6.
Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá
Na hoře jsem stál – a duše moje žhavá
Velkokvětně zrostla v strom, tak nebesáhlý,
Že co listů šum, co jisker prška hravá
Nebes hvězdy souzvukem svým skrz něj táhly!
68
Na hoře jsem stál – a srdce moje blahé
Rostlo u nadšení šíř i výš a výše,
Že by byla mohla zem, co ptáče nahé
Ve svém teplém hnízdě, hřáti se v něm tiše.
Na hoře jsem stál – a Titanové hrdí
Myšlének mých přepychou jinošsky jarou
Tloukli na strop nebes démantově tvrdý,
Zhynout chtí, neb vrhnout v nic sfinx žití starou.
Smrt jsem v pouta skút chtěl silou Storukána
A co Atlas na se vzíti světská muka!
Takto jsem se rouhal pýchou velikána,
A přec se mě netkla, Pane, tvoje ruka!
Na peruti bouře dech tvůj kol mne vane,
A já prosebně své ruce zpínám k tobě
Čekaje, až blesk – tvůj posel svatý – zplane
A mě žhavým celováním vezme k sobě!