Básně 1 (1833)

Díl první, Vojtěch Nejedlý

Básně
Tichý život.
Láska k vlasti.
Na J. M. Leopolda druhého, krále českého.
Noc.
Požívání života.
Mírnost.
Spokojenost.
K přátelům učeným.
Napoleon.
Kutusov Smolenský.
Moreau.
Utišení.
Pramen štěstí .
Na štěstí.
Pravá cena.
K svatbě .
Na pokoj.
Skutečnost.
Přátelství.
Život.
Vlast.
Král.
Královec.
Na J. V. P. P. Hraběte Kašpara z Sternberka.
Na Plzeň.
Svědomí.
Na cestu D. P. Jozefa Dobrovského.
Pravý vlastenec.
Pravda.
Blaženost.
Pravost.
Moudrost.
Rozvážlivost.
Prosba.
Díky.
Pokoj.
Radost.
Štěstí.
Jaro.
Zyma.
Jitro.
Dětinský věk.
Vlídnost.
Stařec.
Muž.
Mládenec.
Růže.
Zahradník.
Slavnost prvního máje.
Nevěsta.
Ukolíbavka.
Budička.
Spokojený sedlák.
Žádost.
Čáry.
Narození.
Vděčný hlas.
Láska bratrská.
Syn.
Ranní píseň.
Předlička.
Veselý pacholík.
Čest.
Na smrt Františka Martina Pelcla
Na smrt Stanislava Vydry
Na smrt Františka Faustýna Procházky
Na smrt vévody Moreau.
Na smrt Jozefa Rautenkrance.
Na smrt Antonína Jaroslava Puchmajera
Na smrt knížete Karla Filipa Švarzenberka.

Básně Vojtěcha Nejedlého.
Díl první.
V Praze. Tiskem Jana Host. Pospíšila. 1833.
[1]

Tichý život.
Věčná sláva hrdiny těší, mužům Kouzlí jasné koruny lichotivá Pověst, bitvy krvavé rozhlašujíc Po světě chlubném. Jímajícý pochvaly mocní duši Plápolavou mladého bojovníka, Trojí sýlu vítěze veškerenstva Podivem sladkým; V budoucnosti chrám, a se zmlazující Slávu zrostat prozpěvováním vidí, Národové oběti Bohu nesouc Plameny budí Horlícýho srdce, a v obry ducha Zvýšeného mocnosti kynouc divy Podnikají v krajině klesajícý Zbraněmi zlými. [3] Hrůzou města schnou, a co nedotklivé Ženy slyšíc houkati zbořujícý Hromy trnou mužové, štěstí mře, a Pravota hasne. Stařec kropí slzami svadlé tváři, Zočiv svého v nebezpečenství syna, Matka lomíc rukama v pouště běží Na polo mrtvá; Jako růže nevěsta s rozpiatými Vlasy, s divým pohledem z města letí, V zármutkuzmatku stojí na poli, jakby svět se Propadal celý; Rozmilého mládence v dravé bitvě V potýkání spatřila, z boku se mu Lila krev, ach klesal, a mroucí oko Hledělo na ni. Boj se končí, hořekování zbitých, Strach a moc a vítězujícých zpěvy Zasýlají, hrdiny pevní! vaši K věčnosti slávu. Věčností se Bohové oblažujte! K činům záře moudrosti probuzuje Duši mou, a radosti nevinnější V svatyni chystá. 4 Duchy obíraje se tvořícými Minulosti blažené, pronikavým Zpěvem cyty zvýšuji, piji rozkoš Z pramene krásy. Hledě v sklady moudrosti obratného Řeka, divě Římanu zmužilému V shladěném se letu y jiskřícýma Očima patřím Na vás hvězdy mladého věku, trnu Radostí, a v zjasněné slávě sýlím Mdlého ducha, vnadami božské pravdy Ztužuji srdce. K požívání vábivé přítomnosti Šlechetnými přátely z lahodného Sna se budím, topě se v kráse, s hůry Do světa zhlížím; Kráčím v květný ráj, a zde sladnoucými Z jara mladnu vůněmi, šťastný lid a Pole živé, zpěvavé sady y jinémne Do zpěvu vábí. Zlaté, tiché krajiny! s vámi pokoj Přebývá, vás májové krásy, řídká Upřímnost a sprostota ozdobujíc V nebesa mění. 5 Otevřete strakaté louky! háje Zelenavé! zdravé mi srdce! Slávou Světy proleť vítězy! mně jen ticha,ticha V samotě popřej!

Láska k vlasti.
Lásko k vlasti! plamene Božského Ducha, živote zlatého věku! V růžové kráse, v zvýšujícý Mocnosti přiviň se k Čechům! Tebou divy tvořili otcové, V bitvě hromové třepila hrstka Svorného lidu slávou spité Vítěze skostlého světa. Z pustin se co proudové valili Do Čech plukové slídného vojska, Skály se třásly, řeky schly, a Země se změnila v pouště. Z ticha tvoji povstali synové, Lvové zbraně se chopili, třeli Zástupy strašných národů, a Evropa v svobodě stála. 6 Tebou ráje štěpili v pokoji, Čilé k věčnosti křídlili duchy, Pronikajícým okem prošli Hlubiny přirozenosti. Rozdrtivše okovy mrákoty V stínu laskavé moudrosti sedíc Blažili se, a v štěstí plynouc Zpívali zvěčněné písně. Lásko svatá! pramene svornosti, Sýly, slávy a neviny rajské! Jiskry jsy ohně nebeského Vtrousyla po zemi lidné: Y hned láska k vlasti se každého Stavu, každého zmocňuje věku, Srdnaté duchy zplameňuje, Bázlivé vzbuzuje k činům; Láska trůn si v ourodné krajině Pevní, na hoře zelené staví Praporec, v palácy se pyšní, S mudrcy v samotě plesá. Jako k bratru k Čechovi tiskne se Čech, a srdečně pracuje pro vlast; Život y jmění sázý rád, by V lícné se zastkvěla slávě. 7

Na J. M. Leopolda druhého, krále českého.
Vlídný národ k tobě co k laskavému Bohu, mocný králi, se utíkaje S sepiatýma rukama, s slzýcýma Očima volá: Pospěš Otče! do milé vlasti, jako Slunce probuď k životu syré kraje, Jako anděl rozbroje zahnav ustav Pokoji chrámy! Zplašiv mraky podvodu, podej ruky Přívětivé moudrosti, aby květy Učenosti v mladivé kráse jaly Vznikavé duchy, Ratolesti sladkého štěstí bujně V ourodnější pučely zemi, vůně Nevinnosti, čistota cti a lásky Zjasnily Čechy, Aby Karla velkého zlatý věk se Vrátiv, venku radosti, v městě slávu Rozsývaje, hvězdami šlechetnosti Ozdobil kraje. 8 Pod ním Čechy bohaté jako sady Rozkládaly poklady štědré půdy, Vyhrnuly zázraky rozumnosti, Výbory uměn. Ctnost a sýla spojila dobré srdce, Vtip a mravy krásyly sličné panny, Zdravá pilnost šlechtila mládky, moudrost Muže a starce. Hry a zpěvy volného lidu v městě, Plesy v kraji hlásaly tobě světe Jasných stavů jednotu, panování Moudrého krále. Láska Božská rozněcujícý duše Statných Čechů pudila k činům muže, Mrak-li hnal se nebezpečenství, hrom-li Závisti zahřměl. Zjasňujícý pokoje tvář a oko Starostlivé moudrosti, moc a blesk a Vlasti čest se rozplozujícý v květu Zvěčnily Karla. Podnes zdární synové vylíváme Slzy svaté vděčnosti, podnes v těsnu Vzdychajíce po tobě Karle díme: Do Čech se navrať! 9

Noc.
Temností noc zakryla krajiny, Krásy zmizely, utichly práce, Životy ukovalo spaní, Snové se blížili k lidem, Čarujíce v růžové ozdobě Smyslu chtivému obrazy svodné, Věnce a šperky marné dívce, Mládency vřelému slávu. Jako pěny šálivé naděje V zlatém oděvu lítaly, skrbcy Poklady slibujíce, sladké Rozkoše plachému starcy. Jako pěny v páru se ztratily Mylné naděje, podoby krásné V potvory proměnily se, a Svedené zděsyly duše. Svědomíť jim tvořilo strašlivé Draky, živilo ohnivé muky, Mrzkému muži, nectné ženě Stála y trnula srdce. 10 Což vám, hřmělo, prospěje sláva a Panství, zlato a perle y drahé Kameny, neznáteli pravé Ctnosti a čistého srdce? Seďte v slávě, mějte sy poddané Světy, topte se v rozkoši: jako Skála se svalí na vás trest, a Plesy y hrdiny zdrtí! Nevinnosti jediné krásyli Snové rozkošné ráje, kde zlatí Stromové posněžení květem Pěkné i ovoce nesli; Kdežto lidé dobrého srdce co Čistí andělé plesali, k lásce Božské, y k věčným skutkům zpěvem Vnadili laskavé duše. Za to dráče zkažené sváděli, Klenouc poklady v stohy, a Bohy Škaredé na oltáře kladouc, By se jim klaněli v prachu. Zaslepency v prachu se plazyli, Duše za zlato v oběti nesouc, Klenoty s usmíváním brali, Klenoty zmizely v páru. 11 Ošálení kovali podvody, Aby zkazyli radosti sokům, Vařili v srdcých jedy, aby Bolesti vylili na svět. Darmo matky šedivé, darmo se Dcery májové rukama lomíc Kořily jim, ach! tvrdé skály S posměchem patřily na ně. Rozvětřency vejskali v duchu, že Lidi nevinné trýzniti budou; Slunce v tom vyšlo, zmařilo sny, S nimi y rozkoše dráčům.

Požívání života.
Jako střely dnové letí, Krása mře a závist hasne; Smrt tě lapne v blesku slávy, Cézar buď sy, nebo Plato. Což to na plat, že ti růže V tváři kvetou, že tě Boha Lidé nesmyslní slaví, Moudrosti se klaní světy; 12 Že svým vtipem vyměřuješ Sluncy běh a hvězdám stany, Vzdorujícým mořem kvapě Hledáš nestvořených světů? Blesk tvá sláva, stín tvůj rozum, Vplyne v moře nepaměti, Neřídí-li vznešeného Ducha moudrost vyjasněná! Život tvůj hrob, zoškliví ti Přítomnosti ráje, jestli Mírnost neskrocuje kroků Divokého rozkošníka. Vytrhni se z klepet slepé Nemožnosti, roztřep pouta Nerozumu; hodiny se Uchop dnešní, než duch zemdlí! V květu mladosti a v lůnu Rozkoše své čelo věncy Krásýcými oviň, plésej V milých přátel společnosti; Uží všeho v mírnosti, a Jasným okem hledě v propast Budoucnosti, smrti jako Přítelkyně očekávej! 13

Mírnost.
Jako orel lítaje po tobě Štěstí sladivé v omamujícým Bleskotu vřelec svrchované Blahosti stíhati hledí. Spatřiv chrámy moudrosti k nebi se Vznáší duchem, a zbystřuje zrak, a Zázraky plodě nesmrtedlné Modly sy z hlubinybubliny kouzlí. Empedokles dere se dýmem, a Vkročiv v svatyni přirozenosti Zákony Tvůrcy káže, chlubným Rozumem zvracuje světy; Vyvolává tuposti plodiny V boj, a v outoku roztřepujícým Nemoha hromů zmocy, v pověr Proudy se zoufalec házý. Strhnuv z pěn se mrákoty hrdina Čelo věncuje smělosti bleskem, V nebezpečenství pádí, hřmí a Národy zplašené třepí. 14 Svět se koří, písněmi zvěčňuje Chlouba vítěze, chrámové slaví Štědrého Boha, krásy květ y Rozkoše k pánu se sypou. Zdaž tě moc, zdaž zbožňuje věčnosti Čest, a zlata y lahody sklady, Jestliže hadi nemírností, Hrdino, v srdcy ti syčí? Světy řiď, žni růžové rozkoše, Slávou čelo sy ovinuv k nebi V hrdosti miř, ó v letu prudkém Nepokoj v zmatky tě srazyv, Bohu zradou zhořkuje oslavy Med y milého života krásu, Z radosti ráje otrok v řeku Skočiv se rozbroje zbavíš. Neběž, marný! zeměmi po lstivém Stínu, netři se párami k štěstí, V domě-li zkvetajícým zbíráš Lásky a blahosti růže. Kde byt zlatá mírnost sy rozbila, V plodné samotě, v moudrosti chrámu, V krásyvém palácy, neb nízkém Domku ti vykyne nebe. 15

Spokojenost.
Což ti příteli blesk stříbra a zlata a Divů prospěje zbor bohaté Indye, Jestli spokojnost drahá Na ně nelije sladkosti? V lůnu rozkoše byťs Bohem se hlásaje Lásky lahody pil, byť se ti klaněli Národové, a sláva Oltář vítězy zklenula; Štěstí uplyne v dým hrdému mládency, Jak se vyskytne mrak hltavé chtivosti, Srdce strne, a pouta Sepnou na věky otroka. Nevytrhne tě z nich jasného Herkula Sýla, nesvede zpěv Orfea Božského; Leť co Dedalus větrem, Vstup y v moudrosti hlubiny, Rozkaž rozumem svým nebi a zemi a Tvoru každému řád, pustiny v ráje y Bídy v rozkoše proměň! V chrámě moudrosti vzdychati, 16 V spolku přítele, a spanilé milenky Budeš hledati své ztracené blahosti, Sny se mořiti, až květ Švarné uvadne mladosti. Dokud na tebe máj krásného věku se Směje, k radosti krev, k radosti nebe y Země milého budí; Chodě v zahradě růžemi Z krásy pramene pí nevinné rozkoše, V spokojnosti sy slaď hodiny života Spěšné, nedbaje páry Marné slávy a věčnosti.

