báseň bez názvu

Václav Bolemír Nebeský

Ačby teskno, přece rozkoš jesti, Na vraníku v tmavém hvozdu jeti, Tichý hovor s hvězdičkami vésti, Píseň toužebnou si pozapěti. – Doubí nad tebou se rozklene, Měsíc větvemi své stříbro pláče, Je tak ticho – někdy šustí ptáče, Někdy bor cos vzdechem noci řekne, Srdce na milenku zpomene, Roztouží se – ruka uzdu pustí; Vánkům, hvězdičkám dáš tisíc služeb, Tisíc pozdravení, tisíc tužeb. Ve snách kůň jde, někdy jen se lekne, Plachá laňka v křoví když zašustí. Jako v noci, tak je ve tvé duši, Ticho, šero, mírno a tak svato, 114 Někdy vzdech co vanot mír ten ruší, Upomínka co hvězdičky zlato Zakmitne; – ta jízda rozkoš jesti! Ale ňádra lidská vlkům nésti V pokrm krvavý – toť hrůza, žel! Však to přece hra jen pro muže, Dobrý meč a kopí pomůže. Kdo však padne v ruku také moci, Jako jezdec, co v té samé noci Na vraníku v tmavém boru jel: Ach! toť hrůza – nejkrutější žel! * Druhý jezdec jel v té samé noci, Na vraníku borem se ubíral, Hrdý země syn – ba pravý král – Neboť marnotratném ve rozmaru Příroda svých nejkrásnějších darů Na něm hrdopyšně promrhala, Jak je bohata by ukázala. Tato krásná shoda mocných tvarů Zdá se z ocele a ohně tkaná, Žhoucím vínem celá probíhaná, Vše to bujní, kypí, vše co plamen, Vše je nádhera a květná hrdost, Skvělost vše jen, přepych, lesk a tvrdost, Že se zdá být ocel jen a kámen. Jaká jest to krása, jaká síla! Hle to čelo klenuté a hrdé, Na němž dme se vášní bujných žíla, 115 A to rámě jako mramor tvrdé, Tváře hnědé jako víno staré, Oko černé, v něm ty blesky jaré – Ty když do dívčího oka padnou, Zalkej, děvo! růžné líce zvadnou, Musíš nýt a chřadnout, neb se vzdáti, Z těchto kouzel duše se nevrátí. – Ret ten plný, na něm vděk a hněvy, Hrom a šepty, pych a sladké zpěvy, V retu jaký blahý hoří plamen, Jaká rozkoš v objetí těch ramen, Na těch ňádrách silou se klenoucích, V proudech vlasů po šíji plynoucích! Je to obraz, jak se zřídka jeví Ve snách nejbohatších nyvé děvy. Tak stál v květu lásky, hrda pychu, V květu síly, marnosti a hříchu; Neboť žil jen této zemi pouze, V přáních zemských, ve světácké touze. Rozkoš bujná byla jeho snaha, Rozkoš opojená, polonahá, Dívčí ret a květ a hlučný smích, Hrdé klení, sladký šept a hřích. V tocích vína bujnou duši koupat, Na bělounkých ňádrech hlavu houpat, A pak dívka volná, polonahá, Při zpěvu a loutně tancující – Korunou mu sloulo všeho blaha; A pak život sem tam harcující, Hody skvostné, vřava, zpitý ples, 116 Větronohý kůň a rázný pes, Kopí ostré, damascenský meč, Pohár s přátely a s vrahy seč; Světem bloudit, dobrodružství hledat, Na turnajích soka s koně zvedat, Všude proslout vítězem a rekem, Věncem pohrdat a dívek vděkem; Medvěda a vlka statně honit, Zvukem stříbra, zlata pyšně zvonit, Chodit v oceli a zlatém hávu, V purpuru a skvostném ve hedbávu, V perlách se a v aksamitu lesknout, Ohněsršným kamenem se blesknout, Služebníků skvělých pážat pluky Kol se mít, by na kynutí ruky Tisíc ruk se k jeho službě hnulo – To jen pravým životem mu slulo. Dvě však věci jsou mu k nevystání: Modlení a pak to umírání. Protož také sám a sám zde jede V noci cestou, která skrytem vede K poustevně, kde starec bydlí šedý, Duchů zaklínač a učenec. Zde prý zasvěcenec černé vědy, Vyhnanec a pekla propadlec, Nápoj nesmrtnosti tajně vaří. ––– K tomu černoknižníku on jel V bujné světskosti a drzé pýše, Netuše, že s ním též někdo šel 117 Tajně, nevidomky, hrůznotiše. Bledá to a strašidelná žena, Velikánská, vínkem ověnčená, Od skrání, jenž ohnivě jí plane, V