V kasamatech, v tuhé vazbě,
Sedí starý Volhynin,
Zejtra musí kulkou padnout
Volné stepi pyšný syn.
Vína má i kytek, peněz –
On však divně na to hledí,
Smutně statné vousy hladě,
Ježto se mu na rtu šedí.
Navštívit ho přijde jeho
Starý strasti spoludruh,
Z jizev, z knírů slze stírá,
S pláčem zvolá: „Těš tě bůh!“
Spadneť mu i slza, však se
V kníru kryje, jako studem,
Že na tvář tu jizev plnou,
Hrdou přišla pouhým bludem.
„Že jsem zabil oficíra,
Člověk by tu vztekem puk!
Říct mi, že jak židák jedu –
A tak holobradý kluk!
Psů mi nadat! – Já byl také
Oficírem! – hrom a peklo!
A to klouče v tvář, v mé jizvy
Čestné bičíkem mě seklo.
Bratře, ty mě musíš střelit!
Svatou’s kulku sobě lil
Z olověných matek božích –
Ještě jsi ji neodbyl.
Měla to být ňáká rána!
Teď mne střel ní, až si kleknu
Před svou jámu otevřenou
A svůj otčenášek řeknu.
Na prsou řád z ran již nesu,
Jejž mi křížem ocel vťal,
Zde mě smrt již ponačala,
Nade mnou když orel hral;
Sem mě musíš zase střelit,
Nemusíš se terče stydět,
Až jej nad tlukoucím srdcem
Červenat se budeš vidět.“
Bratr vyndal z ňader kulku,
Bratra v jizvu celoval;
Líbáním ta růžně zkvetla;
Kulku jemu v ruku dal.
Ten ji s úsměvem potěžkal,
Při tom sobě v oči hledí,
Z náruč padnou, rozpláčí se
Orlové dva staří, šedí.
Za svítání tré ran padlo.
Děti! padl otec váš,
Vy to nevíte a ranní
Modlíte se otčenáš!
Doma, daleko v své chyši,
Ty dvě nejmladší to vědí;
Třikrát na okno tlouct slyší:
„Matko, tatík oknem hledí!“