K přátelům učeným.
V kterém kraji v rozkvětu růžového Máje, zlatí přátelé! na rozkoše Patříc oslavujete plesajícých Původa tvorů? V lůnu štěstí, v radosti oplývání Štědré lásky milkové! kouzlíteli V nevinnosti outlého věku ráj se S oblibováním? 17 Slunce-li sny šálivé plaší, květ-li Rozsývaje sladivé vůně sýlí Ducha, krása zmlazuje srdce; na vás Rozmilé myslím, S vámi v tichu samoty plodné, v spolku Bouřícým y v prozpěvování vábném Jednám, chodím pouštěmi, v rozkoš sladší Z rozkoše plynu; Cýtím lásky plameny zmocňujícý, Živím vnadné obrazy minulosti, Ryji v srdce zářemi Božství plesy Zlatého věku. Jevím lesům, s horami mluvím, jak své Vyvolence miluji, jakbych cyty Nejvřelejší zbystřuje, nemožnosti Přemahal pro ně. Větříčkové! svědkové zpomínání Mého! jako myšlénky k milým leťte, Pějte jako ptáčkové šveholiví, Právě co dělám: Tmavým lesem horami bloudě štěpím Pro ně v ráji radosti zblažujícý, Klenu chrámy moudrosti, líčím slávu Zvěčněné vlasti. 18 Kdyby nebe střílelo hromy, hory Zplameněné vylily zžírajícý Lávy, ve snách záhuby neuvidím Roztřepujícý. V bouři veškerenstva co v radování Pro vás zpěvy smejšleje, po nebeské Tváři krás se pídě cyt v srdcy mocný Vzbuditi toužím. Probudiv se z májové pouti jak duch Kvapím v sady měňavé skutečnosti, Hledě s hory květavé do planiny Zkřídluji ducha. Jaká sladkost! pod nebem v květu vnad a Rozkošnosti vykynujícý s vámi Oslavency děliti srdce, písně Zpívati české!

Napoleon.
Mřete hanbou Cýre a Krasse a Bare, sloupové zatmělé slávy! Galie Imperator větší Zázraky kouzliti umí. 19 Divy věku starého, hrdiny Převyšuje co ohnivé slunce Na nebi hvězdy, neb co sosna Zpukřelé trniny v lese. Orel k nebi pne se, a s výsosti Jak Bůh v zmatené hlubiny hledě Káže, a s trůnu Cezar kráčí, Z prachu se králové vinou. Národ jak kůň v divoké svobodě Bujný k Bohu se smejkaje skládá Rozumu práva, nastrkuje Ruce, by pouta je spiala. Moudrost, ctnost a růžové radosti Mrou co bubliny s pokojem zlatým, Svoboda svatá z zkrvácené Krajiny k nebi se blíží. Země vzdychá, moře se třese, a Hrady zbořené, zloupené kraje, Mužové zbití roztrubují O tobě hrdino divy. Oslavená vítězem Evropy Kleslé Galia stříbrem a zlatem Obrazy nesmrtedlnými, co Šálivé děvče se líčíc 20 Skrývá jako vrána své hanby, a Slovy na vzdory rozumu chlapství Lahody hlásá, v srdcy zrádném Lstivého vítěze smrtí, Který s trůnu otroky očima Mraze, snižuje hrdiny v mezky, Národy statné třeskem svého Božského ramena mrtví. Mrzké duše k němu co červové Lezou, koruny králové mocní, Knížata práva skládajíce Velkého vévodu slaví. Vlach a Polák, Němec y Turek, y Černá Afryka, Indya hojná Okovy nesouc, s potěšením Na kruhy šeredné hledí. Jen ty slavná Rusyo! před bohem Zemským klekati, zápalu pocty Hanebné nosyti, a zlého Rozkazu plniti nechceš! Jen ty hrdým duchem se smělosti Svodné, sýle a blesku a chloubě Vévody nepřemoženého Stále co bohyně zpíráš. 21 Darmo straší hromy a hrdiny Svými, darmo y celého světa Národy slepé v zbraně honě K zkáze tvé nástroje ková; V srdcy tvém hřmí: Rusové zmařeni Buďte! Rusové v mocy své stojí; V páře se tratí Bůh, a světa Celého pánové zhasnou.

Kutusov Smolenský.
Povstaň z hrobu svobodo v májové Kráse, Evropu k životu rozpal Ozdobo člověčenství, štěstí Pramene, moudrosti duše! V prachu leží šťastného zvětřence Sýla. Kutusov, koruna hrdin, Moudrosti syn a přítel outlé Vlídnosti, vítěze zdrtiv, Z mrtvých zbudil Frydrycha, Božského Ducha v zmařené Prušany vlil, a K smělosti Hermanových synů Posvětiv hrdiny stvořil. 22 Jiný svět a zázraky hojné se Vinou z mocného činu, a kraje Napité krví v ráj se sluncem Pokoje štědrého mění. Ukrutenství syvého hromové Mlčí; rady y králové moudří V jednotě svaté měří cesty K blahosti národu svému. Šťastní národové a knížata! Kteří zákony svými se řídíc V rozmilé vlasti požíváte Ovoce slavného skutku, Vzdejte díky z plného srdce, a Slavte písněmi hrdinu, ješto Svobody dobyv umrtvené Evropě, na vaše plesy Nový Tymoleon se dívaje V květu krásyvé slávy a pocty V krajiny čistší kráčí, uzřítužít Odplaty za činy Božské. 23

Moreau.
Zděte chrámy Řekové! obrazy Líte Římané! národu květy Hrdiny jako Bohy slavíc Na věky v paměti vrýte! Potomcy y v slávy a věčnosti Chrámu zhlížeti s obdivováním Ozdoby člověčenství, y se Kořiti jasnosti budou. Arystýde! k tobě se přivine Srdce hrdiny nezmoženého, Do tebe vtělí duši soudce Pravotu oblibujícý. Focyone, chudoby ctiteli! Tymoleone, svobody tvůrce! Zlatem a země rozkošemi Zhrdaje světy sy zýskáš! S Xenoffontem Sokrates, moudrostí Ohlas, skalnaté Regulus mysli, Nad Bohy vyšší Cyncynatus, Scypio vlídnosti hvězda, 24 Vznešenosti důkazy člověče Tvé a koruny mocného ducha K věčnosti hrdinstvími budíc Zázraky v mládeži zplodí. Honoste se mudrcy věkové Svými hrdiny chválami krásíc! S prospěchem y my oslavencům Neseme oběti pocty. Hle! co mezy horami vrchové Hlavy ourodné do nebe pnoucý Z hlubin se zemských pozdvihujíc, Mužové plamenem svého Ducha křísý k životu světy, a Krásu moudrosti v oděvu rájském K podivu stavíc mocní srdce, Schopnosti zvýšené zvěční; Na smrt letí pro milé přátely Přítel, okovy za muže líbá Žena, a matka pro miláčka Do vody, v plameny skáče. Vítěz hrdý vlasti-li zkázami Hrozý, mor-li se v rodiny vtírá, Milenec cti a vlasti kvapí Do boje, hltaje jedy. 25 Darmo zhoubce svozuje hrdiny Zlatem, darmo y rozkoše strojí, Pěnami pochlebenství šále, Mužové k věčnosti hledí. MoróMoró, Káto v pokoji, Scypio V bitvě, z kaliny mrzkého věku Dera se jako slunce v kráse Zjasněné na zemi svítí; Z bouře orel k nebi se nese, a Zeměplazové bleskem se slepíc Vysosti nepostihnou muže Velkého, mírného ducha.

Utišení.
Proč se v hlukotu měst zůřivé zbaviti Vojny příteli chceš? UV pramenu rozbroje Zhativ srdce ti klam y Jedu nalije v rozkoše. Vystřel z těsnoty pout! v krásy a neviny Lůně vyvoliv byt, hledaje útěchy V chrámu moudrosti čisté Přiviň k prácy se sladivé! 26 Ať sy hrdina svět slítaje zplozuje Divy, zmařuje řád! zmateli otroky, Archymedes se zmocníš Vlasti zpytuje příběhy. Ctného národu květ, zvěčněné oslavy Krása, jednoty stán pohne tě k smělosti, Duch se bleskem zvýší, Srdce okřeje pokojem. Zostřiv hrdosti cyt, zhlížeje v chlubného Světa lesky se taž: V tétoli hrdiny Bohy, rozkoše ráj, zem Vaše zrozuje čistotě? Hle! náš Přemysl sám za pluhem kráčeje Tvoří z pustiny sad, rozumu světlem a Mravy, národu vášně Zkrotiv zpevňuje štěstíjednotu. Nebe směje se naň, ouroda sype své Do Čech poklady, mír spojuje rodiny Láskou, víra se čistí, KrásyKrásý moudrosti svatyně. Vojny vyjdeli mrak, knížata otcové Kvapí v záhuby proud, zmatené národy Plaší z lidnaté vlasti, Věční pokoje lahody. 27 Mezy hvězdami stkví slunce se plodivé, Karel láska a čest národu pilného; Tvůrce slovo jen dí; a Řád se rozvine z směšice. Jako zhojňuje máj krásyvé květiny, Jako po suchu dešť ourodu k bůjnosti Pudí, tak se y v Čechách Rojí ctnosti a poklady. Láska kraluje zde, krůpěje nevinné Krve neteče v prach, neplyne z oka jen Slza radosti sladké; Štěstí moře se vylilo. V mocy příteli vstaň! směle se velkého Mžikem národu ptej: Smíteli obrové V boj se pustiti s námi, Jak my předky své slaviti? S hanbou umlkne chlap vítěze tvrdého, Srdce zvýšené tvé rozplyne v rozkoši, V zlatém věku se ztratí Hrůza mořivé nehody. 28

Pramen štestíštěstí.
Světem vítězy leť z rozkoše neviny Tiché, zcezuje krev, slavnéslavené hrdiny, Bůjné národy zmařiv Božství ozdob se zářemi! Darmo plésaje sám s jasněné výsosti K světu spiatému díš: Zblažuji národy! Země krvavé mluví: Ráje přetvořils v pustiny. S trůnu v užiny patř! matky a otcové Pro své rozmilé mrou; růžové mladice, S kmety lekavé dítky Tvými zklesali nástroji. Kam se poděla ctnost, čistota lásky a Krásné věrnosti květ! Zmizely se světa Mravy, zemřely plody Cti a ourodné svobody. Slunce rozumu spí, tuposti synové Z věčných skočili pout, mudrce spiali, a Hlavy mládeže švarné Kalíc zmrtvili jasnotu. 29 Z hor se vyrojil klam, šálivé naděje Bleskot zaslepil svět; zlato a rozkoše Sobě vzdělaly chrámy, Duchy sklonily šlechetné. V peklo změnil jsy ráj, zprznil, co svatého, Zbil, co milého jest! Z mrákoty vítězy Vstaň, a v těsnotě světy Spatřiv, nakloň se k vlídnosti! Založ pokoji chrám, pravotu k moudrosti, Lásku k věrnosti veď, probudiv schopnosti K činům, obchody živ, a Zočíš blažené národy!