rouchu bílém, černě opásána; Šátek krvavý jí v ruce vlaje. Snad ji znáte – je to morní panna! Po bařinách, stráních, lesích hustých Chodí ona, po hřbitovech pustých; Tam si ráda na kostnice sedá, Ohlíží se, oběti své hledá. Děti ze sna pláčou a psi vyjou, Strašlivě a úzkostně se kryjou. Na procesích vpřed jde praporu, Po čas vojny chodí v táboru, Vsi a města tiše obcházívá – Stává a svým hrozným šátkem kývá; Kolikráte ona pokyne, Tolik drahých žití zahyne, Tolik domů v rumy smutné padne, Tolik vřelých srdcí v jámy chladné, Kudy kráčí kletba jejích stop – Skrej se srdce před hrůzou těch slov – Roste ze země za hrobem hrob. Chrapot mroucích, pláče matek, vdov, Smutná hrana, kněžů žalmy znějí – Až pak zvony, kněži oněmějí, Slzy vyschnou – ticho, němo kol, V zamlčení kráčí bledý bol, Drahým kope jámy životům. * 118 Hrůzně na lysé tam stojí hoře, Dolů kráčí suchopárnou strání, Lesem jde a děsně vzniká v boře, Bledou tvář a věnce rudé sklání. Blíží se – již jezdci po boku Tato strašidelná žena spěje. On však marnou, světáckou svou duší Její hroznou přítomnost netuší. Kůň ji větří, pod jezdcem se chvěje, Děsí, zpíná se a ve skoku Prchnout chce, však jezdec uzdu chopí, Cukne, mocným stehnem žebra stiskne, A kůň tiše stupá, hlavu klopí. Žena kráčí, a on dále jede, Taký hrdý hovor k sobě vede: „Má-li mně být život milený: Žhoucí, šťavnatý a zelený Musí být – ne vymořený bledou Cností, ani vyschlý, zhublý šedou Touhou. – Arci krásná věc ta touha V modro věčné – cesta nudná, dlouhá; A ta upomínka – pití suché, A ta naděje – zvonění hluché. Co zde právě čiju, jím a piju, Hmatám, držím: v tom jen skutkem žiju! Teď – ha! to je přece slovo pravé, Ostatní jsou stíny jen a páry, Zhaslý blesk, života smutné máry. Krásný hřbitov pouze je ten svět Pro mou sílu, pro mé chtíče žhavé; 119 Vše je sucho, šedo, mdlo a líno, Zmrzlým jenom ohněm hoří víno, Chudoba je pouhá máje květ, Vlažný nejvřelejší dívky ret. Když zapřáhnu sto arabských koní, Přec mé chtíče nikdy nepředhoní. Že nemohu mocným ramenem Svět ten celý ve svou náruč bráti, A co jeho, v líbku plamenném Ve žíznivou duši svoji vssáti! Co mi do hvězd světu dálných jesti, Když je nemohu v svém srdci nésti! Co do palmy stinné, v jejímž chladu Unavenou hlavu svou nekladu! Ha, že světů všech, všech žití proudy Nehřmí tímto srdcem, těmi oudy! – Byťby hřmělo, je to přec jen žití Na hřbitově. Ach! to hrozné hnití! Kdyby aspoň těla spousta smrtná Byla z demantu a nerozdrtná! Smrt je života ohavný zrádce. Kýžbych ji moh’ přikout ve Saharu, V této její rozkošné zahrádce! Kýžby v palmách, růžích, bujné révě, Při smíchu a při veselém zpěvě, Samým žitím kolem přemožena, Ve svém chtíči nicoty a zmaru Sama sebe zničila!“ – Umlknul – a tiše kráčí žena; Strašná krása je na její tváři, 120 V tváři z mramoru co vytesané; Oko černé divným ohněm září, V divé kráse rudý věnec plane. „Všecko vymře; na hrobech chci žíti. Však smrt přece od života stolu, Kde teď velké, slavné hody drží, Jednou nasycena spadne dolů; Pak já, nesmrtnosti nápoj v žilách, Přisednu, a při pravěčných silách Přírody chci velké hody slavit!