznící po umírání, Lovec ženoucí se v divém běhu Za smrtí co zvěří zvětřelou, Bez oddechu, bez tichého spaní. A kde ona zuří nejkrutěji, Tamo pádí noha jeho štvaná; Smrt se však mu vyhne polekaná. Jerusalem divým žárem plál – On v něm jako salamandr stál; Plamen kolem oudů jeho šlehá, Město Boží v rum a popel lehá, Pod nímž on, že žije, s hrůzou cítí. Nade hlavou jeho v prach se řítí Řím, ten obrovitý velikán; Na něj spousta ohromná ta klesá, Pod ní leží – žije, s hlavy třesa Prach, dál prchá Boží kletbou hnán. V meče bitev zoufale se řítí, Kol smrt zuří opojená, Jeho jen se zrádně ona štítí. Se lvem lačným o kořist se pere, S hyenou se o mláďata dere, Vrhá v Niagary katarakty, Ta jej ohromnými svými takty Přes skaliska v propast bezdnou nese, – 112 Z pěn vylézá, s hlavy si je třese, Prales hoří, žíznivě tam vběhne, Jazyk ohně údy jeho líže, Pravěký květ lesů v popel lehne, Popel horký, hrozná žití tíže, – Jeho ňádra smrti chtivá kryje. V poušti Samum na svém divém tahu Pohrobil jej krovem na sta sáhů, Pod ním leží – srdce pořád bije. Na pólu, kde věčné smrti říše, V noci věčné, kde to teplé žití V mrazu věčném nikdy nezadýše, Zamrzlý v balvaně ledu tlel: Stejným ohněm touha smrti plane, Horká kypí krev, a nepřestane Nerozdrtné srdce jeho bíti. V jícen Hekly zoufalost jej vrhla, Ta jej až ku země srdci strhla, Ale zařvavši ve krutém hněvu Hromem, bleskem vyplila co plevu. – – „Umřít, umřít! nasaď kopí své, Vraz je v hruď mou, vraz je v srdce mé, Aneb umři!“ Tak on s hněvem hlesnul. Jezdec kopí ostré nasadil, Mocně vjel, však hrot se rozdrtil, Mocnou ranou sám on nazpět klesnul. Kůň se pod ním chvěje, pod ním boří – Nepohnutý stojí poutník šedý, Na prsou kříž ohnivý mu hoří. Tu se zchopí, dále prchá v bor. 113 Dozní jeho krok – již slyšet s hor Jeho vzdech „ach umřít!“ naposledy. * Jezdec koně bodne, domů spěje, Kdežto žena tesklivě naň čeká, U děťátka svého sedíc pěje, Šustu, vřesku každého se leká Radostí, že on to. – Však již klepe, Zmdlený kůň se pod ním chvěje, třepe, Klesá – jen když dones’ svého pána.
2.
Ačby teskno, přece rozkoš jesti, Na vraníku v tmavém hvozdu jeti, Tichý hovor s hvězdičkami vésti, Píseň toužebnou si pozapěti. – Doubí nad tebou se rozklene, Měsíc větvemi své stříbro pláče, Je tak ticho – někdy šustí ptáče, Někdy bor cos vzdechem noci řekne, Srdce na milenku zpomene, Roztouží se – ruka uzdu pustí; Vánkům, hvězdičkám dáš tisíc služeb, Tisíc pozdravení, tisíc tužeb. Ve snách kůň jde, někdy jen se lekne, Plachá laňka v křoví když zašustí. Jako v noci, tak je ve tvé duši, Ticho, šero, mírno a tak svato, 114 Někdy vzdech co vanot mír ten ruší, Upomínka co hvězdičky zlato Zakmitne; – ta jízda rozkoš jesti! Ale ňádra lidská vlkům nésti V pokrm krvavý – toť hrůza, žel! Však to přece hra jen pro muže, Dobrý meč a kopí pomůže. Kdo však padne v ruku také moci, Jako jezdec, co v té samé noci Na vraníku v tmavém boru jel: Ach! toť hrůza – nejkrutější žel! * Druhý jezdec jel v té samé noci, Na vraníku borem se ubíral, Hrdý země syn – ba pravý král – Neboť marnotratném ve rozmaru Příroda svých nejkrásnějších darů Na něm hrdopyšně promrhala, Jak je bohata by ukázala. Tato krásná shoda mocných tvarů Zdá se z ocele a ohně tkaná, Žhoucím vínem celá probíhaná, Vše to bujní, kypí, vše co plamen, Vše je nádhera a květná hrdost, Skvělost vše jen, přepych, lesk a tvrdost, Že se zdá být ocel jen a kámen. Jaká jest to krása, jaká síla! Hle to čelo klenuté a hrdé, Na němž dme se vášní bujných žíla, 115 A to rámě jako mramor tvrdé, Tváře hnědé jako víno staré, Oko černé, v něm ty blesky jaré – Ty když do dívčího oka padnou, Zalkej, děvo! růžné líce zvadnou, Musíš nýt a chřadnout, neb se vzdáti, Z těchto kouzel duše se nevrátí. – Ret ten plný, na něm vděk a hněvy, Hrom a šepty, pych a sladké zpěvy, V retu jaký blahý hoří plamen, Jaká rozkoš v objetí těch ramen, Na těch ňádrách silou se klenoucích, V proudech vlasů po šíji plynoucích! Je to obraz, jak se zřídka jeví Ve snách nejbohatších nyvé děvy. Tak stál v květu lásky, hrda pychu, V květu síly, marnosti a hříchu; Neboť žil jen této zemi pouze, V přáních zemských, ve světácké touze. Rozkoš bujná byla jeho snaha, Rozkoš opojená, polonahá, Dívčí ret a květ a hlučný smích, Hrdé klení, sladký šept a hřích. V tocích vína bujnou duši koupat, Na bělounkých ňádrech hlavu houpat, A pak dívka volná, polonahá, Při zpěvu a loutně tancující – Korunou mu sloulo všeho blaha; A pak život sem tam harcující, Hody skvostné, vřava, zpitý ples, 116 Větronohý kůň a rázný pes, Kopí ostré, damascenský meč, Pohár s přátely a s vrahy seč; Světem bloudit, dobrodružství hledat, Na turnajích soka s koně zvedat, Všude proslout vítězem a rekem, Věncem pohrdat a dívek vděkem; Medvěda a vlka statně honit, Zvukem stříbra, zlata pyšně zvonit, Chodit v oceli a zlatém hávu, V purpuru a skvostném ve hedbávu, V perlách se a v aksamitu lesknout, Ohněsršným kamenem se blesknout, Služebníků skvělých pážat pluky Kol se mít, by na kynutí ruky Tisíc ruk se k jeho službě hnulo – To jen pravým životem mu slulo. Dvě však věci jsou mu k nevystání: Modlení a pak to umírání. Protož také sám a sám zde jede V noci cestou, která skrytem vede K poustevně, kde starec bydlí šedý, Duchů zaklínač a učenec. Zde prý zasvěcenec černé vědy, Vyhnanec a pekla propadlec, Nápoj nesmrtnosti tajně vaří. ––– K tomu