Na štěstí.
Štěstí mámícý! hrdě se v ozdobě Vnadné vynášíš, po cestě růženurůžemi Steleš, jakbys nebe na zemi Mínilo tvořiti milovníkům! Nechcy, rozkošná bublino, nechcy se Vínem spíti tvým, vkročiti do kola Blesku svodícýho marný páv Z tiché ač chatrné samotnosti. 30 Vylož miláčkům poklady celého Světa, moc a čest, krásy y radosti Pochlebníku nejsladšímu nes, Moudrosti korunu pomatency. Spití medem tvé šálivé rozkoše Člověčenství šat Bohové se sebe Složí, vletí k nebi duchové. Na Bohy svodnice! zrádně vzhledneš. Krásy splynou v dým, rozkoše v ouzkosti, V žalář shrkne trůn, v propasti Bohové, Cézar jako zlosyn zhasne, a Evropy vládaře sevře Elba. Jak stín, jako blesk měňavé bubliny Vrtkých štěstí mrou; vyjde y zbledne co Hvězda nehynoucý sláva, y Smělého vítěze věčná pověst.

Pravá cena.
Darmo mládku! růžové světy a Sny a větrné zázraky plodě Na zlato žehrajícým okem Zhlížeje k národu mluvíš: 31 Zlato, pramen podvodu, zradilo Vlast, a zlítilo přátely, spialo Vítěze, zbilo ctnost, y jedu Nalilo v matčino srdce. Darmo hlásáš: Chudoba šlechtila Focyona, a ozdoby pletla Korunu Sokratesovi, y Kurya ovila slávou; Honosná řeč nesvede chytrého Starce, nevlije žádosti po ctné Chudobě v srdce, co se nouze Více než ještěra štítí. Zlato jest mu Bohem a chudoba Nectí, pro zlato proleze světa Končiny, skočí v mořemoru proudy, Život y poctivost ztratí. Vznešený duch uměje zhrdati Zlatem, milovat chudobu čistou, Řídě se moudrostí jen podlé Zdravého rozumu kráčí. Myslí stálou, slunceli blahosti Svítí v květné mu krajině, čili OuzkostíOuzkosti bouře sype hromy Na hlavy nízkého domku. 32 Plésá mezy růžemi v bohatém Sadě v přátel a rozmilé ženy Spolku, a zlatem sy y lidu Milému radosti sladí; Plésá v skrovné zahradě, zpívaje V prácy, až pot mu zalije čelo, Sousedy blaží šťastnější než V zbožněné jasnosti mocnář. Neoslavíť marného chudoba, K štěstí tupého nevede zlato; Moudrosti zlato hody strojí, Chudoba korunu skládá.

K svatbesvatbě.
Štěstí záře, příteli, dnes Svítí tobě, přátelství a Lásky plamen vyjasňuje Květné budoucnosti kraje! PlésejPlésej, jako starostlivá Matka plésá, vidíli své Roztomilé dítě v lůnu Rozkoše a v květu štěstí! 33 Poskoč radostí, jak srnec Poskakuje, dočkáli se Po divoké zymě jara Milého a zdravých bylin. Přiviň k milence se věrné Mládenců a vlasti slávo! Jak se ourodný keř k kvítku Májovému přivinuje. Patř! co anděl v přirozené Kráse mezy mladicemi Růže nejkrásnější, hvězda Milosti a ctnosti dcera, Vyvolená srdce tvého V svaté nevinnosti kráčí, Aby v pustém světě ráje Líbezností zakládala, Aby láskou vroucý v tobě Probudila každou jiskru Ohně svatého, a k slavným Činům rozmilého hnala. Zmuž se, mladý hrdino, a Leť co orel, bys y skutky Šlechetnými stvrdil pravou Lásku k utěšené ženě. 34 Jak lev potři protivenství, Co se vrší v cestě k štěstí Čistému, a zapuď mraky Hrozýcý tvé spokojnosti. Než se nadáš, páry strasti Jedovaté zlatým sluncem Rozumu se v rozkoš změní, Země sladkou láskou v nebe. V bytu radosti a v stánku Pokoje jak zahradami Rozkošnými kroutícý se Voda živobytí tvého Jasní dnové do věčnosti Moře vplynou, láska k svým y K lásce k vlasti ducha ctného Budíc nesmrtedlnost zrodí. Jakbys nemiloval vlasti, Kde ti kvítek nevinnosti Kvete, zraje ctnosti krása, Rozkoše se pramen prejští? V oheň poletíš, a s lvy a Draky v boj se pustíš, maje Zemi, jenž tvůj poklad skrývá, Vytrhnouti z víru bouře. 35 Divy vyváděti budeš, By se ctí a slávou stkvěla, Jak tvé dívce růže v tváři Kvetou, neb se oči svítí. Zlaté struny nepochlebné Líry zavzní, jako hlásek Milostného slavíčka se V máji rozlíhává sadem; Jméno, sladké jméno drahé Milenky tvé budou lesy Roznášeti, budou hory Opětovat s pochlebenstvím. Co cyt jen, co láska může Vzkřísyti, co hlava smyslit, Srdce roznítiti v plamen, Všecky obrazy a krásy V nejjasnější spanilosti Lidi okouzlí, a outlá Srdce mládenců a panen K lásce nejvroucnější vzbudí. Čistoty a nevinnosti Jasnost zvelebí tvé sladké Zpěvy, živý cyt je s světem, Vznešený duch s nebem spojí. 36 Jiskřícým kde Pindar okem Probíhaje světy pěje, Petrarka kde milé Laury Sličnosti a vnady líčí, Y ty s milostenkou zpěvem Věčnou v háje svaté vkročiv Věnec pocty z mladnoucýho Kvítí slavný vítěz přijmeš. Vděčný syn své vlasti po sta Letech s potěšením zpěvy Čecha vznešeného v zemi Šťastné prozpěvuje řekne: Blaze těm, co tebe slávu Vlasti, rozkoš společnosti, Moudrosti i ohlas v zhoubné Bouři před očima měli! Blaze nám, co v květu slávy, V lůnu vlastenského štěstí, Krásný duchu lahodnosti, Tvého zpěvu požíváme! Šťastný muži! nebe vlilo Na tě pravé rozkošnosti Moře; přítomnost tě blaží, Vlastence věk příští slaví! 37

Na pokoj.
Z jakých nebeských krajin, ó rozkošné Slunce, vzešlos k nám, tvým že se pohledem Mění krví spité dědiny V sady, a v přátely protivnícy? Přišlos; jako sen škaredé temnosti Pověr zůřícých do pustin s ctiteli Svými utíkají, aby tě, Pramene radosti, nespatřily. Rozum otvírá ztrýzněné moudrosti Bránu; z mraků chrám řádu a pravoty V kráse nezkalené znova se Každému národu vyjasnívá. Strachem sem a tam zhlížeje z pustiny Stařec vycházý; hlavu mu šediny Kryjí, čelo jeví poctivost, Lásku a dobrotu pohled vlídný. Světlu nevěří; divochy v bázlivé Mysli tvoře jen pouta a nástroje Syvých ukrutníků spatřuje, Třese se zoufaje nad vítězstvím. 38 Slyší plésání; jakby se probudil Ze sna, oči mne, v široké krajině Vidí, Bože svrchovaný! ach! Radosti volného lidu vidí. Srdce živnoucý tluče mu, rukama K nebi spiatýma klesaje děkuje Bohu, oko jiskří radostí, Zprouděné rozkoše duše cýtí. Rozkoš probíhá zmlazené dědiny, Radost v palácy panuje, kraluje V městě; jaro v kráse milejší Zázraky novému světu líčí. Bože! dlouho dost vzdychali mužové Moudří v žalářích, slzely poctivé Ženy, neviňátka kvílely, V outoku zoufali panovnícy. Pokoj schnoucý zbor z krvavé užiny Volá v plesu chrám, okovy s těla y Duše hrkají, květ třpytí se Mladosti, volněji mudrc myslí. Zdraví s ourodou vnadami živého Máje mladí svět, mocnosti zmrtvené Duše, těla hynoucýho již K věčnosti v zvýšené sýle míří. 39 Budoucnosti duch plameny Božského Živí umění, z kaliny temnoty K sluncy zblažujícý moudrosti Směle co orlové muži letí. Lidé mravnější pokoje sladkého Požívajícý v krásy a hojnosti Bytu láskou nelíčenou sy Základy k blahosti věčné pevní.

Skutečnost.
Co se mudrče pneš? Bubliny měňavé Ve snách lapaje lesk, zhlížeje ve dne y V nocy po svodné páře Skoumáš možnosti končiny? Zaleť v necytu kraj, proběhni zeměmi Nestvořenosti v proud, kdežto se minulé Slávy chrámové, krásy, Moc a poklady ztopily. Smyslem rozhodni svým, v sluncyli boje se Rojí, hvězdyli lid vyslaly v směšinysměšicy, V níž svár temnosti s mrazem Tepe, kraluje náhoda; 40 Vyměř příběhu let, krásami šperkuje Budoucými y svět, krůpěje věčnosti Jak sen chvátavé sčítej, Sepni osudu rozkazy! V letu krásného snu vítěze zdržuje Pravdy zmužilé hlas, bleskoty vrtkého Bludu zmizely hromem Mstícým zkušené moudrosti. O tom člověče suď, svými postíhnoutico stíhnouti Smysly můžeš, a snu nechaje mylnému Snáři zmatené hlavě Uží sladkého života. Tybys pokoje květ, rozkoše lahody Jak stín kráčeje sám v růžové zahradě Štěstí čistého minul Pro dým zvětřené pověsti? Moudrost nezaletí za meze mámivé Nemožnosti, ta své pěstuje ctitele Jako rozmilé dítky, S nebe na světy sstupuje, Mluví laskavě k nim: Vzhlédněte milkové Na svět, na jeho lid! krása co nevěsta Vnadná před oči staví Milým skutečné radosti. 41 Lid co stínové k vám, žádosti outlého Srdce rozvinuje, tiskne se vznešené Duše! s bratryby v spolku Dostíhl zvýšené blahosti. S srdcem spojte ho svým, loudivé rozkoše Píte s přátely med, po běhu života Hladkém růžemi stelte Cestu k pravdivé moudrosti.

Přátelství. Vojtěchovi Sedláčkovi.
Sladké přátelství! Božského plamene Jiskro, hrade cti, koruno vznešené Duše! k tobě outlý lid se co K mocnému v syrobě Bohu vine. Ať sy zlata lesk vyvede zázraky, Štěstí skloní ctnost, pocta y divochy K skutkům vnutíc oslavujícým Hrdiny hvězdami ověncuje; Zlata lesk se tmí, vévody zrazuje Štěstí, pocty zvuk hanami nevinu Kalíc svrhne v propast necti y Zbožněné chválami vyvolence; 42 Tvůj dech čistý, tvář zářemi kaliny Vyjasňujícý, vůněmi rozkoše, Lásky ohněm duše obživí Klesavé, ztrýzněné zléčí srdce. Zvýšujícý duch nedbaje praskotu Zplameněných hor, v hlubiny skáče, a Do vln ječícýho moře, y V kvasyvé jedy se směle házý. Byť se spikla smrt, vršily nehody, Příkořenství šíp k tklivému vrážeje S jedovatinami srdcy již Pevného snížiti ducha myslil; V obra zroste, hrob zživuje písněmi, Staví oltáře lásce a dobrotě, Slzy setřev vdově kvílícý Do srdce utěchy balšám deští; V poušti s pilností po cestě růžemi Milým stele běh, vnadami ctnosti a Nevinnosti oblažujícý V krásyvém života sadě kouzlí Smělé pravdě byt, zvýšené moudrosti Věční vládařství, sladivé krásy a Vznešenosti vyváděje zpěv Rozkoše jímavé zvelebívá. 43 Jako štědrý Bůh v rozkvětu radosti Plesy rozsývá příteli pokladem, Vábivého vtipu střelami, Bystrého rozumu pronikáním. Neštěstíli hrom sype se na hlavy Bratří zlekaných rozbroje hrůzami, Mečli zdivočené chudoby, Plamenli hrdého soka děsý; Letí v bouře vír, meči se prožene, Ohněm vdere v chrám, kdežto se pokoje Trůn, a cti y šlechetosti květ, Krvavé zhojuje rány, stkvívá. Duše čisté jen, zjasněné hlavy a Jemný krásy cyt v svatyni čistoty Vkročíc, tratí bídy břemena, Srdce se směje a mysl výší. V blesku věčném zde obrové lásky a Synové přátelství v jednotě svaté co Neviňátka okouzlujícý Ctnostmi a krásami světu svítí. Sedláček tvůj kněz, milenec vlasti a Krále, cti y Můz papršlky oslavy Třpytě se co hvězdy na nebi Svatyni blahosti s nimi zkrásý. 44