“ Žena bílá zmizla, on sám jede. Skaliskami pustými teď vede Příkrá cesta v úval ouzký, černý. Zde žil poustevník dřív Bohu věrný – Toho znaky mnohá skála chová, Neboť sem tam zbožná jeho ruka Vryla z knihy boží svatá slova, Jenžto cnostně žít a umřít učí, Tam zas kříž a Krista velká muka, Jenž ti za spasení duše ručí. Na úlomku skály poutník sedí; Skála, poutník, oba stejně šedí. Kdo to? Dost je v tvář tu vymořenou, Vráskovitou, bledou, vysouženou Zřít a uhodnout, že Ahasver. Tak se tady sešli tito oba. Jezdec ale bral se cestou svou, Kde se bor a úval otevíral, Utěšený palouk rozestíral, Nímž se vine potok skvělou nití, 121 Stříbrolesklé jezero se třpytí, V němž se topí světla rudý svit. Starec černoknižný ještě bdí. „Vař jen, vař životadárné vary, Vař je, černoknižníku ty starý! Nebudeš je pít, a kdybys pil, Řekneš jistě, žes je neužil. Nechci při svém věkověčném žití Nijakého spoludruha míti; Mohutnými těmi rameny V propast, v země ledviny tě vrhnu, A ty skály šedé na tě strhnu. Tvého věčna žití plameny Ať tam hárají – tam můžeš sedět, V neskončenost myšlénky se vhloubat, A ji rozpříst v nitky tenounké, Jako pavučina hebounké, V zrnkách písek ze Sahary dloubat Věčnosti, a co je ona, zvědět. Já však po světě chci harcovat, Na trůn světa sednout, na svou hlavu Sebrat žezel všech, a korun slávu, Pro sebe celý svět drancovat, Celý musí mým otrokem býti – Sám jsem pánem, sám chci všecko žíti!“ Zastaví se; neboť k uchu jeho Pláč doznívá děcka maličkého; Kůň se děsí, kope, větří – stojí, Čehos v cestě bílého se bojí; Jezdec pozří, malé děcko zhlédne, 122 Ve vlasech mu jiskry hoří, mile Je se dívat na to děcko bílé. S koně sešvihne se, dítě zvedne, Zas se vyhoupne, ach! – běda tobě, Že jsi zdvíh’ to zlopověstné robě. Věz, že v rukou neseš kletbu boží. Hle, již roste k výšce velikána, A svit milý v rudý věnec zplane; Krvavý šat v jedné ruce vane, Druhou kolem tvého boku vloží. Věz, co vezeš – morní že to panna. Jezdce hrůza ve všech kostech mrazí, Jako když, an při víně a zpěvu Obejímá celující děvu, Někdo ze zad nůž mu ve hruď vrazí. Kdybys jemu ve tvář mroucí hlednul, Viděl bys, jak jezdec tuto ženu Poznav, hrůzou zesinavěl, zblednul. – Jezdče! jindy se to jezdívalo Vroucně, sladce, rozkošně a mile, Když jsi unášíval děvče bílé, Které vždy se láskou usmívalo, Kol tě kladlo měké rameno; Cítíš její ňádra horké, dmoucí, Cítíš její živé srdce tlouci, Vše je blaho, sladko, plamenno, Tiché šepty, jak bys slyšel pěti, Horké vzdechy, stisky, líbky žhoucí, Věčné přísahy a sliby vroucí. – 123 S touto pannou jiné bude jetí. – Kůň jak cítí na sobě tu hrůzu, Zpíná se a prchá vyděšen, Jakby země pod ním plála žhavá, Sotva pod ním hne se lučná tráva – Tak je ženou divě unešen. Ticho – ani kopyt slyšet tepot, Ba se hrůzou tají srdce klepot, Že je slyšet suchý lístek spadnout, Červa v boru hlodat, stébla vadnout. Z dolu jsou již – přes jednu již horu, Na rovné zas cestě, v tmavém boru. Ahasver tu kráčí; jak ji zočí, Pozná, že smrt blízko něho jede, Na koně a hroznou ženu skočí, Jako lev se na kořist svou vrhne, Obejme ji, krutý zápas vede, Nechce smrt již pustit ze svých rukou. Ta se vymkne, z loktů mu vytrhne, Letí dál, a on zas stojí sám Se svou žízní smrti, se svou mukou. Dále letí borem divý hon; Mrtvým tichem dozněl půlnoc zvon Z blízka kláštera zde v poušti lesů. Přísná řehol v samotě tu žije, Roucho z žíní jejich údy kryje, Bejl a olej celá jejich strava, Celé jmění: lebka, bič a kříž, Kámen, na němž šedá spává hlava, 124 Jejich svět jen holá zeď a mříž. Bděním, zpěvem, postem, mukou biče Ukřižujou světské těla chtíče, Modlením a tichým rozjímáním Čistí duši od poskvrny hříchu, Chudou pokorou a posloucháním Ponižujou zemskou srdce pýchu. Každou noc, jak dvanáctá odvane, Z lůžka kamenného každý vstane, Vezme kříž a lampu, v chrám se vleče, Na studeném mramoru tam kleče De profundis hrobním hlasem zpívá. Barevná skla oken již se lesknou Svitem – ještě slyšet píseň tesknou; Panna kolem jede, šatem kývá – Běda! i ti svatí muži padnou S křížem, lebkou, bičem, v jámu chladnou. Morní panna kolem jezdce, koně Řasovitým rouchem obestřela, By ji lidská duše neuzřela. A tak skryta v strašné ve zácloně, Neviděna šátkem bílým kývá – Hroby, pláč a stenot rozesívá. V líbý kraj již letí z boru temna, Na němž luny tiché záře jemná Rozlívá se jako nyvé snění. Někdy kříž a kaple přelítne, Bílý dvůr a potok zasvitne, Klidná víska, palouk, květné sady, Zámek bílý z vonné ze zahrady. 