1.
Ach, že musím vždy
Ach, že musím vždy
Rámě mohútné své vůle zchromit,
Orlům svým tu bujnou peruť zlomit!
Ach, že musím skouti v pouta tvrdé
Myšlének svých Titany, ty hrdé!
Já to cítím – v duši mám lvy dravé,
Musím z nich však dělat kočky hravé.
Pukni, hrudi má!
Totoť nemohu již nesti dýle,
Nemožnoť i atlaské to síle:
Nebudu již podlým davem chodit,
Co lva v okovech své srdce vodit;
Když se vykrvácí umíraje,
Nemá ho ta zpustlá vidět láje.
Poustevník chci být –
Duši svoji v trud a dumu halit,
Celou v černé chmury zaobalit!
Pak si sednout na ty svaté rumy,
Na ty velké hroby, na ty chlumy,
Svolat duchy naděje své jasné,
S nimi hrát co s dětmi o sny krásné;
74
Žhoucí krví svou
Rozpečetit velkých otců hroby,
Mluvit s nimi, vzkřísit staré doby,
S pláčem na jich ňádra slavná klesnout,
Lkát jim, zlíbat je a potom hlesnout
Hrdou z mrtvých vstací píseň dolů
Hromem, bleskem z mračen svého bolu!