Život. Antonínovi Puchmajerovi.
Co jest život, příteli? Jako snové Ubíhají na světě mylní dnové, Jako voda rozkoše vnadné plynou, Žalosti hynou. Mocnář řídě národy v zlatě sedí, Na mladnoucý krajiny mile hledí, Hrdé město, zahrada, jak jen kyne, Ze skal se vine. Okem káže, poklady země nesou, Čelo mračí, k smrti se světy třesou, Pohled jasně ouzkosti brány boří, Radosti tvoří. Pánu zpurná mračna se vyjasňují, Pod šlepějí květiny vyskakují, Štěstí zraje, milého Boha slaví Krásyvé zdraví. Jímajícý láska mu plesy seje, Pochlebenství zázraky o něm pěje, Věčnost stkvělá blahosti líčíc byty Zvýšuje cyty. 45 Mudřec záměr ouskoku, posměch luzy, Jedovatin nedbaje v pevné chůzy Dra se k pravdy svatyni skály páčí, Bouřemi kráčí. Déšť se lije, mráz již a nemoc oudy Mrtví, oko hasne, a vzniku troudy Dusý msta; bdí v outoku bezbožnosti Horlitel ctnosti. Nehne mužem vztek; ač se nouze kruhy Věční, šíří smích a y necti pruhy, Smělé zoufání se co obr blíží, HodinuHrdinu tíží; Rosta duchem, zmahaje člověčenství, Zří smrt sladkou naději v příkořenství, Bídy mrou, y radosti, jež se stále Držely krále. Mysli bratře ztuž! nic se neděs hoře, Byť se jako zvlněné hnalo moře, Než se nadáš, mrak, co ti hlavu hatí, Sluncem se ztratí! 46

Vlast.
Láska k vlasti lije život v žíly, Ostří rozum ducha šlechetného, Z moudrosti a namahání sýly Rostou blesky města nádherného, Zem se v ráje, lidé v Bohy mění, S hor y polí kyne potěšení; Vznešený muž v lůnu rozkošnosti S vytržením na květ vlasti hledě Ducha pne a srdce šíří, cedě Z plesů živých medy blaženosti. Kdožby spatřiv sličnosti se stkvoucý K činům obrovým se neosmělil? Slyše andělského zpěvu vroucý Zvuky s rozmilými nepodělil Cytů lahodivých jemné lásky? Nevyvolal sladícými hlásky Květu krásy vnadné k požívání Zpěvů sladkých, rozkošného světa? Mládenec co růže v slávě kveta Letí rozkošemi k milování. Vidí v sadě pannu, jasna bleskem Vřelý duch se na mžik ohromuje; 47 Sýlu trojí, příkořenství třeskem Z vln se nehod k dívce vyšlehuje, Zočí vábné krásy rozvinutí, Strach a láska, vztěk a užasnutí V srdcy křižuje se rozníceném, Tělo klesá, duch se vypínaje Proletuje nemožnosti kraje, Kouzlí ráje v světě osvíceném. Hory zlaté, veselosti moře, Růže nevadnoucý, věčné plesy Na kynutí svého ducha tvoře Krásu nejjasnější pod nebesy V kůru vítězného zpěvu vede, K požehnancy sláva s nebes jede K přivítání nevídané krásy; Andělé se koří, srdce chladné V plamen šlehá, sluncem krásy vnadné Oprchují spanilosti řásy. V růžonosném chrámě rozkošnosti Bohyně mu sladnoucými hlásky Vyjevujíc cyty nevinnosti Ohlašuje věčnost čisté lásky; Muž se v proudu radování topí, Duch mře rozkoší, již z mdlob se zchopí K činům, vřelosti své obří mocy, 48 Střela nebytnosti přeháněje, Divy plodí, o milence pěje, Z bídy tváří rozkoš a den z nocy. Žena anděl rozmilému sladí Lichotivou láskou namahání, Horoucýho srdce plamen chladí, V blesku divů vede k požívání Skutečnosti, krásy rozvinuje Ducha mocného a nová kuje Pouta zvětřenému rozhorlency; Jestli hledí do jiskřícých očí, Ach! tu rozkoš nevypravnou točí, A se vítěz korunuje věncy. Krása vlídná z bublin blaženosti Nestižené, z květu vyražení Strojí miláčkovi v domácnosti Hody chutné pravých potěšení, S líbezností vtip a moudrost pojí, Rozum čistí, srdce trhlé hojí Rozsývajíc veselosti kvítky, Z radosti ho do radosti vede, Vyjasňujíc zpěvem tváři bledé Ošetřuje jako outlé dítky. Muž se dobrou ženou bohem cýtí, Milence-li zplodí radovánky; 49 Ach! jak rozkoš s jeho očí svítí, Jestli z hojnosti a krásy schránky Vykládaje dary srdce zblaží. Obr odpornosti spnouti baží, Pro spanilé dítky, pro milenku Hory sleze, v moře skočí, světem Střelí, aby výbornosti květem Před přátely poctil milostenku. Jako v máji vyskakují z plodné Země lůna kvítky blýskajícý, Tak y v slávě rojí štěstí svodné V bytu lásky plesy jímajícý; Přátelé se pevní, krásy mladnou, Věrnosti a lásky cyty sladnou, Sady rozkoš, pole zlato rodí, Rozum otvíraje věku sklady, Rozvinuje spanilosti vnady V chrám y blaženosti moudrost vodí. Ráje v jasnu kvetou; tuť se mraky Lidohubné vojny zatahují; Vzhlédni světe zkostlý na zázraky, Které vlastencové vyvozují! Ušlechtilé ženy, pěkné dítky, Hojnosti a radování kvítky Má hrom vzteku bez lítosti stříti. 50 Muž se dívá na své s oblíbením, Již se loučí se svým potěšením, Pro životy lev se bude bíti. Kde jste, závistiví protivnícy, S ouklady a tepoucými hromy? V smrt se nevinnosti zástupnícy Vrhnou pro své milované domy. Hřměte! drťte! na své milé hledí, Pro miláčky s rozkoší krev cedí; Hrňte hrůzy! muži trou se proudem Ohně, vírem sýly kvapně brodí, Pejchu nezmoženou v propast shodí, Vojny třesk ni nehne vlasti oudem. Tak se láska k vlasti rodí z lásky Domácý, a světem seje divy; K božským činům nevinnými hlásky Pudí krása duchy na podivy. Nemožnost se láskou k vlasti zmůže, Z bludů moudrost, z trní vyjdou růže, Města zkrásý zlatem hrdá čela, Zpěvy hrdinství y sladké cyty Živíc vtrhnou lid až v rajské byty, Kde se předků sláva Božstvím stkvěla. O má vlasti! studno nejčistější Rozkoše a prvních radovánek! 51 Květe krásy, slunce nejjasnější Slávy, moudrosti a vtipu schránek Hrade zmocňujícý! tobě světím Ducha svého, pro tě v muky letím, Abych vyrval z kalu pitomosti Krásu nehynoucý, aby sláva Žehrajícým záštím zkleslá práva Dotřela se v první velebnosti; Aby Božstvím moudrost Jaroslava, Láska Karla otce oslavila Přemyslova, Libušina hlava Tvořícý se v srdce vnuků vryla, Čech by cýtě nezmožené sýly Ohněm věčné slávy nadmul žíly, Letěl, kam mu mužný Jiří svítí, Střelil, Lobkovic kde s Řeky plesá, Závist hanebnosti nectné klesá, Vztěk se žehravosti neroznítí! Vidím divy! Čech již slávou mladne, Na Lumíra hledě ducha spíná, Moc se obří, příkořenství sladne, Lenost srdce k Božství napomíná; Ráje vykvetají, bludy hasnou, Smělou moudrostí a pravdou jasnou Sok y s podivením do Čech patří, 52 Všudy řád a pravost s ctností vládne; Kdož ty divy vytvořují řádné? Láska čistá, vlastencové bratří. K nebi, bratří! k nebi z motaniny Zemských maličkostí! běh se šíří, Sláva zve a slunce na planiny Nesmrtedlné, kam duch vřelý míří, Střely zžírajícých světel šlehášlehá, Plamen svírajícý v žílách běhá, V hlavě blesk se rozstřeluje v plody, Srdce těsné trhá k Božství chrámu, Bouřemi a příkořenstvím v prámu Mužnosti se vnese v blahé rody, V háji cti a rozkošnosti věčné Na kráse se neomylné zhlíží; Zde mu plesy zvučí nekonečné, Čest a krása pravá ducha víží; Zde sy otvíraje budoucnosti Lůno zvelebuje tiché ctnosti; Tma se s očí tratí, v jasnu vidí Vyvýšené vlasti světlou slávu, Tuť se koře všemocnému právu Božství, rozkoš nevídanou klidí. 53

Král.
Zlato v ohni, ctnost se v protivenství Zkouší. Osudu mrak střeliv hromy Zhatil řád y čest y náboženství, Vicher zpoury vyvracoval domy Pokoje a lásky zblažujícý, Ouskok pěnou kouzlil zhlazujícý Nejoutlejší cyty nevinnosti; Jedu proud se valil, tonul v víru Moudrosti květ, svůdník rozžal sýru Plachých srdcý, v zbrklé divokosti Tvůrcy vyváděli nemožnosti. Zem y nebe v ohni, rozum v zmatku, Sýla zkleslá, chrámy bez oltáře, Nejmilejší syn y slavnou matku Jako otrokyni mrštiv do žaláře, Ostřil meč, by nevadnoucý krásu Zmařil zrádce pro mámícý řásu, Z lůna rozkošnosti Vezuv šlehal, Z hradu ctnosti otec motaniny Rojil na horlícý vlasti syny, Moudrost zbiv co Satan světem běhal, By svět bez rozpaku v pouta lehal. 54 V plameninách veškerenstva k tobě Františku, se národové věrní Tisknou, láskou vyvýšení sobě Smělost v žíly lili, byť y černí Vítězové světa smrtí hřměli, Nebe na ně s obrovými těly Shrklo, propast ohni pekelnými Vystrašila nezhrozené duchy, Letí bouří, mrtvícými puchy Hrdinové s srdcy železnými V boj co na hru s bohy vítěznými. Alpy posněžené vzdorujícý Outokům y nadutého světa! Říme, slunce slávy, panujícý Jmenem tvorným, růže krásy kveta! Vezuve květ člověčenství žhoucý! Světů hlavo, Paříži se pnoucý, Příštím vyjevujte divy věkům, Že svou muží ztrojujíce sýlu Strhli neskrocené pejše žílu, Že co Bůh svým otec káže rekům V proudu bouře spial y ruce vztekům. Hledě do zmatenic milostivým Okem vlídný mocnář pokoj svatý S nebe se zástupem přívětivým 55 Vyvolává, rozbroj jedovatý Plaše krásné jako jarní kvítky Ourodu a tichost nebes dítky Sýlí, hoje schnoucý ctnosti ránu, Křísý pilnost, hladí hrubé mravy, Jasní zbité nerozumem hlavy, Stele, otvíraje slávy bránu, Cestu kvítím mudrcy y pánu. Míhanice ouskočnosti bledne, Neřest mře a zdivočené háje Měníc šaty vykouzlují ráje, K činům vystřelujíc srdce ledné Živí ducha vroucí národnosti. Karel Čechům, hlava pravotnosti Král v chrám sázý rozplašené Můzy, K ním se moudrost, k ním se Milostenky Přivinují hrdin věrné ženky, A v svém blesku a v své slavné chůzy Drtí smrt a nepaměti hrůzy. Sluncem lahodného štěstí pučí Každé mocy květ, a v blesku pne se, Kámen mluví, živý obraz učí Šlechetnostem, věčnost v tváři nese, Smělý duch y za Homerem kráčí, Krásu Božskou z divočiny páčí, 56 Dravé srdce rozkošností měkne, Žíla hojnosti se vyhrnuje, Práce mistrnosti oslazuje, Kvete máj; tuť v lůnu plesů klekne Cyzý: Ach! zde kyne nebe! řekne. Zde se bez ouhony probíhají Hájem nedotklivé nevinnosti, Láska mladne, strachy nestíhají Srdce nezkalené upřímnosti, Mladost krásou se co kvítky skvoucý Tvoříc rozkoš starosti již mroucý Vyvracuje truchlivosti skály, Sýla v zlato proměňuje pole, Aby v čarodějném krásy kole Čest a věrnost milostně se smály, Outlé duše k potěšení zrály. Národ vytržený se co k Bohu Sype, jako k rozmilému otcy Zdárné dítě mluvě: Ach! jak mohu Otče! díky hrnouti, žes nocy Zplašiv sápajícých ukrutenství, Cyt y řeč y stud y náboženství S láskou k vlasti zaryl v srdce Čechů; Obr Čech pne ducha k nebi hrdý Králem svým, že v jasnu slávy tvrdý 57 Sok y zmatky splete bez prospěchu, Aby krásu zhyzdil ku posměchu. Slunce svítí v růžovaném máji, Slavíčkové prozpěvují radost, Hory doly prokvetají v ráji, Sýly jádro, šediny y mladost Jako včely z oulu k chrámu letí, U oltáře vlasti život světí, Čest y jmění za tě, milý králi! Mocný plyne zpěv, a sladnoucými Zvuky všemi háji živnoucými, Až y plesy opětují skály, Rozlíhá se ohlas: Milý králi! Láska korunuje panovníka Obraz Boží věncem nekrvavým; Cyzyna sy krásý bojovníka Klenoty a ctí a mečem žravým Lvy a tygry k vozu zapřahajíc, Práva člověčenství potírajíc V moři krve nevinné se brodí, Hořícými pejcha táhne městy, Dláždí lidmi strhanými cesty, Zpurné vítězství co chlapa vodí, Nesmyslné ukrutnosti plodí. 58 Cézary a Antoniny stkvělé, Jindřichy a Karly v zpěvy nutí, Na oltář klam modlu sázý směle, Červ se plaze pěje bez pohnutí, Pyramidy z pěny vytvořuje, Nebe, zem y peklo proletuje, Světu osudy co soudce váží, Slovem zvlněné se ježí moře, Hřímá divy, láskou Etna hoře, Stavě pánu chrám meč v srdce vráží; Chrámem srdce zde a láska stráží. Co tu otcy do divoké stráže, Co mu do nechutných vychloubání? Ať sy nesmrtedlné věnce váže, Ať se topí v chlouby požívání Sýdlo rozbroje a nádhernosti, Vypne Alexandra v zmatenosti Světy žnoucýho y nad nebesy! Tady mírnosti a lásky kvítek Otec v lůnu zpívajícých dítek Rozsývaje hojnosti a plesy Nejkrásnější věčnost lásku žne sy. Srdce ctná a duchem Božským sylná! Na perutěch zpěvu kouzlícýho Leťte, aby pravda neomylná 59 Rozhlásyla krále blažícýho Činy se vší světům velebností, Vynutila mocnou výmluvností, By mřel rozbroj do věčnosti spiatýspiatý, Moudrost rozsývala sýmě zdravé, V ráji vykvetaly ctnosti pravé, Pěstujíce sestry pokoj svatý Vychovaly národům věk zlatý.