125 Štěkot psů a vytí, kúrů pění – Pozdní krok a pláče malých dětí – Vše to mžikem, bleskem kolem letí. Všudy, kde ta hrozná žena cítí Živé srdce v teplých ňadrách bíti, Krvavého šátku děsné chvění O život okrádá v tichém snění. – Svítí dennice, a s Bohem dává Luna, již se rozbleskuje k ránu, Purpur zory plane, slunce vstává, Vítězně již vchází v jitra bránu. Mladé jitro, mladý máj byl tady, Rozlehly se luhem, hájem, lesem, Rozlehly osněženými sady, Smíchem, zpěvem, vůní, květným plesem S tisícerým rosných perel bleskem, S tisícerým pestrých barev leskem. S veských vížek, s vážné chrámu báně, Jako včeliček když roje bzučí, Z blízka, z dáli zvony slavně hučí, Volajíce lidstvo ve dům Páně, Kde se světit bude dnes duch svatý. Ze všech stran se hrne lidstvo valné, Ustrojené ve sváteční šaty Zbožně pospíchá z krajiny dálné. Hučí varhany, a hlasy zpěvné v kůru S ranním kadidlem se vinou vzhůru. Tam zas dóm svou hlavu k nebi nese, Ozářený růžnou mlhou rána; 126 Okna hoří – v povětří se třese Spousta kamenného velikána. Dívý hon se neviděn kol béře, Do kořan jsou otevřeny dvéře. Nejsvětější svátost při oltáři, Kněz ve purpurové jitra záři, Jenž se barevnými okny leskne, Veškerému lidu okazuje; Hříšné srdce v pokornosti teskné, V prachu každé koleno se klaní, Svatým tajemstvím se požehnání V každou duši přemilostně leje, Když velebné Tantum ergo pěje; K člověčenstvu stoupá svatý duch. Žena kyne! Běda! Těš vás Bůh! – Za hory se slunéčko již sklání, Začnou hořet večerní červánky, Při dudech a sladkém houslí hraní Začínají veské radovánky. Dudy hučí, cimbál jasně cinká, Fábor lítá a podkovka břinká, Sukně vesele se v kole točí, Srdce každé, nohy plesem skáčou, Dmou se ňádra, planou rty a oči; Mnohý párek ze světnice ven V noční sad je hudbou unešen. Cimbál volá, housle za ním pláčou, Neslyší on, květe jen a hoří, V opojení hloub a hloub se boří – Procitni! nech rozkoš tuto žhavou, 127 Růžné svleč a vezmi tváře bledé, Fábor sejmi, s popelenou hlavou Modli se – neb morní panna jede! – Poznej všecku hrůzu, všecka muka, Při nichž dech se tají, srdce puká. – Na den svatby jinoch s nevěstou Vykrádá se z osvětlené síně V noční loubí májovonné, temné. Z dáli znějí hudby sladké hlasy, – Leží v roztoužené děvy klíně, Ňádra dmou se, chvěje ret, a vlasy Splývají co sítě zlaté, jemné Dolů na ňadérka obnažená. Jeho duše zmdlená, přeblažená, Neodolá kouzelné té moci, Topí hloub se, jako světlo v noci, V temno spánku. To se nad ním svírá – Hloub a hloub – již spí – tma nad ním čírá, Procitne – a leží ve své rakvi. Dívky pláč a kněžů žalmy slyší, Slyší kropení na rakev stříkat, Slyší po provaze v hrob ji smýkat, Hroudy již o její víko bíti. Hluk se dálí, vše se nad ním ztiší, A on zrádně zklamán o své žití V hrobě leží s tlukoucím svým srdcem. Znáš-li všecku hrůzu, všecka muka, Při nichž dech se tají, srdce puká? Znáš je? – Pomysli pak na tu jízdu. 128
Básně v knize Básně:
  1. PÍSEŇ HROBNÍ.
  2. V NOCI.
  3. RADA.
  4. V ŠERU.
  5. VELKÁ KNIHA.
  6. ČESKÝ MÁJ.