černoknižníku on jel V bujné světskosti a drzé pýše, Netuše, že s ním též někdo šel 117 Tajně, nevidomky, hrůznotiše. Bledá to a strašidelná žena, Velikánská, vínkem ověnčená, Od skrání, jenž ohnivě jí plane, V rouchu bílém, černě opásána; Šátek krvavý jí v ruce vlaje. Snad ji znáte – je to morní panna! Po bařinách, stráních, lesích hustých Chodí ona, po hřbitovech pustých; Tam si ráda na kostnice sedá, Ohlíží se, oběti své hledá. Děti ze sna pláčou a psi vyjou, Strašlivě a úzkostně se kryjou. Na procesích vpřed jde praporu, Po čas vojny chodí v táboru, Vsi a města tiše obcházívá – Stává a svým hrozným šátkem kývá; Kolikráte ona pokyne, Tolik drahých žití zahyne, Tolik domů v rumy smutné padne, Tolik vřelých srdcí v jámy chladné, Kudy kráčí kletba jejích stop – Skrej se srdce před hrůzou těch slov – Roste ze země za hrobem hrob. Chrapot mroucích, pláče matek, vdov, Smutná hrana, kněžů žalmy znějí – Až pak zvony, kněži oněmějí, Slzy vyschnou – ticho, němo kol, V zamlčení kráčí bledý bol, Drahým kope jámy životům. * 118 Hrůzně na lysé tam stojí hoře, Dolů kráčí suchopárnou strání, Lesem jde a děsně vzniká v boře, Bledou tvář a věnce rudé sklání. Blíží se – již jezdci po boku Tato strašidelná žena spěje. On však marnou, světáckou svou duší Její hroznou přítomnost netuší. Kůň ji větří, pod jezdcem se chvěje, Děsí, zpíná se a ve skoku Prchnout chce, však jezdec uzdu chopí, Cukne, mocným stehnem žebra stiskne, A kůň tiše stupá, hlavu klopí. Žena kráčí, a on dále jede, Taký hrdý hovor k sobě vede: „Má-li mně být život milený: Žhoucí, šťavnatý a zelený Musí být – ne vymořený bledou Cností, ani vyschlý, zhublý šedou Touhou. – Arci krásná věc ta touha V modro věčné – cesta nudná, dlouhá; A ta upomínka – pití suché, A ta naděje – zvonění hluché. Co zde právě čiju, jím a piju, Hmatám, držím: v tom jen skutkem žiju! Teď – ha! to je přece slovo pravé, Ostatní jsou stíny jen a páry, Zhaslý blesk, života smutné máry. Krásný hřbitov pouze je ten svět Pro mou sílu, pro mé chtíče žhavé; 119 Vše je sucho, šedo, mdlo a líno, Zmrzlým jenom ohněm hoří víno, Chudoba je pouhá máje květ, Vlažný nejvřelejší dívky ret. Když zapřáhnu sto arabských koní, Přec mé chtíče nikdy nepředhoní. Že nemohu mocným ramenem Svět ten celý ve svou náruč bráti, A co jeho, v líbku plamenném Ve žíznivou duši svoji vssáti! Co mi do hvězd světu dálných jesti, Když je nemohu v svém srdci nésti! Co do palmy stinné, v jejímž chladu Unavenou hlavu svou nekladu! Ha, že světů všech, všech žití proudy Nehřmí tímto srdcem, těmi oudy! – Byťby hřmělo, je to přec jen žití Na hřbitově. Ach! to hrozné hnití! Kdyby aspoň těla spousta smrtná Byla z demantu a nerozdrtná! Smrt je života ohavný zrádce. Kýžbych ji moh’ přikout ve Saharu, V této její rozkošné zahrádce! Kýžby v palmách, růžích, bujné révě, Při smíchu a při veselém zpěvě, Samým žitím kolem přemožena, Ve svém chtíči nicoty a zmaru Sama sebe zničila!“ – Umlknul – a tiše kráčí žena; Strašná krása je na její tváři, 120 V tváři z mramoru co vytesané; Oko černé divným ohněm září, V divé kráse rudý věnec plane. „Všecko vymře; na hrobech chci žíti. Však smrt přece od života stolu, Kde teď velké, slavné hody drží, Jednou nasycena spadne dolů; Pak já, nesmrtnosti nápoj v žilách, Přisednu, a při pravěčných silách Přírody chci velké hody slavit!“ Žena bílá zmizla, on sám jede. Skaliskami pustými teď vede Příkrá cesta v úval ouzký, černý. Zde žil poustevník dřív Bohu věrný – Toho znaky mnohá skála chová, Neboť sem tam zbožná jeho ruka Vryla z knihy boží svatá slova, Jenžto cnostně žít a umřít učí, Tam zas kříž a Krista velká muka, Jenž ti za spasení duše ručí. Na úlomku skály poutník sedí; Skála, poutník, oba stejně šedí. Kdo to? Dost je v tvář tu vymořenou, Vráskovitou, bledou, vysouženou Zřít a uhodnout, že Ahasver. Tak se tady sešli tito oba. Jezdec ale bral se cestou svou, Kde se bor a úval otevíral, Utěšený palouk rozestíral, Nímž se vine potok skvělou nití, 121 Stříbrolesklé jezero se třpytí, V němž se topí světla rudý svit. Starec černoknižný ještě bdí. „Vař jen, vař životadárné vary, Vař je, černoknižníku ty starý! Nebudeš je pít, a kdybys pil, Řekneš jistě, žes je neužil. Nechci při svém věkověčném žití Nijakého spoludruha míti; Mohutnými těmi rameny V propast, v země ledviny tě vrhnu, A ty skály šedé na tě strhnu. Tvého věčna žití plameny Ať tam hárají – tam můžeš sedět, V neskončenost myšlénky se vhloubat, A ji rozpříst v nitky tenounké, Jako pavučina hebounké, V zrnkách písek ze Sahary dloubat Věčnosti, a co je ona, zvědět. Já však po světě chci harcovat, Na trůn světa sednout, na svou hlavu Sebrat žezel všech, a korun slávu, Pro sebe celý svět drancovat, Celý musí mým otrokem býti – Sám jsem pánem, sám chci všecko žíti!