Královec.
Jako po sluncy se zhlíží Z rána kvítí nedočkavé, Jak se udychtěný blíží Jelen chtivě k vodě zdravé, Tak y národ láskou vroucý Hledí slávě po kvetoucý. Krása lidí chvátajícých V plesu písně prozpěvujeprozpěvuje, Hvězdu štěstí vítajícých Zástup cyty zvelebuje, Duch se pne a divy plodí, Když ho láska rájem vodí. V růžované budoucnosti Chrámy pokoje sy staví, 60 V nelíčené upřímnosti Svého panovníka slaví, An co v sadě rajský kvítek Kráčí šťastný v prostřed dítek. Národové světa všeho Vypravují s vychloubáním, Že syn pravý otce ctného K srdcy vine milováním Šediny y outlou mladost Rozsývaje vůkol radost. Proto radostí se třesou Pějíc sladnoucými hlásky, Že své srdce v obět nesou Důkaz neskrocené lásky Budoucýmu panovníku, Čisté slávy milovníku. Proto prosby Čechů věrných Koruno a lásko naše! Bůhby příkořenství černých Hromy záhubivé plaše Zmatenosti, vzteky hasyl, Po cestě tvé svornost nasyl. Aby v štěstí požívání Národové plesajíce 61 Tvůrce všeho radování S potěšením žehnajíce Po sta letech v chrámě klekli: Nám byl otcem! vděčně řekli.

Na J. V. P. P. Hraběte Kašpara z Sternberka.
Hvězdo stkvělá v syvé nocy, Co jsy v bouři nerozumu Světlem živým Božské mocy Krásu vyvodila z rumu Zbité slávy, pravdy svaté Vztekem šalby jedovaté, Co jsy jmění, čest a zdraví Pro vlast drahou nasadila, Láska pevná vydobyla, Že se Čechy v blesku slaví! Tvůj kmen nepostíhlé slávy; Jaroslav květ statečnosti, Evropa když s všemi právy Svobody a šlechetnosti V propast necti bezednivou Klesla zůřivostí divou, 62 Hráz se opřel rozvodnění. Darmo nádhernými čely Vlny skálu orážely, Bůh spial proudy rozvzteklení. Hvězdy pokoje a lásky Prodraly se z mračen krutých, Anděl lahodnými hlásky Povolával uleknutých Lidí k blaženosti chrámu; Ti se z nepokoje prámu Pnuli k spasyteli svémusvému, Jak se k otcy tisknou dítky, Nesouc vděčných srdcý kvítky Oltář zdili muži ctnému. Z krásy lidí plésajícých Trhl se Homér s mocným zvukem, Hlásal vzteky stírajícých Ukrutníků hromným hlukem, Slavík vyzpěvoval zmatky Dívky mdlé a outlé matky, Orel mířil k nebi letem, Spatřiv v blesku Jaroslava, Vyhlašoval, jak se hlava Moudrá krásý slávy květem. 63 Tak jen moudrost Božská řídí Zmateného světa běhy, Lev se v temnu jasna pídí, V bouři svárů stíhá břehy Pokoje a národnosti, Hromem pravé statečnosti Lsti a chlapství kruhy drtí, Líbá řád a ctnosti bledé Z necti k trůnu slávy vede, Vykupuje vlast svou smrtí. Můzy, nelichotné dcery Pravdy přísné srdcem vřelým Dorážejíc na pověry Závistníků hrdých, smělým Čelem světu vypravují, Jak se divy rozvinují Z bouře zžírajícých válek Božstvím odvážené hlavy, Mírem vyčištějí mravy V ráj y křísý z pouště kálek. Přítelkyně nejvěrnější Tklivých lidí v putování Radovánky nejčistější RozsývajeRozsývajíc v namahání 64 Růžemi a rozkošemi Vedou po kvetoucý zemi Putovníky k blaženosti; Zde jim šalbu strhše s očí Sladnoucými zpěvy točí Pravdu z čisté rozkošnosti. Bludy mrou a trnou hrůzy, Syvé hasne ukrutenství, S nebe loudí vnadné Můzy Moudrost krásu člověčenství. Slunce učenosti svítí, Lidé cenu Božskou cýtí, Duch se pne a srdce šíří, Láska obměkčuje skály, Ctnost květ rozmnožujíc chvály Vznešenější mocý píří. Jaroslav sstřel ukrutníky Líté světa zděšeného; Kašpar pověr bojovníky Zplašil z kraje ourodného; Slovo řekl: chrám Můzy slaví, Z pukřeniny živne zdraví, Krása okouzluje Čechy, Mocný duch se předky sýlí, 65 Do věčnosti obr cýlí Roje vzdělanosti vzdechy. Darmo Alpy děsý ledné, Ohněm víří rozpukliny, Slunce tmí se, měsýc bledne, Tvorů skoumá žiloviny; Přebíraje bylin světy Nejlícnější skládá květy V čerstvý věnec učenosti. Z jedu med, z pěn zlato zbírá, Vlídným okem slzy stírá Utejrané nevinnosti. Svět se klaní rozvážení Mohutného panovníka, Který v svatém rozhorlení Pilnost lije do rolníka. Kde jste Lumírové s věncy? Neste poctu oslavency, Rozhlašujte světem divy! Z tmy se Homérové vinou, Zlatý věk a sláva kynou, Hvězdou jsou y hroby živy! 66

Na Plzeň.
Pozdvihni, ó slunce vlasti! hlavy, Ozbroj ducha ctného horlivostí! Patř, jak sjednocené v Čechách stavy Z užin hltajícých novotností Trou se k chrámu slávy zmlazované, Věncujíce čelo vlasti zlaté, Vytrhují na věčnosti spiaté V hroby záštím krásy milované, Radostí jak každá trne žíla, Květ se mocý pne a obří sýla. A ty, studno lásky zblažujícý, Hrade rozplašené nevinnosti, Hlavo nemožnost y stírajícý, Srdce pravoty a národnosti! Tybys v květu krásy oplývajíc Lahodnostmi rozkošného štěstí, Když sy trninami cestu klestí Moudrost, smělostí se odívajíc, V bouřích hromy nezděšená skála V okřívání bez pohnutí stála? 67 Strachy mělmřel svět; hlavus k nebi pnula, Vojny hřímal třesk a drtil práva, Z příkořenství víru vyvinula Tvá co slunce živícý se sláva; Ječícýho vzteku marnémorné proudy, Božstvím naplňujíc sylné rámě, V mužnosti a pravotnosti prámě Přeplavilas s nezvadlými oudy, Vyšla, lstíli chřadla každá strana, Z kalu jedovatin čistá panna. Do věčnosti nezkalený věnec Cti a lásky plod se na tvém čele Bude nejmluvnější oslavenec Vynášeti hrdinstvími směle; Užasnutý věk se divě řekne: Ty jsy zmohla Římany y Řeky Obraz slávy pro veškeré věky! U oltáře vlasti mudřec klekne, Spatřiv mladou rozumnosti záři, Zalívaje slzami své tváři. Vzdychne: Kyž y růže učenosti Do věnce se mladnoucýho vplete! Jaký div! jen jiskra toužebnosti Zaletěla sem; ha! vzhledni světe 68 Na zázraky ducha tvořícýho! Míjí tma, a vzdělanosti světlo Hory doly zlatí, aby květlo V lůnu pokoje y blažícýho Jako v ráji Řeckém vábné kvítí, Co svět vůní jímá, krásou svítí. Z bojů dravých s obry drtícými Ducha, vlast co švárná vítězkyně Patří s miláčky se krásýcými, Jak se nevinnosti ctitelkyně, Jak y outlost růžového věku, Rozumu a ctnosti posvěcency, Květy národu a vyvolency Mstícýho sy nevšímajíc vzteku, K matce drahé s lichocením vinou, Jí se světí, na své bratří kynou. Y hned klesá matka do náručí S vytržením synu rozmilému, Že se zlaté dítě s chutí učí Moudrosti a hlasu mateřskému, Kterým prvně mílka pozdravila, Jemné trnoucýho srdce cyty Za blaženost na nebeské byty Otce laskavého vypravila, 69 Kterým studu hlásky nejtajnější Jeví přítelkyni nejvěrnější. Plzni milá, šlechetnosti máti! Okem zblažujícých milování, Růžemi y počala jsy stláti Cestu kynoucýmu namahání, Na tvém prsu mléka učenosti Duše vznikajícý zažívajíc, Z skladu rostoucýho vážívajíc Přátelství a lásky lahodnosti, Po shladěném moři v štěstí prámu Letí mocně do věčnosti chrámu. V sýly květu natahují zlaté Struny zpěvů sladkých milovnícy, Dusýc hanebnosti jedovaté, Zrady lesk y dravost, bojovnícy Ctnosti nezhrození okouzlují Cytem mužným, sladícými hlásky Krásu Božskou nelíčené lásky, K nebi duchů zdravých pozdvihují, Ozbrojujíc ruku pevnou střelou, Vrah-li potírá vlast osyřelou. Duše divokost a drsné mravy Zvlídňujícým učením se hladí, 70 Bystré do strašícých bludů hlavy Hledíc, rozvážením hrůzy sladí, V rozložené světů prostrannosti,prostrannosti Duch se pne, a sluncem pravdy jasné Blesk y sýla nerozumu hasne, Krása zalíbené nevinnosti Pevní trůn, a práva člověčenství Roztřepují klamu ukrutenství. Jaká rozkoš, vlastenecli spatří Čestná mocných duchů potýkání, Že y Řek y Říman jako bratří Čecha mohutného v dobývání Krásy před vším světem v závod běží, Že y nesouc zkrásujícý věnce Milostenky vedou oslavence, Že y chuti nedotklivé kněží Cestu k slávy chrámu rozvinují, Bojovníky šťastné korunují. Jen tou cestou v měď se trvajícý Vrývá věčnost slávy vydobyté, Píseň nesmrtedlná lítajícý Rozhlašuje muže pro vlast zbité, Božstvím ošlechťujíc krásné činy Z věkoleté pitomosti budí, 71 Bleskem pojímajíc k skutkům pudí Nehynoucým zdárné vlasti syny, By se právem věncovaná čela V chrámu zásluh věčně věků stkvěla. Já Čech skrovný milé vlasti květy Přivinuji zvuky vlastenskými; Probíhajíc nemožnosti světy, Tvůrcy tebe zpěvy Helenskými V nebes plameniny okrasami Živnoucými s pochlebenstvím vtělí, Kde se obři šlechetnosti bělí. Lítajícý divů krajinami Smělost hrdne, vítězstvím sy jistá, Outlý cyt a láska mlčí čistá.