  7. SVÉMU SRDCI.
  8. V NOCI.
  9. NA ROZLOUČENOU.
  10. 1. Na blankytném nebi plynou
  11. 2. Jako viola před sluncem
  12. 3. Klesla hvězda s nebes výše,
  13. 4. Každá dívka má svou hvězdu,
  14. 5. Ach, jak mnoho, velmi mnoho
  15. 6. Kol když hučí, kol když bouří
  16. 7. Květ když vadne denním palem,
  17. 8. Když já okem slzovlhkým
  18. 9. Že tak samotinký bloudím? –
  19. 10. Když jsem ještě jako děcko
  20. KOUZELNICE.
  21. MÁMENÍ.
  22. KOLÉBKA.
  23. ČERVÍČEK V LÍPĚ.
  24. NA PŘÍRODU.
  25. UHRANČIVÉ OČI.
  26. 1. Nade zemí noční, tmavou
  27. 2. Jako jelen v ňádrech teplých
  28. 3. Vím to! – lásku chceš, mé srdce,
  29. 4. Lilě – nevinné tvé lásky
  30. 5. Měli jsme se, ach! tak rádi,
  31. 6. Na plesu-li hlučném hrdě
  32. 7. S trudem svým se vracím z doubí –
  33. 8. Noc se kolem rozložila
  34. 9. Ticho kol, že bys moh’ slyšet
  35. 10. Umru – šumote ty jemný!
  36. 11. Vlašťovka si na smrk sedla –
  37. 12. Šírým krajem luna dřímá –
  38. 13. Lilě dřímá tiše v sadě,
  39. 14. Ona řekla:
  40. 15. Když mou duši, jako Jidáš,
  41. 16. Znáte žebračku, tu starou,
  42. 17. Pod jabloni baldachynem
  43. 18. Bledý z města jde a šepce:
  44. 19. Já v tvé duši dávno dozněl,
  45. 1. Měsíček na nebi svítí,
  46. 2. Ticho – i ten vanot dřímá –
  47. 3. V tichém hvozdu v šeru noci
  48. 4. Ticho – kolem jen mlejny klepou,
  49. 5. Jaké tajné, divné žití
  50. 6. Mrtvý jilm to těší, živou
  51. 7. Temno kol – jen tam skrz mlhu
  52. Kdo co pohan nechce věřit
  53. 1. Blaha’s vyhnanec!
  54. 2. Podivná mi v duši sedí žena
  55. 3. Ha, že nejsem mrak! – jak boží
  56. 4. Tak jsem přišel na tu zem,
  57. 5. Pějte z mladých, hrdých ňader,
  58. 6. Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá
  59. 7. Podivný ty muži,
  60. 8. V noci bloudil jsem,
  61. MROUCÍ BOJOVNÍK.
  62. 1. Ach, že musím vždy
  63. 2. Ještě jednou jen,
  64. PANNÁM!
  65. UMÍRAJÍCÍ.
  66. K NOVÉMU ROKU!
  67. PADNEŠ!
  68. ODSOUZENEC.
  69. SEN.
  70. NA * * *.
  71. PÍSEŇ.
  72. POUTNÍK.
  73. V NOCI.
  74. V JESENI.
  75. 1. Vykrvácely se rány,
  76. 2. Krvácet a kvect chce srdce
  77. 3. Byl to klam a sladké snění,
  78. 4. Máj opadnul, sen dokvětl,
  79. 5. Jemnou myslí přivedlas mě
  80. 6. Že nám srdce rozervali,
  81. 7. Tobě Bůh dá, co má skrytost
  82. 8. Byl to poslední máj srdce,
  83. 9. Na mne zpomínka co hvězda
  84. 10. Bylas poupě trním kryté,
  85. 11. Zkrotlo jsi a povykvětlo
  86. 12. A když jsem tě v soumrak čekal,
  87. 13. Že nám srdce rozervali,
  88. JARO LÁSKY.
  89. 1. Nyní vím, proč slavíček
  90. 2. Častokrát jsem v snivé noci
  91. 3. O měsíčku! Jasná záři!
  92. báseň bez názvu
  93. báseň bez názvu
  94. báseň bez názvu
  95. BARD.
  96. (ZLOMEK BEZ NADPISU.)