“ Zastaví se; neboť k uchu jeho Pláč doznívá děcka maličkého; Kůň se děsí, kope, větří – stojí, Čehos v cestě bílého se bojí; Jezdec pozří, malé děcko zhlédne, 122 Ve vlasech mu jiskry hoří, mile Je se dívat na to děcko bílé. S koně sešvihne se, dítě zvedne, Zas se vyhoupne, ach! – běda tobě, Že jsi zdvíh’ to zlopověstné robě. Věz, že v rukou neseš kletbu boží. Hle, již roste k výšce velikána, A svit milý v rudý věnec zplane; Krvavý šat v jedné ruce vane, Druhou kolem tvého boku vloží. Věz, co vezeš – morní že to panna. Jezdce hrůza ve všech kostech mrazí, Jako když, an při víně a zpěvu Obejímá celující děvu, Někdo ze zad nůž mu ve hruď vrazí. Kdybys jemu ve tvář mroucí hlednul, Viděl bys, jak jezdec tuto ženu Poznav, hrůzou zesinavěl, zblednul. – Jezdče! jindy se to jezdívalo Vroucně, sladce, rozkošně a mile, Když jsi unášíval děvče bílé, Které vždy se láskou usmívalo, Kol tě kladlo měké rameno; Cítíš její ňádra horké, dmoucí, Cítíš její živé srdce tlouci, Vše je blaho, sladko, plamenno, Tiché šepty, jak bys slyšel pěti, Horké vzdechy, stisky, líbky žhoucí, Věčné přísahy a sliby vroucí. – 123 S touto pannou jiné bude jetí. – Kůň jak cítí na sobě tu hrůzu, Zpíná se a prchá vyděšen, Jakby země pod ním plála žhavá, Sotva pod ním hne se lučná tráva – Tak je ženou divě unešen. Ticho – ani kopyt slyšet tepot, Ba se hrůzou tají srdce klepot, Že je slyšet suchý lístek spadnout, Červa v boru hlodat, stébla vadnout. Z dolu jsou již – přes jednu již horu, Na rovné zas cestě, v tmavém boru. Ahasver tu kráčí; jak ji zočí, Pozná, že smrt blízko něho jede, Na koně a hroznou ženu skočí, Jako lev se na kořist svou vrhne, Obejme ji, krutý zápas vede, Nechce smrt již pustit ze svých rukou. Ta se vymkne, z loktů mu vytrhne, Letí dál, a on zas stojí sám Se svou žízní smrti, se svou mukou. Dále letí borem divý hon; Mrtvým tichem dozněl půlnoc zvon Z blízka kláštera zde v poušti lesů. Přísná řehol v samotě tu žije, Roucho z žíní jejich údy kryje, Bejl a olej celá jejich strava, Celé jmění: lebka, bič a kříž, Kámen, na němž šedá spává hlava, 124 Jejich svět jen holá zeď a mříž. Bděním, zpěvem, postem, mukou biče Ukřižujou světské těla chtíče, Modlením a tichým rozjímáním Čistí duši od poskvrny hříchu, Chudou pokorou a posloucháním Ponižujou zemskou srdce pýchu. Každou noc, jak dvanáctá odvane, Z lůžka kamenného každý vstane, Vezme kříž a lampu, v chrám se vleče, Na studeném mramoru tam kleče De profundis hrobním hlasem zpívá. Barevná skla oken již se lesknou Svitem – ještě slyšet píseň tesknou; Panna kolem jede, šatem kývá – Běda! i ti svatí muži padnou S křížem, lebkou, bičem, v jámu chladnou. Morní panna kolem jezdce, koně Řasovitým rouchem obestřela, By ji lidská duše neuzřela. A tak skryta v strašné ve zácloně, Neviděna šátkem bílým kývá – Hroby, pláč a stenot rozesívá. V líbý kraj již letí z boru temna, Na němž luny tiché záře jemná Rozlívá se jako nyvé snění. Někdy kříž a kaple přelítne, Bílý dvůr a potok zasvitne, Klidná víska, palouk, květné sady, Zámek bílý z vonné ze zahrady. 125 Štěkot psů a vytí, kúrů pění – Pozdní krok a pláče malých dětí – Vše to mžikem, bleskem kolem letí. Všudy, kde ta hrozná žena cítí Živé srdce v teplých ňadrách bíti, Krvavého šátku děsné chvění O život okrádá v tichém snění. – Svítí dennice, a s Bohem dává Luna, již se rozbleskuje k ránu, Purpur zory plane, slunce vstává, Vítězně již vchází v jitra bránu. Mladé jitro, mladý máj byl tady, Rozlehly se luhem, hájem, lesem, Rozlehly osněženými sady, Smíchem, zpěvem, vůní, květným plesem S tisícerým rosných perel bleskem, S tisícerým pestrých barev leskem. S veských vížek, s vážné chrámu báně, Jako včeliček když roje bzučí, Z blízka, z dáli zvony slavně hučí, Volajíce lidstvo ve dům Páně, Kde se světit bude dnes duch svatý. Ze všech stran se hrne lidstvo valné, Ustrojené ve sváteční šaty Zbožně pospíchá z krajiny dálné. Hučí varhany, a hlasy zpěvné v kůru S ranním kadidlem se vinou vzhůru. Tam zas dóm svou hlavu k nebi nese, Ozářený růžnou mlhou rána; 126 Okna hoří – v povětří se třese Spousta kamenného velikána. Dívý hon se neviděn kol béře, Do kořan jsou otevřeny dvéře. Nejsvětější svátost při oltáři, Kněz ve purpurové jitra záři, Jenž se barevnými okny leskne, Veškerému lidu okazuje; Hříšné srdce v pokornosti teskné, V prachu každé koleno se klaní, Svatým tajemstvím se požehnání V každou duši přemilostně leje, Když velebné Tantum ergo pěje; K člověčenstvu stoupá svatý duch. Žena kyne! Běda! Těš vás Bůh! – Za hory se slunéčko již sklání, Začnou hořet večerní červánky, Při dudech a sladkém houslí hraní Začínají veské radovánky. Dudy hučí, cimbál jasně cinká, Fábor lítá a podkovka břinká, Sukně vesele se v kole točí, Srdce každé, nohy plesem skáčou, Dmou se ňádra, planou rty a oči; Mnohý párek ze světnice ven V noční sad je hudbou unešen. Cimbál volá, housle za ním pláčou, Neslyší on, květe jen a hoří, V opojení hloub a hloub se boří – Procitni! nech rozkoš tuto žhavou, 127 Růžné svleč a vezmi tváře bledé, Fábor sejmi, s popelenou hlavou Modli se – neb morní panna jede! – Poznej všecku hrůzu, všecka muka, Při nichž dech se tají, srdce puká. – Na den svatby jinoch s nevěstou Vykrádá se z osvětlené síně V noční loubí májovonné, temné. Z dáli znějí hudby sladké hlasy, – Leží v roztoužené děvy klíně, Ňádra dmou se, chvěje ret, a vlasy Splývají co sítě zlaté, jemné Dolů na ňadérka obnažená. Jeho duše zmdlená, přeblažená, Neodolá kouzelné té moci, Topí hloub se, jako světlo v noci, V temno spánku. To se nad ním svírá – Hloub a hloub – již spí – tma nad ním čírá, Procitne – a leží ve své rakvi. Dívky pláč a kněžů žalmy slyší, Slyší kropení na rakev stříkat, Slyší po provaze v hrob ji smýkat, Hroudy již o její víko bíti. Hluk se dálí, vše se nad ním ztiší, A on zrádně zklamán o své žití V hrobě leží s tlukoucím svým srdcem. Znáš-li všecku hrůzu, všecka muka, Při nichž dech se tají, srdce puká? Znáš je? – Pomysli pak na tu jízdu. 128
3.