Svědomí. Janu Konrádovi.
Žádná, milý bratře! v světě sláva Nevylíčí zlého svědomí; Toť y krásu, čest a panská práva Jak hrom pro neřesti prolomí. Darmo vinný skrýt se usyluje, Darmo leze v svatou hazuku, 72 Svědomí zlé chrámy navštěvuje, Lapá vinné za ruku. Byť duch pna se v nebes plameniny Vábil lidi ctnosti pěnami, Rozšiřuje klamu motaniny Spíjel hlavy bludu párami, Temností y bleskotem se honě Stojí v boku neospalý trest; Větrem plav, řeď pustinami koně, SvědomímSvědomí ti druhem jest. Vyhlašuj se svodnou učeností, Hvězdám rozkaž vyměřený běh, Oděj srdce vřelé odvážností, Najdi nové Ameryky břeh, Ať ti vypínají pyšné čelo Hrady směle k nebi vyhnané, Lahůdkou krm nedotklivé tělo Rozkošnostem poddané! Ha! slyš bojovníku! zbraně bouří, Trouby vítězné tě volá zvuk, V bitvy proudy leť, již města kouří, Lid se svíjí, zoufá v víru muk; Straš jak Alexandr v zvětřenosti Hubícými vojsky krajiny, 73 Rozžeň v pouště moudrost, čest a ctnosti, Křižuj nectí neviny! Na tisýce lidí krev nechť teče, Rozkoš hrdinovi působí, Mstícýho předc neuhneš se meče, Svědomí sy obra podrobí. Čili myslíš, že snad pochlebenství Pánu mrzkosti jed osladí, Moc a láska hromy ukrutenství Rozkošemi ohladí? V spolku nevinnosti ctnost jen svatá Uvodívá k chrámu pokoje, Plaší mračna klamů jedovatá, Umrtvuje vášní rozbroje. Kde ctnost, v chaloupku y do paláce Spokojnost se ráda loudívá, Otrokům ctným oslazuje práce, S králem dobrým přebývá!

Na cestu D. P. Jozefa Dobrovského.
Jaký zvukem nejvroucnějším, Vlastenče! tě volá hlas, 74 Abys v slávy nejjasnějším Věku z vlasti vyšel zas? Mášli v cyzý třít se kraje, Svěřit vichrům zůřícým, Kde Čech zkrvácený laje Švejdům Čechy hubícým? Hrady strmí vylíčené, Našich otců poklady; Slzý háje posněžené, Mrazem skřehlé zahrady; Kde syť strojí na potvory Jak zvěř zdivočený lid, Bohyně kde z ledné hory Staví sobě stkvostný byt? Provázej tě sám Bůh Čechů Láskou k vlasti hořícý! Abys kráčel bez oddechu, Přestál bouře zůřícý! Naše díky, čest a sláva Provodí tvůj každý krok, Žes se ujal vlasti práva, Byť y zlostí hořel sok. Čechy jindy mocné světlo, Chrám a krásu moudrosti, 75 Kdežto sladké štěstí pletlo Lidu věnce z radosti, Kdežto plésal cyzý vejda Do zahrady kvetoucý, Ach! vlast rajskou lítý Švejda Zhyzdil v peklo horoucý, Vsy a hrady oloupené V trniny a žaláře, Pravdě duše otevřené V zaslepené modláře. Tehdáž pilnost odletěla S ctností s zbrojné krajiny, Syvá nepravost se vtřela V zkrvácené pustiny. Zhoubná v zemi rozsápané Vládla nesnášenlivost, Duše ctné a milované Rozlítila zůřivost. Víra lsti jen hračkou byla, Smrtícý vztek v srdce vjel, Matka milou dceru zbila, Otec syna na krev třel. Mstivost, vraždy, příkořenství, Klamy rady satanské 76 Zohavujíc náboženství Slouly činy křesťanské. Podvod, zrádné slunce, svítil, K ohavnostem vedla čest; Tenkrát každý pravdu cýtil, Že sy člověk ďáblem jest.

Pravý vlastenec. Šebestyánovi Hněvkovskému.
Syn a ctitel vlasti pravý Na jejím své štěstí staví, Pro ni snáší nehody; Sousedéli hrůzou trnou, Když se nepřátelé hrnou, Směle hájí svobody; V horlivosti zvýšujícý Letí v bitvy zdrcujícý. Žen a dětí ochraňuje, Na smrt sebe posvěcuje, Plaší z vlasti rozbroje; Vítězství se k němu kloní, Pověst po všech krajích zvoní: Náš rek dobyl pokoje. 77 Vítěz v kráse přátel jede, Sladké štěstí s sebou vede. Láska k vlasti spát mu nedá, V svatém pokoji y hledá Neustále moudrosti; Válku začal s škodnou nocý, Rozum rozvíjí se mocý, Svítá záře jasnosti; Tupost závistivá vadne, Růže čisté ctnosti mladne. Bystrýť mudřec zdravým okem Skoumá světy, smělým krokem Drtí hrůzu nevěry, Mírným srdcem moudrost jasnou S nebe loudí, hvězdy hasnou Vylíčené pověry. Překážky byť tupost pletla, Světlo buď! dí; vyšla světla. Jako slunce vlasti svítí, V zemi seje štěstí kvítí, Jako obr pracuje; Mokřiny a pouště hynou, Se skal vinice se vinou, S hory sad se čaruje; 78 Kam jen koli noha kročí, Všudy oko ráje zočí. Na svém statku v domácnosti Přebývaje, blaženosti Nezkalené požívá. Zde ho každá bouře mine, Láska vlídná denně jiné Veselosti nalívá; Radost mudrce sy svojí, Vyvolency hody strojí. Milá žena milé dítky Vede k otcy jako kvítky Bujné v kráse májové; Sličný anděl růži svému Na tvář líbá rozmilému; Kde jste, hrdí rekové? Patřte z třesku bitvy dravé, Jak je blaží štěstí pravé! Outlý rozum vyjasnívá, Srdce k ctnosti zplamenívá Dobrý otec dítek svých; V srdnatosti tvrdí syny, Pravé obrazuje činy Předků udatných y mdlých, 79 Z panen kouzle milostenky Vychovává věrné ženky. S přátely se rozumnými Scházý, řečmi hlubokými Ošlechťuje radosti; S nimi věky probíhaje Skoumá stvořenosti kraje Okem jasné moudrosti, Na příběhy světa hledí, Plésá zde, tam slzy cedí. Od mrtvých se vracý k živým, Rozkládaje duším chtivým, Jakby vlasti prospěli. Bludu rozbořivše brány, Zahojili hrubé rány, Moudrosti byt stavěli, Jakby stáli ve dne v nocy Nešťastníkům ku pomocy. Sám pak obraz každé ctnosti Hájí slabé nevinnosti, Těší vdovy ztrápené; Bídě slzy stírá s tváře, Baží, aby vyšla záře Duši zraku zbavené; 80 Moudrost sýlí, štěstí množí, U předků až kosti složí.

Pravda.
Co mi do tě, marná slávo! Co mi do vás, skalné hrady! Jestli srdce v těle zdrávo, Duše bez hanebné vady? Zlato svými lesky, Štěstí svými vřesky Zaslep lidi chtivé; Mé jen pravdy blesky Loudí srdce živé. Co mi po svobodě mylné, Po tvém, rozkošnosti! medu, Duch-li stálý pravdy sylné Cýtě moc, se štítí jedu? Krása povrchnosti Vstřelí v tuk a kosti Zvětřeného pána; Tiché stkví se ctnosti Věčnosti jen brána. Ať se topí v požívání, Rozplozujíc radovánky! 81 Vyhrnují milování, Cti a slávy květné schránky, Ať jim štěstí moře Stín y splákne hoře, Sevře srdce těsné; Vrch se klamu boře Dechem, v propast klesne. Duch jen pravdou Božskou sylný Vínem pěn se neopije; Nechť se líčí podvod mylný, Neštěstí hrom v srdce bije; Duch a srdce zdravé V touni pověr plave,plave K rozumnosti břehu A se slávy pravé Dotře v čestném běhu. Svoboda y řád y práva Nezvadlého člověčenství Trůn sy sázý, kde y sláva Nehřmějícý příkořenství V společnosti řádné S Božskou pravdou vládne, Kde se mírnost rodí, Jestli štěstí zrádné Zmatky v lidu plodí. 82 V blesku jarní kráčí řásy Nelíčená přirozenost, Láska uvěčňuje krásy Objímajíc spokojenost, Život vnady zlatí, Závist jedy tratí, Pravost ctnosti růže Klamy, ač se fatí, V potýkání zmůže. Darmo nerozumu stvůry Strachu jedovaté střely Sypou z propasti y s hůry Mor, by rozum čistý třely, Lid se potvor leká, Před stín hrůzou kleká, Pravda třepí stíny, Ač se podvod vzteká, Třepícými klíny. Duše mocná v pevném těle, Byť se vyrojily hrůzy, Zhlíží do věčnosti směle, Orel v nebezpečné chůzy Vyšetřujíc stráně Míří k Božství bráně, Naděje kde svítí, 83 A se pravdou Páně Všudy šťastnou cýtí.

Blaženost. Šebestyánovi Hněvkovskému.
V kráse roztomilých dítek Jako moudrý Nestor sedě, Sám y cti y slávy kvítek V lůno budoucnosti hledě, S usmíváním na miláčky Moudrosti a ctnosti žáčky Jako vlídná matka patře: Pověz, zdali lahodnosti Nejčistější blaženosti Nepocýtíš, milý bratře? Jaká živost jiskří s očí Nevinnosti plésajícý, Že y rozkoš Božskou točí Z jarní krásy splejvajícý, Že y zpěvu srdečného Medem sýlí ducha svého, Mysli čistí rozmlouváním Po kvetoucým chodíc sadě, 84 Aneb v libém sedíc chladě Srdce těší požíváním. Jaká chtivost, květli svaté Pravdy uzří cestou jasnou, Zdali v mocy vrchovaté Hvězdy nerozumu zhasnou, Předcli klamu pavučiny Shrknou v pověr rozvaliny, Jižli slunce učenosti Rozplozujíc pravdy kvítky Rozumu a ctnosti dítky Vtiskne k chrámu blaženosti? Zde tvé oko pronikavé K trůnu pravdy nehynoucý Moudrosti se držíc zdravé Tmou y světlostí se droucý Rozvinuje příběh světa, Kde y člověk růže kveta Rojil šlechetnosti divy, Již se v touni bludů topě Hanby, šerednosti tropě, V měď ryl, že jsou po dnes živy. Moudrosti jen zlaté sýmě V outlá srdce nasývaje, 85 Ani v blesku cti a v dýmě Štěstí slávy nehledaje Obraz vyčištěné tváři V zživujícý stavě záři K činům stkvělým synky vodíš, Nahlédaje do propasti Zmatků, moudrosti a vlasti Sličnost opatrně plodíš. Z poupěte se vine růže, Z jiskry plamen osvětlení, Který světy řídě zmůže Pověr zpurných zatemnění, V počínání sýly České Zhlížeje jen po nebeské Kráse pravdy milované, Proud vše Božstvím zžírajícý Vyrve z náhod svírajícý Tísně štěstí svrchované. Zem y nebe nejtajnější Krásy lůno otvírajíc, Oko ducha nejbystřejší K zpytování vybídajíc Srovná před ním v lícné řady Tvorů jímajícý vnady, 86 V srdečnějším mudrování Rozmilému muži poví, Kde se čistá pravda loví, Prejští pramen radování. Rozkošnosti moře ztopí Vlasti vrch y kraje květné; Tuť se s odvážností zchopí Čech z pěn pitomosti letné, Prohlížeje pocty lesky Vstřelí v hromobití třesky, Skočí v vlnobití proudy, Synby vlasti vyvýšené K chrámu slávy nezkalené Vletěv, zvěčnil vlasti oudy. V chrámu chvály neslýchané Stkvíš se duch, kde Milostenky Pějíc zpěvy věncované Okouzlují krásou ženky, Okřidlují muže divy. Tebou dívky věčně živy Za vděk nevadnoucý věnce Ozdobujíc pravdy květem Rozhlašují mladým světem Jasnost svého oslavence. 87 Tvé se srdce blaženosti Jisté shonem outlé třese, Že tvá práce v budoucnosti Nejjasnější květy vznese, Že y ducha, že y těla Vznikajícý mocnost čela K pravdě pne, a k Božství míří, Y se skutkem stkvějí snové, V příštím věku v sýle nové Vlasti sláva světem šíří. Ať se závist hrdá bočí, Osudu se sypou hromy, Mdlýmli dušem hlavy stočí, Mudřec vítěz bez pohromy Bouří kvapě z motaniny Vzteku vstoupíš do planiny K tiché spokojnosti bytu; V srdcy šlechetnosti věrném Dojdeš po odporu perném Nejsladšího štěstí cytu!

