Z jakých nebeských krajin, ó rozkošné
Slunce, vzešlos k nám, tvým že se pohledem
Mění krví spité dědiny
V sady, a v přátely protivnícy?
Přišlos; jako sen škaredé temnosti
Pověr zůřícých do pustin s ctiteli
Svými utíkají, aby tě,
Pramene radosti, nespatřily.
Rozum otvírá ztrýzněné moudrosti
Bránu; z mraků chrám řádu a pravoty
V kráse nezkalené znova se
Každému národu vyjasnívá.
Strachem sem a tam zhlížeje z pustiny
Stařec vycházý; hlavu mu šediny
Kryjí, čelo jeví poctivost,
Lásku a dobrotu pohled vlídný.
Světlu nevěří; divochy v bázlivé
Mysli tvoře jen pouta a nástroje
Syvých ukrutníků spatřuje,
Třese se zoufaje nad vítězstvím.
Slyší plésání; jakby se probudil
Ze sna, oči mne, v široké krajině
Vidí, Bože svrchovaný! ach!
Radosti volného lidu vidí.
Srdce živnoucý tluče mu, rukama
K nebi spiatýma klesaje děkuje
Bohu, oko jiskří radostí,
Zprouděné rozkoše duše cýtí.
Rozkoš probíhá zmlazené dědiny,
Radost v palácy panuje, kraluje
V městě; jaro v kráse milejší
Zázraky novému světu líčí.
Bože! dlouho dost vzdychali mužové
Moudří v žalářích, slzely poctivé
Ženy, neviňátka kvílely,
V outoku zoufali panovnícy.
Pokoj schnoucý zbor z krvavé užiny
Volá v plesu chrám, okovy s těla y
Duše hrkají, květ třpytí se
Mladosti, volněji mudrc myslí.
Zdraví s ourodou vnadami živého
Máje mladí svět, mocnosti zmrtvené
Duše, těla hynoucýho již
K věčnosti v zvýšené sýle míří.
Budoucnosti duch plameny Božského
Živí umění, z kaliny temnoty
K sluncy zblažujícý moudrosti
Směle co orlové muži letí.
Lidé mravnější pokoje sladkého
Požívajícý v krásy a hojnosti
Bytu láskou nelíčenou sy
Základy k blahosti věčné pevní.