Pole, luka šedá jsou a holá, Větrem vane sucha listí svist; Rok posílá umrlčí svůj list, Jeseň k umírání již jej volá. Ještě jednou velké slaví hody, Sezve létavců svých zpěvné rody; Rozkvést, zplanout, zmladnouti chce zase V posledním svém umrlčím již čase; Oheň svůj, svou sílu, drahou krev Vlévá v purpurové dary rév; – Zelený pak svatební šat svléká, Šperk svůj pestrý v matky lůno skládá, Žlutý smrti rubáš poobléká, A jen na pohřební věnec střádá, Jenž mu zkvete z růží, jesenek.*) –––– Ticho sabatu se rozložilo, Ticho jesenního večera. Slunce ku horám se uchýlilo, A lesk jeho doubím se dera Listím suchým purpurově sršel A co tiché požehnání pršel; Byl to právě čas jen k umírání, A to místo právě také k tomu: Mroucí jeseň a červánků plání, Baldachin těch stinných lesních stromů, ––––– *) Herbstzeitlose. 129 Ticho kol co zbožné rozjímání, Naproti ta skála politá Růžným večerem, v ní vyrytá Krista na kříži ukrutná muka. O tu skálu opřen v mechu sedět, Mroucím okem do červánků hledět, V nichž se země koupá ještě jednou; Všecky otevříti duše zdroje, Ještě svolat celé žití svoje, Jeho tvary, touhy, sny a slasti, Snahy, rány, hořké utrpení, A pak, an ty pomalounku blednou, Zapadají v jemném odeznění, Veznít, vemřít, vežít v tam ty vlasti! * Na ulomku skály poutník sedí, Skála, poutník – oba stejně šedí. On též do červánků tiše zírá, Žízní po tom, a přec neumírá; Bolů všech a muk otvírá zdroje, Svolá celé trapné žití svoje, Pout svou mučednickou, a ty zjevy, Které před jeho kdys stály okem, Ty teď táhly duchotichým krokem Po houpavém mostě upomínky. – Vidí nésti Boží smlouvy truhlu, Lidi prchat do všech světa uhlů; Říši jasnou, bujnou, hravou, Zevsa, Afroditu sladkosmavou; Vidí město vlkem vykojené, 130 Ocelové v rum a popel klesat, Kříž se vznášet, děti, panny bílé V liliových věncích, muže v síle Bohu v ohni zpívat, v mukách plesat, Vidí kráčet z brány časů šeré Ve velebném šiku tisíceré Světodějstva ozářené pluky, Vedené kynutím Boží ruky. Králi v purpuru a silní muži V přílbách lesklých v tuhé ve oruži, Reci v duchu, bojovníci slovem S knihou, s harfou, věnci v olivovém V čele jdou a národy své vedou, Ti se po nich hrnou mlhou šedou. Roste šíř a šíře, výš a výše Tato velebná, posvátná říše, Z chtíčů, z duší, z velkých srdcí tkaná, Dechem Božím tajně prochvívaná, Dílo z Boží, dílo z lidské ruky, Z plesu, z krve, z radosti a muky. – Vidí tvar, však nerozumí duchu, Jenžto tvoří v tomto věčném ruchu; Přec však mír jakýsi kolem vane. Zavře duše brány zotvírané, Hledí v červánky a slouchá tiše, Jak bor vzdychá, jak to doubí šumí; Ale tomu hlasu nerozumí, Neb děl věčných svatotajné runy*) –––––– *) Runa – jméno písma starodávního. 131 Jsou mu písmo ze zavřené říše, Pro dech ducha nemá v ňadrách struny, Přec však tajnou blízkost Páně tuší, Je mu divno v zatvrzelé duši, Jak by měl zas jednou sabat světit, Domů jít, ach! domů, a se zdětit. – An tu jeho duše zadumaná Ve hlubinách myšlénkových dlela: Na své divé jízdě morní panna Kolem něho neviděna jela, Neboť s jezdcem zděšeného koně Kryla v strašidelné ve zácloně. Zastaví se, bílý závoj sejme – A tu stojí, v hrůzné stojí kráse. Věnec hoří, jasné jiskry prší, Z oka černa rudý oheň srší, Tvář je mramor, bílé roucho splývá S oudů mocných v tisíceré řáse, V ruce krvavý šat pozachvívá; Druha jezdce drží v objetí. O té strašné s ním se stalé změny! Jak byl síla, bujnost, krása, květ, Je teď obraz smrti bídný, zmdlený: Tváře zbledly, zesinavěl ret, Oči zhasly, zvadnul pružný sval, A to tělo věčna žití chtivé Bylo nyní umírání živé. Žena jezdce na mech měký pouští, K nohoum Ahasvera umdlen klesá, 132 Ona jede dále ve tmu lesa – Zaniká již v černé boru houšti. * Oba proti sobě mlčky sedí, V umořené tváře sobě hledí: Ti dva muži z míru stánků hnaní, V kletbu bludů závrativých daní, Duše na protivách člověčenstva Ve tmách, v pustách věčných kráčející, An jsou vymknuly se z kolejí Naznačených Bohem veškerenstva; Hrdě bloudíc na propastných drahách Odervanci v hříšných klamných snahách Přemoženi teď se oba vracejí. Jinoch ozářený u nich stojí – Rdí se tváře jeho růžnou zoří, Jako blankyt nebes, oko svítí, Na čele mu jasná hvězda hoří, Kučer zlatý sterou vlnou pluje, Roucho bílé, tkané z jasu nití, Tajným dechem prováté, se duje, S údů jako proudy světla plyne. V ruce drží palmy ratolest; Nad nima ji tiše vznesa kyne, Jeho rtové jedno slovo řekli, Ahasver a jezdec zbožně klekli, Padnou v náruč si a – umírají. * 133 Jinoch zmizel, a zem pro své syny Hrob otvírá – sesuje se skála. Nad nima teď vzejde život jiný; A kde stará znamení dřív stála, Nová vyšší nad jich hrobem plála. 134
RUKOPISNÉ ZLOMKY.