Pravost. Šebestyánovi Hněvkovskému.
Jak Bůh ve slunečné záři Dyamantů hrdec sedě, 88 Plnou živobytí tváři Odkrývaje, na svět hledě S povržením, k nohoum svého Božství klade muže ctného, Na květ vzácné nevinnosti Šlehá s oka divokého Plamen mrzké hanebnosti. Jak kůň plachý zlostí skáče, Že se krása neponíží, Ctnost že nevšímajíc dráče Sobě pod chudoby tíží S oblíbením kráčí světem Ozdobená planým květem Větší blaženosti cýtí, Než co Bohu mžiku letem Z vypínavé slávy svítí. Již mu chlouby jímajícý, Zlata lahodivé lesky, Vlády světy spínajícý, Vojny lidohubné třesky V lůně slávy nelahodí, Závist štěstí milka vodí Tepoucými pustinami, A mu ouzkost v srdcy plodí S všemi hrůzy rodinami. 89 Nač se světem jak drak honě Mořem vybouřeným ploval, Zlatem vykládaje koně K vozu panovníky koval? Snadby v poctě neslýchané Spatřiv duše milované Poznal v páře ničemnosti, Že se štěstí svrchované Nepodrobí nádhernosti? Vztek mu jiskří z bůjných očí, Srdce živí mstivé hady, Že jen z rozkoší jed točí, Že mu žalář klenou hradyhrady, Darmo ve snách ráje tvoří; Pravda pěny svodné boří; Darmo hledá utišení, Ach! y v plesu peklo hoří, V květu vadne potěšení. Kdo ho s vrchu slávy házý V propast bídy neprohlednou? Vítězy kdo v cestu sázý Hrůzy, až mu tváři blednou? Srdce nezmožené trne, Jako když se mstitel hrne? Ha! mře sláva světa všeho, 90 Jestli, nepravosti trne! Bodáš muže zplašeného. Pravost štěstí vzniku nedá V srdcy sýdlu šerednosti. Tať jen svého bytu hledá V nezrušené šlechetnosti. Osudu byť třícý hromy Roztřepily muži domy, Zakalily život jedem, Pevný ctností bez pohromy Kráčí vlnami y ledem. Pravost miláčkovi sladí Jedy mstivých příkořenství, Cestu drsnou v skalách hladí Láskou kráse člověčenství; Trestli shromí slavnou dravost, Božstvím stkví se duše zdravost, A se zrádným světem míří, Žebráku y králi pravost Srdce potěšením šíří.

Moudrost.
Hromy třepícýho boje Hulákají v mylném světě, 91 V křehkém těle nepokoje Syčí v zplameněném letě; Toli vyhlášené štěstí Líbá lidi na rozcestí? Jestli do věčnosti hledí, Tma se proudem vyhrnuje, Hrůza u propasti sedí, Nejistota ukřižuje Duše zbité v pomatení, Co se třely po spasení. K čemu moudrost? k čemu sýla, Mdlých y broučků zamotání? Krůpějí se strhne žíla Valná divých sužování, Moudrost mře a sláva hasne Cti y blaženosti jasné. Zmatkuli se rojícýmu Vyrve člověk na mžiknutí, Neuhne se vířícýmu Proudu v lásky rozvinutí, Po zlatě se žene škodném, Lesku svého lovce hodném. U rozvalin štěstí sedě V rozjímání nedotklivém, 92 Na bouřivé vášně hledě V světě nehodami syvém, Kolíbám se v pochybnosti, Jak se vytru z nevolnosti? Moudrost umrtvená zrádným Štěstím pozdvihuje hlavy; Tať co matka krokem řádným Vyvozuje všecky stavy Z motanice protivenství, Kde se stkví květ člověčenství. Patřte! mluví lichotivě Přítelkyně milým dětem, Jak se mužné duše živě Procházejí lásky květem, Jak se smrtícými hromy Protírají bez pohromy. Srdce čisté, ztuhlé tělo Projde strachu potvorami, Z bouře pne y k nebi čelo; Vztekli bídy nehodami Dusýcými mužnost stírá, Bez radosti neumírá. Nemůželi spnouti proudu Štěstí divokého běhu, 93 Jakby vstupovalo k soudu, Bez poškvrny tře se k břehu Bezpečnosti, sýlu trojí, Rány štěstím zbité hojí. Ani lahodností lásky Mámivé se neošálí, Ani pochlebnými hlásky Do necti se nevychválí, V blesku při mírnosti kráčí, V ouzku trní s cesty páčí. Vítěz zhoubných příkořenství, Otrok volný nemožnosti, Měří, krása člověčenství, Bystrým okem v pokojnosti Rány osudného běhu, Než se věčnosti tkne břehu. Tak se muží! tělem duší Nelekejte bouře žádné. Smělost čistým srdcým sluší, Mírnost vede lidi řádné Bez ouhony rozkošemi K zaslíbené Bohem zemi. 94

Rozvážlivost.
Ať se do divoké slávy, Zabírají do pokladů, Svými vynášejí právy, Hledí krásy cti a hradů, Plově v lodí spokojnosti Vběhnu jistě k blaženosti. Vida lidí mohovitých Nesmyslná počínání, Lícnou větrností spitých Divotvorná vychloubání, V tichu sedě myslím sobě: Dojdouť svého cýle v hrobě. Co ty boje, co ta jedu Rozlívání v srdce tklivá? Proč se v rozkošnosti medu Vzteká člověk jak zvěř divá? Dlouholi se bude tříti, Neskrocenou pejchou bíti? Jak sen přejde květ a sýla, Sláva zhasne, blesk se ztratí, V Bohu každá hrůzou žíla Ztrne, ostrý cyt se zhatí; 95 V propastili bludů vzhlédne, Vítěz světa jak chlap zbledne. Mámli jako nepokojní Vřelcy hnáti po bublině? Neb co motejlové strojní V zvučném máji po květině Kouzlivé se ohlídatiohlídati, Mžiky štěstí prohlídati? Dnes jsem, dnes mi vlídná mladost Živobytí krásu sladí, Dnes se sype s nebe radost, Země k požívání vnadí, V sadě veselého světa Plésám jako růže květa. Chodě po ourodné zemi S tovaryši nevadnými, Neb co ryba rozkošemi Volně plyna sladnoucými, Z květin vonných věnce viji, Z radovánek rozkoš piji. Odhrnuji trny bludu Při slunečné rozumnosti, V spatřování pravdy hudu Dra se k chrámu blaženosti, 96 V ouzkosti se nekolíbám, Moudrost ctím, a pokoj líbám. Jako přítelkyně v cestě Běhu nedrsného hlásky Milostnými v hrdém městě, V květném kraji čisté lásky Putovníka provázejí, S ním y v věčnost přecházejí. S vrchu svého putování Do hlubiny světa vzhlédna Řeknu: Ušel rozdírání Jsem y bouřícýho Ledna, Palčivosti letní střely, Že mé smysly v bouři bděly. Bez lítosti krásné světy, Lidi věncované zočím, Jako vítěz z plesů v květy Blaženosti stálé vkročím: Neb mne průvodkyně zdravé Vedou k bráně slávy pravé.

Prosba.
Zachovej ó Bože! krále, Zastaň otce milého, 97 Který v potýkání stále Hájí lidu věrného! Jako příval nepřátelé Smrt a zkázu nesoucý Na loupeže vtrhli směle Do krajiny kvetoucý. V hrozné bouři starostlivý Otec svolal hrdiny, Sprostil vůdce povážlivý Způrných hostí krajiny. Jak lev honě protivníky Hledí zmařit rozbroje, Líté skrotit bojovníky, Světu zýskat pokoje. Ach! hrom bitvy s zradou míří Na hrdinu dobrého; Vztek se zmahá, hrůza víří V lůně světa skostlého. V zmatku k trůnu Nejvyššího Poďme věrní Čechové! Za vládaře nejdražšího Prosme vroucý hlasové: 98 V boji Bůhby štít a skála Františka nám zachoval, Aby Jím vlast milá stála, S námi dlouho panoval, By se Jeho slavné činy Jako hvězdy zastkvěly, Šťastným lidem do končiny Světa hlučně letěly. Bůjné vojny nebouřily V naší tiché krajině, Čest a láska rozplodily Hojnost v štědré dědině, Aby moudrým panováním Zlatý věk sy klenul byt, Vňucy řekli s vychloubáním: Král náš jak Bůh blažil lid.

Díky.
Bože mocný! Bože dobrý! Přijmi slabých díků hlas! My se vinem k Otcy svému, Že jsy lidu ztrápenému Popřál oddechnutí zas. 99 Kůr. Díky Otcy laskavému, Díky vzdává vděčný hlas. Vůkol vlasti nepřátelé Stáli lidi tepoucý, Strachy pro syny schly matky, Muží pro ourodné statky, Pro zahrady kvetoucý. Kůr. Divou vojnou rostly zmatky V každé zemi hynoucý. Bůh náš Otec milostivý Jasným okem pokynul; Nepřítel se zděsyl dravýdravý, Ctitel vlasti obživl pravý, Strach a zmatek zahynul. Kůr. Kynul Bůh, a mrak se tmavý V krásné světlo rozvinul. Otcové a matky cedí Slzy ve své radosti; V duchu syny objímají, Za bolesti požívají Radovánek v starosti. Kůr. Milým dětem rozsývají K přivítání radosti. 100 Bože mocný! Bože dobrý! Rozplaš škodné rozbroje! Setři lidem slzy s tváře, Rozkaž, aby vyšla záře Blažícýho pokoje! Kůr. Zažeň vojnu do žaláře, Světu popřej pokoje! Aby všickni národové Ve svých vlastech plésali, V lůnu sladké blaženosti Tvé se koříc velebnosti Jednosvorně volali: Kůr. Bůh řekl; s pokojem se ctnosti S nebe na svět vydaly.

