ODSOUZENEC.

ODSOUZENEC. (Květy 1843.)
V kasamatech, v tuhé vazbě, Sedí starý Volhynin, Zejtra musí kulkou padnout Volné stepi pyšný syn. Vína má i kytek, peněz – On však divně na to hledí, Smutně statné vousy hladě, Ježto se mu na rtu šedí. Navštívit ho přijde jeho Starý strasti spoludruh, Z jizev, z knírů slze stírá, S pláčem zvolá: „Těš tě bůh!“ 82 Spadneť mu i slza, však se V kníru kryje, jako studem, Že na tvář tu jizev plnou, Hrdou přišla pouhým bludem. „Že jsem zabil oficíra, Člověk by tu vztekem puk! Říct mi, že jak židák jedu – A tak holobradý kluk! Psů mi nadat! – Já byl také Oficírem! – hrom a peklo! A to klouče v tvář, v mé jizvy Čestné bičíkem mě seklo. Bratře, ty mě musíš střelit! Svatou’s kulku sobě lil Z olověných matek božích – Ještě jsi ji neodbyl. Měla to být ňáká rána! Teď mne střel ní, až si kleknu Před svou jámu otevřenou A svůj otčenášek řeknu. Na prsou řád z ran již nesu, Jejž mi křížem ocel vťal, Zde mě smrt již ponačala, Nade mnou když orel hral; Sem mě musíš zase střelit, Nemusíš se terče stydět, Až jej nad tlukoucím srdcem Červenat se budeš vidět.“ 83 Bratr vyndal z ňader kulku, Bratra v jizvu celoval; Líbáním ta růžně zkvetla; Kulku jemu v ruku dal. Ten ji s úsměvem potěžkal, Při tom sobě v oči hledí, Z náruč padnou, rozpláčí se Orlové dva staří, šedí. Za svítání tré ran padlo. Děti! padl otec váš, Vy to nevíte a ranní Modlíte se otčenáš! Doma, daleko v své chyši, Ty dvě nejmladší to vědí; Třikrát na okno tlouct slyší: „Matko, tatík oknem hledí!“