[135]
BARD.
MÁJ.
Jesenní co mlha on se vleče Májem jasným – bílý vlas mu šedým Vousem splývá, slza v něj mu teče Lícem vráskovitým, strastí bledým, – Slza, ach, jenž z šílenosti temna Prýští se co těcha muky jemná. ——— Neboť noc mu jeho duši halí, Noc to s hvězdím tajné, svaté dumy, Noc, v níž obři myšlenek se valí Balvany co mračen. – Jsou to rumy Chrámu, velké duše zbořeniny, Bodláčím zarostlé palmoviny. ——— Smutná zbořenina velké duše, V nížto upír sídlí. – Tiše kráčí, Cosi šepče, smrt svou blízkou tuše. Kráčí – krví žalu, slzou máčí Cestu svou – a k cíli svému spěje, Žal svůj po těch luzích květných seje. ——— [137] Proč jste se mi zjevily, vy stvary Nebetyčné zatopených věků, Rozkotaných obrů oudy stary, Rezem rozhlodané meče reků, Na rozcestích roztroušené kosti Otců – vlastních synů zhýralostí! Králů dávných purpur vetchý, zbledlý, Žezel, korun roztroušené zlomky! Aby ňadra má pak žal nevedly. Slavná dávnost – socho velikána, Na hrobech ve rumy rozkotána, Socho stará, zasypaná v písku, V bahně malých chtíčů, malých zisků, Chráme svatý, v němž teď pohan sídlí, Dome otců, v němžto syn teď bydlí Podružstvím, o půdo prachem ztlelých Reků, krví velkých srdcí vřelých Zúrodněná, aby mohl rosti Bujný pahejl hrdé zcizenosti, Hrobe matky v smutné nepaměti U svých vlastních vyhýralých dětí! Noci, zastři žal ten mému zraku, Zaobal mé srdce, šedý mraku. ——— Nechci volat ty, jenž v lačném bludu Národ vraždili, k súdu.*) Lačné upíry ne k žití prahům, ——— *) Text tohoto verše básník na dvou místech seškrtal, ale nedoplnil. 138 Stíny vražděných ukázat vrahům,*) Kletbu dávných let na živé valit, Květné žití tlenem rakví kalit. Staré rány bych chtěl myrtou krýti, Břečtan pyšně kolem rumu víti. Chci jen kleknout na ty svaté hroby, Na ně klást mých stesků skrovné zdoby. Ach, vždyť v tlenu těchto hrobů tlouci Cítím srdce živé, srdce vroucí. Přijdouť slavné velkonoce, doby Velké z mrtvých vstání, a ty hroby**) Prasknou kypivým života dechem. ——— Zase tuším perutí tvých vání, Na čele tvých rtíků tajné plání A má skráně sladkým bolem cítí, Jak mi na ni ožar nádchu svítí. Čekav jsem můj strážce tvého hlasu. Líbkem otevř, srdce, oči moje, Abych pil ty svaté světla zdroje, Ověnčiž mne, oděj v roucho jasu, Unes v měkkém perutí tvých klínu – ——— *) Po straně připsány verše: Urno s popelem mé drahé vlasti, Srdce mé, jen propukni svým žalem, Duše má, jen nech své hněvy hřímat, Mrtvé živoucích jest pokolení, Ach, a hroby nechtí oživnouti. **) Po straně připsán verš: Porostlé zapomenutí mechem. 139 Čist jsem – v kypivém nadšení vínu Mládeneckou duši svou jsem koupal, Trh jsem minul, v pouštích žití stoupal, Neprodával lahodám svou duši, Netoužíval po hovivém staně, Spal na štítu, přílbu nedal s skráně, Jak se na vojína pravdy sluší. Trh jsem minul, do svých svatých palem Samota mne unesla a čilá Ňadra má svým mlékem vykojila, Trudem to a rozjímavým žalem. A noc, dumy pramáti, kol čela Rouška svá mi černá rozestřela, Aby z pratmy svaté povykvetla Říše myšlenek, ta říše světlá, Jako křišťály ve sluji tmavé. Nač zníš, dozvěno prorockých hlasů, Nač se plazíš, stíne větších časů, Proč se rdíš, o zašlých sluncí zoře, Proč mně kouzlíte, vy sladké báje, O nebi zde v prachu vetěleném! Suché věnce vidím z lidstva ráje,*) Krví zbrocené a hrobu tlenem, Vidím lidstvo to své staré hoře Sisyfovskou prací vzhůru valit**) ——— *) Po straně připsány verše: Nebe zavřelo své brány, Bůh již blízký není svému tvoru. **) Po straně připsán verš: Světlost všakou prachem zemským kalit. 140 Na holých malého žití pláních. Nač jsem potopil se v těchto zdáních O těch svatých bojovnících Páně, V žáru hranic jenž mu chválu pěli, O těch mužích, jichžto bolné skráně Věnce z nebeského světla nesly, O těch mužích, ocelových recích, Kteří na svých mocných nesli plecích Svého století obrovské břímě, O té krvi, jenž co nebes símě Zúrodnila člověčenstva sady! Nač jste vy slaďounkým vínem klamu Mladistvou mou duši opojily, O vy krásné budoucnosti báje, Příští lidstva ztraceného ráje, Jež má ňadra krví vykojily! Až svět celý bude ze kalichu Jediného – vykoupení píti, Vykoupení z těžkých pout a hříchu, Musí v poušť jít, trhem ať nechodí, Kdo chce v ňadrách rozžat jiskru boží. V samotách se každá velkost rodí, A na koho duch svou peruť vloží Požehnanou, v davu bude státi Samoten; jak orel bude sídlit, Jak lev v srdci tiché poušti bydlit. – Plamennou však stopu jeho kroků Vidět nezhubnou vlnami roků. – Bujný život kol to hrob ten není, Bylo vše jen pusté snění. – 141 Černými jsem zahalen byl mračny A blud zoufalý co upír lačný Ssál mi mého žití vřelé zdroje, V hrob jsem klamu pohřbil sladké svoje Naděje, nevěsty mlada žití. – Já to z mrtvých vstání nemám zříti Mého národu; kol tuším Vesnu Z hrobu zkvítat, Vesnu pokolení Omlazených – a já ve hrob klesnu. Běda, ve tmách zrozen, umřít musím Na úsvitě nových rozednění. Ano stínem mým smrt za mnou spěchá, Ať jen na vrch ten mne dojít nechá. S matky domem jsem se loučil záhy A na dumy poustevnické dráhy Jsem sedal a stopy lidu minul, Ples kde kypěl, sladký smích kde plynul, Nebyl jsem však v rozjímání vhroužil, Po pouštích se mysle trudné ploužil; Dvakrát potkalo mne krátké štěstí, Jež jsem ztratil v prvním nalezení, Byl se s ním hned musel rozevésti. Přišla láska, mamička ta sladká, Chudé mládí, bez věnců a vína, Bez hříček a stisků ruček hladkých, Bez tužeb a nalezení sladkých. Netoužilo srdce mé a nylo Po rtíkách a oček sladké záři plání, Neblouznilo srdce mé a snilo O myrtovím na bělostné skráni, 142 O kadeřích hravě rozundaných, Líbkách sladce vzatých, vřele daných. Sen můj byl děl hukot, mečů břinkot, Bitvy vítězný ples – pak pout řinkot, O krvi, jenž plesem z ran se lije, By ní bylo lidstvo vykoupeno, O srdci, jenž samo v kříž se bije, O srdci, jenž světa muku celou Samo chtělo nést svou láskou vřelou, O mužích, jenž hrdou kradli rukou Jiskru nebes pro zem osiřelou. Zač jsou ukovány hrůznou mukou. ——— Mlejny klepou, Hutě pádným tlukem kovy tepou, Ohně svata síla, vody huk. Skáče hříbě, těžký skot se loudá, V slujích kovů král se zlato třpytí, Stříbro jeho choť co luna svítí, Olovo, to smrt a světlo nosné Železo.
(ZLOMEK BEZ NADPISU.)
Odvážím se, ač i váhá ruka! – Roušku sejmu z dávno zašlé doby, Otevru mechem porostlé hroby, Vzkřísím mrtvé slasti, stará muka, Zotvírám své duše všechny brány 143 A odkryju srdce svého rány. – Mladé naděje a blahá snění, Všechen žal a všechno utrpení, Co kdy srdce toto v sobě krylo, Probudím, by zase v básni žilo. Ruka váhá, pakli také smějí Před Tvou duši panenskou a jasnou Postavit se tyto stíny temné. Ach, snad trní uvadlých nadějí Zkrvácí Tvé srdce krásné, jemné; A Tvou mysl spanilou a šťastnou Zakalí ten popel citů mrtvých. – ——— Zamknout jsem chtěl arci svoje hoře A klíč ve zapomenutí moře Hodit, by je oko neuzřelo. Nyní ale se mi otevřelo Nové žití; – jara vanot cítím! I ty hroby, v nichžto dávno spějí Mrtvoly mých snů a mých nadějí, Mladistvým se zase zdobí kvítím. Z mrtvých vstání duše slaví moje! Z pusté tmy mi vyšla bytost Tvoje Jako jasné velkonoční ráno. Blaho víry jest mi zase dáno. Vstaň, o hoře, z hrobu svého zase V radostném tom velkonočním čase! Vykvěť z žalu, nadpozemská slasti, Blaho nejvyšší – z nejhlubší strasti! 144 Jako v cizině jsem tady býval, Jako bych tu ve vyhnanství bloudil; Toužebně jsem se jen někdy vloudil V domov můj, když blouznivě jsem sníval. Nerozuměl já jsem rozhovoru, Jaký trh a malé chtíče vedou; S nocí, s hvězdami a s lunou bledou, Se samotou zádumčivých borů, S duchem světodějným dávných věků, Se sochami ověnčených reků Raděj tiché rozmluvy jsem míval. K přírodě jsem věrné srdce vinul, A naslouchal jako v matky klínu, Jak dech boží tvoří kol a vane, A jak z nebes touha věčná kane. Ano povždy světa trh jsem minul A ve kypivém nadšení vínu Mládeneckou duši svou jsem koupal. Ji ve světských lahodách nehoupal. Trh jsem minul, do svých svatých palem Samota mne unesla a čilá Ňádra má svým mlékem vykojila, Trudem to*) a rozjímavým žalem; A noc – dumy pramáti – kol čela Černá rouška svá mi rozestřela, By z mých očí svět ten poodnesla, A když země v moře temnot klesla, By pak ze snů blahých povykvetla ——— *) Po straně: Blouzněním. 145 Říše ztracená, ta říše světlá, Kterouž nám jen v blahých dobách jeví Tušení a Bohem dané zpěvy. Často bylo mi, jak by se vznášel Ke mně posel z otčiny mé dálné. Tu jsem tušil křídel jeho vání, Na svém čele rtíků jeho plání. A já nad obzorem země kalné Do souzvuku hvězdných oněch kurů Na perutích jeho letěl vzhůru. Ach, proč jsem se musel vrátit dolů, Proč jsem neumřel v tom vytržení! Ach, nač jsem byl zbuzen z toho snění Zde na zemi v trní světských bolů! ——— Ode světa jsem jen žádal málo: Místo, kam bych snivou hlavu vložil, Kout ve vlasti, kam bych kosti složil, Ano srdce nikdy si nepřálo Země mamon, nádheru a lesky. Duch můj vedl mne na jiné stezky! Vímť, že davem lidstva nesmí chodit, Kdo chce v sobě nésti jiskru boží; V samotě se jenom může rodit Símě světla, a na koho vloží Poesie žehnavou svou ruku, Tenť nemůže státi v lidstva hluku; Samoten se srdcem musí bydlit, Jako orel v tiché poušti sídlit. 146 Arciť malá byla jiskra moje, Z plného jsem nepil světla zdroje; Po věncích netouží moje skráně, Skromná píseň má jen měla býti Jako dálná hvězda, jakých svítí Milliony v bezdnu nebes báně. Vždyť i tato může skromným leskem Někdy najít srdce outlé, tklivé, Kteréž hledá ve míru nebeském Tichou úlevu ve noci snivé. ——— Ano duch můj vedl mne na dráhy Poustevnické. – Matky dům jsem záhy Opustil a naučil se býti Cizincem. 147 POZNÁMKY.
