Na cestu D. P. Jozefa Dobrovského.
Jaký zvukem nejvroucnějším,
Vlastenče! tě volá hlas,
74
Abys v slávy nejjasnějším
Věku z vlasti vyšel zas?
Mášli v cyzý třít se kraje,
Svěřit vichrům zůřícým,
Kde Čech zkrvácený laje
Švejdům Čechy hubícým?
Hrady strmí vylíčené,
Našich otců poklady;
Slzý háje posněžené,
Mrazem skřehlé zahrady;
Kde syť strojí na potvory
Jak zvěř zdivočený lid,
Bohyně kde z ledné hory
Staví sobě stkvostný byt?
Provázej tě sám Bůh Čechů
Láskou k vlasti hořícý!
Abys kráčel bez oddechu,
Přestál bouře zůřícý!
Naše díky, čest a sláva
Provodí tvůj každý krok,
Žes se ujal vlasti práva,
Byť y zlostí hořel sok.
Čechy jindy mocné světlo,
Chrám a krásu moudrosti,
75
Kdežto sladké štěstí pletlo
Lidu věnce z radosti,
Kdežto plésal cyzý vejda
Do zahrady kvetoucý,
Ach! vlast rajskou lítý Švejda
Zhyzdil v peklo horoucý,
Vsy a hrady oloupené
V trniny a žaláře,
Pravdě duše otevřené
V zaslepené modláře.
Tehdáž pilnost odletěla
S ctností s zbrojné krajiny,
Syvá nepravost se vtřela
V zkrvácené pustiny.
Zhoubná v zemi rozsápané
Vládla nesnášenlivost,
Duše ctné a milované
Rozlítila zůřivost.
Víra lsti jen hračkou byla,
Smrtícý vztek v srdce vjel,
Matka milou dceru zbila,
Otec syna na krev třel.
Mstivost, vraždy, příkořenství,
Klamy rady satanské
76
Zohavujíc náboženství
Slouly činy křesťanské.
Podvod, zrádné slunce, svítil,
K ohavnostem vedla čest;
Tenkrát každý pravdu cýtil,
Že sy člověk ďáblem jest.