3.
Ha, že nejsem mrak! – jak boží
Ha, že nejsem mrak! – jak boží
Posel po nebi bych táhnul,
Mocnými a tajemnými
Kruhy zemi obesáhnul!
Bleskem slunce opojený
V víru červánků se koupal
A pak žhoucí ňádra v chladné,
Nyvé záři luny houpal;
Tichý, snivý noční poutník
K různým branám jitra lítnul
A tam spal, až celováním
Zory mladé bych procitnul!
Jako orel, jenž spal v doubí,
Střás’ bych rosu s mocna křídla,
Na pouť dálnou pak se vydal
V čarna jihu žhavá sídla.
Přes to moře, jako šerý
Poustevník se tiše bera,
Sirény bych, Kirku hledal
S divy jinými Homéra
A Atlantu, pannu v moře
Rakvi kříšťálové spící,
Výspu bájnou, snů div krásný,
Věčnou mladostí se skvící;
64
V poušť pak, kde tchne v žhavém písku
Palma horké smrti dechy:
Tam bych postál a jí poslal
Chladné, jemné kapky těchy.
S karavanou k Mekce táhnul
Do báchorkového světa,
Příroda kde s duší pestře
V květ a čarnou vůni zkvětá;
Tam, kde Arab žhavokrevný
Koňmo s větrem pouští letí,
Pod lotem kde velkokvětným
Tiché duše poklid světí;
Mouřenín kde vlnovlasý
Na pštrosu jede Saharou,
V pyramidě hlava šedá
Nad knihou bdí modrou, starou;
Knihou jak sfinx tajnou, velkou,
V nižto svět je zakuklený,
Nad tou knihou, nad tou hlavou
Stál bych dlouho, poutník zmdlený;
Mumie bych sen poslouchal,
Toho královského spáče,
A tu píseň, kterouž Memnon
Ze kamenných ňader pláče;
65
A tak opojený pestrým,
Bájným, vonným jihu rájem
Vrátil bych se ku severu
Mladým, květorouchým májem;
A ty báchorky a divy,
Květy, vůně, paly, něhy
V bory severu bych vylil,
Květy v skály, jiskry v sněhy;
Plamenitá blesku slova
K zemi mluvil v svatém hněvu,
Hrdě hřmící pluky vyslal
Obrněných, mocných zpěvů;
A pak otevra svých ňader
Nejhlubší, ty svaté zdroje,
Rozplakal bych jemnou, chladnou
Prškou písní žití svoje.