Básnické dílo V. B. Nebeského spojuje s dílem Máchovým mimo jiné i smutný osud, že jsouc rozptýleno v různých periodických publikacích let třicátých a čtyřicátých, bylo po léta těžko přístupno. Za života Nebeského knižně vyšel pouze nejrozsáhlejší z jeho plodů básnických, „Protichůdci“. Všecky ostatní práce básnické, jež vyšly z jeho pera, byly dle slov Fričových „roztroušeny a takořka pohozeny“ na různých místech, čekajíce na sebrání, uspořádání a vydání. První pokusy o souborné vydání svých básní podnikl Nebeský již v letech čtyřicátých. Nejstarší zmínka o tom jest otištěna v „Květech“ 1841 (1. ledna). Z příčin neznámých však sbírka nevyšla. 31. ledna 1842 Nebeský oznamuje příteli Krouskému, že básně jeho vyjdou asi za tři měsíce nákladem vlastním. „Noviny“, příloha „Květů“ (1842, s. 35), upozorňují „na brzičké vyjití prvního svazečku básní Nebeského“. Ale ani tentokrát plán Nebeského se nezdařil. S chystaného vydání sešlo „z nenadálých příčin“ („Noviny 1842, s. 49) nebo spíše, protože „censura mnoho vymazala“ (Nebeský Krouskému asi 1842). R. 1843 Nebeský svěřil vydání svých básní příteli Čejkovi. Ale opět marně. Sbírka nevyšla ani r. 1844, ačkoli Nebeský nabídl její vydání i příteli Krouskému (v listě z 6. června 1844). „Česká [149] Včela“ 1845 (8. srpna a 18. listopadu) opět oznamovala sbírku básní Nebeského, tentokrát tiskem Jar. Pospíšila, ale z důvodů neznámých sbírka nebyla vydána.
Drobné básně Nebeského vyšly knižně teprve r. 1886 v „Poetických besedách“ sv. XXVII. péčí Jana Nerudy. Vydání toto není úplné; otiskuje jen 62 básní Nebeského, „kytici písní lyrických“ (z nich však jedna, „Podzimní doba“, jest úryvek z „Protichůdců“). Vnější forma básní namnoze jest měněna. Jednotlivé básně Nebeského byly otiskovány v různých anthologiích (Goll: Anthologie české lyriky (1872), Petrů: Anthologie lyrických básní (1879) a j.). Řada básní netištěných prý se ztratila. Kritického vydání se bohužel básním Nebeského nedostávalo; J. Hanuš, životopisec V. B. Nebeského, toužil po něm již r. 1896 v předmluvě své studie o Nebeském.
Toto vydání „Básní“, jež vychází takřka sedmdesát let po jich prvním otištění, třicet let po smrti básníkově, vytklo si za úkol podati úplný obraz původní básnické tvorby Nebeského, pokud jest známa a přístupna. Vedle „Protichůdců“ otiskuje souborně rozptýlené básně drobné a dva zlomky básnické, dochované v rukopisné pozůstalosti Nebeského. Z programu a rozměru knihovny třeba vysvětliti, že nebylo lze zařaditi do této edice básnických překladův a že poznámky bylo nutno omeziti na míru nejskrovnější. Předlohou otisku byla, vyjma několik případů, patrných z poznámek, vesměs vydání první. V úpravě textu se toto vydání řídí zásadami dnes většinou platnými; otiskuje text předloh věrně, s dnešní interpunkcí a podle dnešních pravidel pravopisných, pokud se tím ovšem neruší znění 150 slova. Básně drobné jsou seřazeny podle možnosti chronologicky.
*
Str. 31. Ohlasy noční 4. Báseň tato pojata do Čítanky vyd. od F. Čupra 1852 ve změněné podobě: „Každé dítko má svou hvězdu“ atd. (Hvězda dítka). Odtud otištěna v Douchových „Deklamovánkách čili básničkách ku přednášení pro dítky menší“ (1853). Str. 42. Z básní 3. Otištěna též v „Pomněnkách“ 1842, s. 20 s nadpisem „Mé srdce“. Str. 48. Z básní 11. V „Květech“ 1841, č. 12, str. 89 (26. března); v 3. strofě jistě chybou tiskovou zní 1. verš: „Jak o lótu velkokvětném“. Str. 53. Z básní 17–19. V „Květech“ 1841, č. 37, str. 289 – 290 (16. září) omylem označeny číslem 14–16. Str. 61. Z básní. V „Novinách“ (příloha „Květů“) 1842, č. 13 (29. června) jednotlivé básně odděleny třemi hvězdičkami, místo nichž zvoleno tuto číslování. – Po čísle šestém následovala jako číslo sedmé báseň „Ještě jednou jen“, jež otištěna znovu v „Květech“ 1842, č. 75 (21. září) jako „Básník“ 2 ve znění poněkud odchylném. Naše vydání otiskuje ji v této souvislosti a v tomto znění. Str. 69. Z básní 6. Jistě chybou tiskovou zní původně 1. verš poslední strofy: „Ne peruti bouře dech tvůj kol mne vane.“ Str. 69. Z básní 7. („Podivný ty muži“.) Báseň je myšlena na J. K. Tyla, redaktora „Květů“, jak lze souditi z článku „Jos. Kaj. Tyl“ od dra Čejky, otištěného v „Květech“ 1844. č. 73, s. 291. Tu byla báseň otištěna znovu s některými odchylkami; sl. 1., v. 3. „Kdo v ní hřivny zlata hledá?“; sl. 1., v. 6. „Srdce tvé se v jehlí brní“; 151 sl. 1. v. 10. „že o lásce velké myslí!“; sl. 2., v. 5–7.
