UMÍRAJÍCÍ.

UMÍRAJÍCÍ. (České Besedy 1842.)
Kol poušť – věčný písek jen a nebe, Nikde větev sokolům tvých očí, Jenom tygr někdy, jak chtíč vraždy, Divě z pustých ňader pouště skočí; A jak dobrý citek v dáli jen Pláče pramen, vedlé něhož palma Stojí, ztracený co máje sen. 76 Pod tou palmou zmdlený poutník leží, Jako jelen světem šírým štvaný; Tiše leží pod klenutím stromu, Krev mu prýští z krutých losů rány; A jak boa na pijící laň Číhá v hustém listí palmy stinné Ke skoku již svinutá smrt naň. Sem pojď, duše lidská, znáš-li čísti Toto písmo hranaté a tvrdé, Psané jako runy černé kletby Na to čelo mramorové, hrdé, Tuto báseň hrůzotajných ruk, V nížto každý tah je bolné slovo Zoufání a srdcežerných muk. Jeť to písmo, před nímž zemstvo coufá, Jehožto se lev a tygr lekne, Před nímž každé žití tajnou hrůzou Ohromeno koří se a měkne; Onoť jesti mocný talisman, Nešťastnému srdci rýčem muky Do ubledlých tváří tvrdě psán. Vítěznou, hle, obočí těch klenbu, Z nížto bol jak poustevník teď hledí! Hle, ty zraky, dříve blesky v bouři, Teď jak omráčené orly sedí V olověna oka dutinách, A ta duma na tom čele mocném – Marius v Karthagy ssutinách. 77 Hle, ty bledé líce, na nichž nehrá Více žertů růžokřídlé bůže, A ty vrásky hluboké, v něž jistě Nesil osud májové své růže; Každý rys je mukou zmrzlý smích, Kostra ve poupěti zvadlých slastí, Hady, v nichž se plazí bol neb hřích. A to srdce nadšené a velké, Ježto hrdě celý národ neslo, Zde jen v skrovný stínek věčné poušti, Kdež by mohlo tiše umřít, kleslo! On krev za tisíce z ran svých lil, A z nich nestojí zde ani jeden, By mu oko mroucí zatlačil. Siným rtem cos šepce, snad se modlí, A pak křečovitě v ňádra sáhne A z nich dlouhou kadeř zlatých vlasů S rozstříleným praporem vytáhne. Ach, to pole, kde ten prapor vlál, A ty tváře růžounké a sladké, Kol nichž tento zlatý kučer hrál! Umlknul! – své oko v blankyt napne, Snad že mroucím okem věčnost stíhá, Jak v ní klesá žití sfinx; neb se mu Otevírá všeho míra kníha, Vzkřikne: Orle labutí! – tu naň Vyskočí smrt z listí palmy stinné, Jako boa na pijící laň. 78 Umřel! – A lev po své říši kráčí, Pouště král, a z mocných útrob hřímá, Na hrobníka pouště – Samum! – volá, Jenž sen smrtonosný v písku dřímá; Ten se vytýčí až v nebe strop, Oblekne své pískovité roucho, Zahalí vše v létavý svůj hrob.