2.
Podivná mi v duši sedí žena
Podivná mi v duši sedí žena
Bělorouchá, myrtou ověnčena,
Ona sedí tam ve kletbě tajné;
Toužím k ní, však nemohu k ní dolů!
Ach, ten zlatý klíč v ty sady bájné
Ztratil jsem a nevím, kde ho najdu.
Jako Blondel s zpěvem kol všech hradů,
Tak já hledaje, se kolem kradu;
Ozývá se, tiše rukou kyne,
Onať by mi ráda něco řekla;
Když je u mne, tu ji blud můj mine,
Když je nejdál, tu ji pořád slyším;
Jenom někdy ve snu, v mžiku drahém,
Potkáme se v políbení blahém.
Slyším, staré báchorky jak zpívá,
V nichž se divný, tajný zvuk ozývá,
A když duše má jak jelen skáče
V hrdém bujném plesu, ona tichá.
Ba i někdy tesknou píseň pláče;
A když bleskem citů, bouřkou vášní
Duch můj dme se, bouřlivé co moře,
Ona v bouři na vyslunní hoře
Sedí bílá, tichá, ověnčená
A z vln divých, rozpěněných sbírá
Hravě jasné perly prstem bílým;
Když však hoře bolestně mě svírá,
Tu se ke mně polehounku krade
A svůj věnec na mé rány klade.
63