„Střehou citů zlaté sklady? V plášti hněvů láska tvoje Rozhazuje dary svoje.“
Str. 75. Básník 2. Báseň tato otištěna též v „Novinách“ (příloze ke „Květům“) 1842, č. 13 (29. června) jako čís. 7 v cyklu „Z básní“ s textem poněkud odchylným (sr. pozn. ke str. 61); sl. 1., v. 5. „V chrámy zas se sneste staré rumy“; sl. 2., v. 7. „Slavné velikostí hrdé doby!“; sl. 3, v. 2. „Vstaniž, oživni a rozkveť zase“; sl. 3., v. 5.–6. „Na mžik jednu velkou dobu žití! Plesám – kouzlo mizí jedním slovem.“ Str. 79. K novému roku! Otištěna znovu v 2. vyd. Jungmannovy „Slovesnosti“ (1845), str. 422–3. Str. 88. Píseň. Otištěna ve „Věnci“, sbírce českých zpěvů (redig. Frant. Škroup), sv. I., str. 101–103 s nápěvem od Suchánka. Str. 98. V České Včele 1849, č. 14. Otištěna jest báseň „Lípa Slovanská“, podepsaná značkou V. N., jíž také Nebeský užíval. Báseň byla přednesena jako proslov o Slovanské besedě v Příbrami 11. února 1849. Neotiskuji jí v této edici, protože auktorstvíautorství Nebeského je z mnoha důvodů pochybné. Str. 98. Jaro lásky a str. 99. Samota. Třebas J. Hanuš o těchto pracích, otištěných v „Lumíru“ 1851, poznamenává v chronologickém seznamu prací Nebeského (Život a spisy V. B. Nebeského, str. 165), že jsou „otisk starších“, nepodařilo se vydavateli zjistiti, byly-li kde otištěny dříve. Str. 103. Protichůdci. Jediné původní dílo básnické, jež Nebeský vydal sám knižně. Vzniklo 152 nepochybně teprve za vídeňského pobytu Nebeského, asi v prvních měsících 1844. Vyšlo počátkem dubna 1844. „Květy“ 4. dubna 1844 (č. 41) oznamují, že „Protichůdci“ vyjdou v několika dnech. 16. dubna 1844 (č. 46) ohlašují je již mezi novými knihami (stran 44 ve vel. 16; seš. za 10 kr., na velíně seš. za 15, ztuha váz. za 18 kr. stř.) Vydání bylo ozdobeno třemi malými illustracemi. – Po druhé vyšli „Protichůdci“ v Kobrově „Ústřední bibliotéce“ (1882). Po třetí v „České poesii XIX. věku“, díl I. (1897). Po čtvrté nákladem K. Neumannové v Praze 1912. Vydání naše, v pořadí páté, otiskuje báseň Nebeského i co do pravopisu a interpunkce věrně dle vydání prvního, odstraňujíc pouze zřejmé chyby tiskové. Str. 135. Rukopisné zlomky. V tomto oddíle otiskuji dva rozměrné básnické zlomky, dochované v pozůstalosti Nebeského a otištěné dosud jen v několika úryvcích od J. Hanuše v „Životě a spisech Václava Bolemíra Nebeského“ a v „Liter. české XIX. st.“ (díl III., část l.). První jest nadepsán „Bard“, druhý je bez nadpisu. Souvisí vespolek obsahem i formou. „Bard“ jest prvním, hrubým náčrtem myšlenek, k nimž se Nebeský vrátil ve zlomku druhém, aby jim dal formu hladší, nikoli však definitivní. Kdy oba zlomky vznikly, není známo. „Bard“ souvisí asi dobou vzniku s „Protichůdci“, s nimiž sbližuje oba zlomky též vnější forma; druhý zlomek jest mladší. Za ochotné půjčení obou zlomků vyslovuji srdečný dík univ. prof. dru J. Hanušovi.
153 OBSAH. Strana Úvod3 Básně. Píseň hrobní23 V noci24 Rada24 V šeru25 Velká kniha25 Český máj26 Svému srdci26 V noci27 Na rozloučenou28 Ohlasy noční: 11. Na blankytném nebi plynou29 2. Jako viola před sluncem30 3. Klesla hvězda s nebes výše30 4. Každá dívka má svou hvězdu31 5. Ach, jak mnoho, velmi mnoho31 6. Kol když hučí, kol když bouří32 7. Květ když vadne denním palem32 8. Když já okem slzovlhkým33 9. Že tak samotinký bloudím34 10. Když jsem ještě jako děcko34 Kouzelnice35 Mámení36 Kolébka37 [155] Strana Červíček v lípě38 Na přírodu39 Uhrančivé oči39 Z básní: 1. Nade zemí noční, tmavou40 2. Jako jelen v ňádrech teplých41 3. Vím to! – lásku chceš, mé srdce42 4. Lilě – nevinné tvé lásky43 5. Měli jsme se, ach! tak rádi44 6. Na plesu-li hlučném hrdě44 7. S trudem svým se vracím z doubí45 8. Noc se kolem rozložila46 9. Ticho kol, že bys moh’ slyšet46 10. Umru – šumote ty jemný!47 11. Vlašťovka si na smrk sedla48 12. Šírým krajem luna dřímá48 13. Lilě dřímá tiše v sadě49 14. Ona řekla50 15. Když mou duši jako Jidáš51 16. Znáte žebračku, tu starou52 17. Pod jabloni baldachynem53 18. Bledý z města jde a šepce54 19 Já v tvé duši dávno dozněl55 V noci: 1. Měsíček na nebi svítí56 2. Ticho – i ten vanot dřímá57 3. V tichém hvozdu v šeru noci57 4. Ticho – kolem jen mlejny klepou58 5. Jaké tajné, divné žití58 6. Mrtvý jilm to teší59 7. Temno kol – jen tam skrz mlhu60 Kdo co pohan nechce věřit61 Z básní: 1. Blaha’s vyhnanec!61 2. Podivná mi v duši sedí žena63 3. Ha, že nejsem mrak!64 156 Strana 4. Tak jsem přišel na tu zem66 5. Pějte z mladých, hrdých ňader67 6. Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá68 7. Podivný ty muži69 8. V noci bloudil jsem70 Mroucí bojovník71 Básník: 1. Ach, že musím vždy74 2. Ještě jednou jen75 Pannám!76 UmírajcíUmírající76 K novému roku!79 Padneš!81 Odsouzenec82 Sen84 Na * * *85 Píseň88 Poutník89 V noci90 V jeseni91 Pomník: 1. Vykrvácely se rány92 2. Krvácet a kvect chce srdce93 3. Byl to klam a sladké snění93 4. Máj opadnul, sen dokvětl94 5. Jemnou myslí přivedlas mne94 6. Že nám srdce rozervali95 7. Tobě Bůh dá, co má skrytost95 8. Byl to poslední máj srdce95 9. Na mne zpomínka co hvězda96 10. Bylas poupě trním kryté96 11. Zkrotlo jsi a povykvětlo97 12. A když jsem tě v soumrak čekal97 13. Že nám srdce rozervali98 Jaro lásky98 157 Strana Samota: 1. Nyní vím, proč slavíček99 2. Častokrát jsem v snivé noci100 3. O měsíčku! Jasná záři!100 Protichůdci103 Rukopisné zlomky: Bard137 Zlomek bez nadpisu143 Poznámky149
E: lk; 2002 158
Bibliografické údaje

Nakladatel: Světová knihovna; Rieger, Karel; Otto, Jan; Unie
(Světová knihovna čís. 1066-67. Vydal Karel Rieger. Vlastním nákladem vydal J. Otto v Praze. Tiskem „Unie“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160