Pokoj.
Pokoj mladne, Krása sladnesladne, Bůjní ourody, V bouřiť nejlítější Rukou nejsvětější Bůh spial nehody. Zmatek klesá, Doma plésá Matka se synem; 101 Sestra k bratru běží, Na srdcy mu leží, Volá: Nezhynem! Již y radost Jede v mladost, Tváři červení; Kam se hrůzy děly? Mžikem odletěly V tuhé vězení. Strachy schnuly, Nevinuly Věnců mladice; Otec do pustiny Zavedl švarné syny, Ukryl panice. V krvi stáli Jako skály Lidé zůřícý; Mor sem kvapil s hladem, Vykořenil sadem Lásku blažícý. Posel svatý Pokoj zlatý Světu zvěstuje; 102 Hlad a vojna trnou, Radosti se hrnou, Svornost panuje. Štěstí záře Stírá tváře Mokré slzami, V srdcých rány hojí, Země v jasně stojí Svítíc perlami. Zdárné dítky Jarní kvítky V poli zbírají, Panny pěkné věnce Pletouc pro mládence Sladce zpívají. Tiché ctnosti V domácnosti Blaží dobrý lid; Moudrost přívětivá Řídí srdce živá, Staví lásce byt. 103

Radost.
Slunce v obživeném máji Budí radost plésajícý, Slavíčkové v zdravém háji O rozkoši zpívajícý V mladé krásy květu Vyjevují světu Plesem zděšenému, Že se radost v letu Blíží k chrámu svému. Rozkoše a krásy dítky Bleskem ozdobují těla, Po kvetoucým sadě kvítky Vonné korunují čela, Jak sníh květné stráně Jevíc mocnost Páně Chutné vůně třesou, Skály stkvělé báně Hrdě k nebi nesou. Jako šipky mladíkové, Starcy obživení májem Jako bůjní jelenové Probíhají živým hájem; 104 Vroucně k nebi hledí, Slzy sladké cedí, Že zde blaží radost, V klínu krásy sedí S věkem sněžným mladost. Krása jímajícý skáče Jak blesk po ourodné zemi, Krása svodná krotí dráče, Vede způrce rozkošemi; K ní se láska pojí, Rány v srdcy hojí Zbité divokostí, Radost vřelou trojí Vlídnou švitorností. Ženich chvátá pro nevěstu V chrám y rozkoše y krásy, Výhost dav hrdému městu Na květ blýskajícý řásy Hledí mile venku, K srdcy milostenku Vina jí se světí, Že y pro milenku Střela v oheň vletí. Radost vejskajícý s očí Jiskří tvora rozkošného, 105 Radost cyt y rozum ztočí Milovníka blaženého, Radost štěstí seje, Život věčný leje V rozpálené žíly, Vůní s nebe věje, Obří k činům sýly. Radost krásou pokropuje Pohled tvorů obživených, Růžemi y vysazuje Tváři panen vyšňořených, Hrůzy budoucnosti Bleskem přítomnosti Lahodivé skrývá, V ráji blaženosti Mednou rozkoš sývá. Radost z syvých kolotání Vytrhuje k plesu rody; Otec vede k požívání Roztomilé do svobody, Plésajícý ženku S neviňátky venku Jako kněžnu slaví, Z květin pro milenku Vonný hájek staví. 106 Krása modravého nebe, Jasnost slunce živícýho Vytrhuje k Božství tebe Ducha divy tvořícýho. Hoříť vyjevenec; Když mu pocty věnec Synek obětuje, Milka oslavenec K srdcy přitiskuje. V moři blaženosti plyna Láskou rozpaluje tváře, K prsům rozmilé své vina Jeví světu u oltáře Lásky nekonečné, Patře na srdečné Zdárných dítek cyty, V řeči Bohu vděčné: V štěstí vcházým byty! Radost vnadné přítomnosti V divotvorném vytržení Vede v jasné budoucnosti Duši čistou do blažení, Kde jen lásky květy Ozdobují světy, Nevinnosti záře 107 Krásýcými lety Barví lidem tváře. Mlčí, cýtí sladkost lásky, Z cytů v moři plovajícých Ducha sladnoucými hlásky Budí milků skákajícých Zpěvy lahodivé K veselosti tklivé; Z radosti se v radost, Z proudu lásky živé V rozkoš házý mladost. Tak y ducha pozdvihuje K nebeskému rozjímání, Lahodnostmi naplňuje Rozkošného požívání Radost nezkalená, Srdce neskrocená Hladí lásky medem, Kráčí nezhrozená K cýli vzteku jedem; Spíná nepřátely dravé Okem sladké nevinnosti, Bludné řídí k cestě pravé Bleskem vlídné šlechetnosti, 108 Záští věčné boří, Duchy pyšné koří, Plaší bledou lenost, Slunce světem hoří, Výší přirozenost. Otevřete, duše čisté! Srdce vábným vyražením, V letu blaženosti jisté Spíte ducha potěšením! S růžovými čely Letíť jako střely Plesů okouzlení, Bděte, by jste vjely S nimi do blažení!

Štěstí.
Nechcy, štěstí svodné, S tebou spolku míti, Po cestě tvé škodné S rozkošníky jíti, Darmo kouzlíš nebe; Nechcy štěstí tebe! Ozdob milovníky Krásou, ctí a zlatem, 109 Zakrý ukrutníky Pochlebenství šatem, Osvěť hrdin čela, By se v světě stkvěla! Jako voda plyne, Tak tvé vnadné čáry, Rozkoš milkům kyne, Za ní letí máry, Lidu ráje tvoříš, Y je v plodu boříš. Bys y chtělo nebe Na zemi mi sýti, Nechcy štěstí tebe Za Bohyni míti, Živ jsa při skrovnosti V zlaté samotnosti.

Jaro.
Jaro rozdrtilo kruhy Vypínavé násylnosti, Všecky živé nebes pruhy V zmlazované spanilosti Povstávají k oslavení Vznikajícých vyražení. 110 Milosti a krásy schránky Otvírají květné brány; Tuť se rojí radovánky, Zvučné háje lid y pány Rozkošnými zpěvy loudí, Že pán s sprostým v ráji bloudí. Y my milencové v květu Sladnoucýho živobytí Leťme k mladistvému světu, Než se shrne hromobití, Jeho krásy požívejme, Srdečně sy zazpívejme: Jak stín krása milostného Věku zmizý s okouzlením, Dokud běhu radostného Cestu nebe potěšením Stele svému vyvolency, Ozdob sobě hlavu věncy! Uží rozkošného máje Lahodnosti jako dítky, V lůnu veselého ráje Zbírej rozkošnosti kvítky, Běž, kam moudrost jasná vodí, Kde y láska divy plodí. 111 Vyvol v blesku plesů živých K společnosti srdce věrné, Abys v boji vzteků divých Přemohl příkořenství perné, Abys chodě při moudrosti Dobyl stálé blaženosti.

Zyma.
Zyma sypajícý sněhy Okřidlila krajem běhy, Umrtvila přirozenost; Krásy květ a oko jasné S všemi rozkošemi hasne, V ráji rozmahá se lenost. Růže trpké slzy cedí, Po zvadlémli těle hledí, V květnu vůní plejtvajícý; Řeka spiatá povzdychuje, Že sy ptáče proletuje Na svobodě plésajícý. Ať sy bouří chumelice, Umdlévají rozkošnice, Krása tratí okouzlení; Za to láska v obra kyne, 112 Z nehod k jednání se vine, Seje světem potěšení. V zblažujícý domácnosti Živí květy šlechetnosti V srdcých milostivých dětí; Za milenky statky sázý, Pro muže se v bídy házý, V oheň pro přátely letí. Byť y ukrutenství střely Na vznešenou duši hřměly, Mukami se neuleká. Hrůzy nerozumu boříc, Jen se Stvořiteli koříc Budoucnosti vnadné čeká.

Jitro.
Slunce vítěz rozplašilo Bleskem mraky nocy divé, Ze snů strašných probudilo K činům duše starostlivé, Zem y nebe, pták y kvítí Jeho pronikání cýtí. Les y hora poskakuje Jako lidé veselostí, 113 Že se krása obživuje Zmlazujícý barevností, Hlavu hrdá sosna v lese, V sadě růže vzhůru nese. Z mladnoucýho srdce sýlu Čerstvé vůně sype kvítek, K plesu budí každou žílu V poli vejskajícých dítek, V sadli panna vnadná vkročí, Rozkoš z krásy sladké točí. Kyžby, krásné jitro! všudy Takto moudrost zasvítila, Aby jedovaté bludy Z tmavých myslí vypudila, Po všech zemích pokoj svatý Přinesl národům věk zlatý. Tuťby prohlížeje světy Jasným okem mudřec zdravý Zbíral rozumnosti květy, Pěstoval štěp ctnosti pravý, Nehřmě párou světlo plodil, Lidi k veselostem vodil. Zahradami kvetoucými Chodíc trhaliby kvítky, 114 Rozkošemi sladnoucými Jako zdárné nebes dítky V nevinnosti blažíc sebe Stavěli sy v světě nebe. Láska v spanilosti čisté V pouti lstného živobytí Rodilaby štěstí jisté Plašíc zrady hromobití, Růžemiby stlala cesty Na pustinách pro nevěsty. Vábným radováním hlavy Zvětřujícý sjednotila, Drsné ohlažujíc mravy Jedu trpkost osladila, V žíly zmrzlé starců mroucých Nacedila cytů vroucých; Ažby hvězdy budoucnosti Jasné cestu vyměřily, Z radostiby do radosti Oslavency překročili, Kdeby s rozmilými otcy Poznávali Božské mocy. 115

Dětinský věk. Janovi Nejedlému.
Kde jste zlaté, šťastné časy Skotačivé mladosti? Zpěvy, hrý a sladké hlasy Nezkalené radosti, Když jsme v ozdobeném máji Zalívali květiny, A neb v utěšeném háji Zbírávali maliny? Nastojte! co líté řeky Voda, zmizel zlatý čas, Přejdou plesy, projdou věky, K nám se nenavrátí zas. Starost místo radování Plodí bídy tepoucý, V čisté tře se milování Vášeň Vezuv horoucý. K blesku věčnosti se dere Sýly lvové vědomí, Na srdcy rak vřelcům žere Vybouřené svědomí. 116 Ach! jak jináč s námi bylo V štěbetavé mladosti, Svědomí kde nebouřilo, Nedráždily žádosti. Život v radostech nám plynul Krásný jako jarní den; Jak jen růžový máj kynul, Každý letěl z domu ven. Živé lesy, hory, pole, Prokvětané zahrady Hravým dítkám v celém kole Otvíraly poklady. Nebe bez mraku se smálo Na mladice milostné, V lesých mládkům k vůli hrálo Ptactvo písně radostné. Pro ně nesly pracovité Lahodný med včeličky, Pro ně stromky trnovité Vykládaly růžičky. Voda čistá jak sklo zvala Švarnou mládež k lovení, Švižná rybka jim se dala Chytit v ouzkém brdlení. 117 Již je louky červenavé, Již bez vábil stínícý, Brzy stráně zelenavé, Pole zlato rodícý. Kam se vrhli, plésávali Požehnancy hojností, Horem dolem skákávali Jako šipky bujností. Najednou se ozbrojili Vzdorujícý jonácy, V pláni na se udeřili Jako statní vojácy; V bubny tloukli, hřměli zbraní Pějíc písně strašlivé, Zas se nabaživše hraní Vojny zlé a škodlivé. Z bitvy pospíchali domů Hospodáři bedliví, Mžikem nasázeli stromů Zahradnícy horliví. Chaloupka tu stalestála s klestu, Pole jak krok veliké; Ženich chystal pro nevěstu Milou hračky všeliké. 118 Milek letěl hledat ženky Čisté mezy mladice; Chcešli mne? se poptal Lenky, Pospěš do mé štěpnice! Krásná dívka poskočila, Chcy tě! řekla vesele, Do štěpnice pospíšila Vedouc svého ctitele. Pole bujného muž hledí Jako oka milého, Pilná ženka doma sedí Šetříc statku skrovného. Práce v ručičkách jí hraje, Kvítí rychle vykvetá, Zelí, než se nadá, zraje, Hrách se v tyčkách propletá. Potěšením poskakuje, Mužli s pole přicházý, Miláčkovi ukazuje, Jak len pěkně vycházý. Jak se pyšní na zahradě V lůně květin růžička, Ovoce strom nese v saděsadě, Zlatá kvete pšenička. 119 V tom je z města bohatého Navštěvují přátelé, Ženka lahůdek a všeho Hojnost snáší vesele. Vytržením ani neví, Co má dáti pro hosti; Tu se těší, tu sy jeví Srdce svého radosti. Při tom zvuku dítky vidí, Že sy motejl na květ sedl, Konec plesů; z mladých lidí Každý se co zbrklý zvedl. Na domácnost zapomíná, Na ženu y na pole, Jak chrt po broučku se spíná Rozpálené pachole. Počkej, křičí s radováním, Mám tě, pěkný ptáčku, mám! Ach! zas volá s bědováním, Podvodníku ujels nám! Rychlý motejl polem letí Do hluboké krajiny, Za ním běží krása dětí Přes hory a doliny; 120 Již se vracý zahrávaje Jimi, y se tratí zas. Takto námi štěstí hraje, Krade mužům drahý čas. Štěstím spitý sobě slaví V mysli okouzlený svět; Jak se snáře štěstí zbaví Lijíc v radovánky jed, Tuť jest pláče, stěžování, Že ho štěstí zradilo, Co mu před tím počínání Každé volně sladilo. Dítky jináč nakládají Uštipačným neštěstím, Za motejlem běhávají Vodou, trním, rozcestím. Pták jim ulítl; což jest s toho? Chvilkou želí svodného, Pak se hlučně ženou mnoho Kvítí trhat pěkného. Kytky váží, vijí v věnce Modrooké květinky, Na panny a na mládence Hrají svorné dětinky. 121 Požívajíť veselosti Při společném plésání, Kolem skákat do výsosti Jarní věk jim nebrání. Co jim radost živá radí, Činí čistá srdéčka, Vyražení sobě sladí Zpěvem hoch y dívečka. Žádná syvá starost hlavy Milým duším nemate, Nemoří jich hrdé stavy, Ani statky bohaté. S chudým boháč stejně hrává, Jedno srdce ty a ty, Aniž se kdy pro dým prává, Všickni jsou sy knížaty. O kdes, zlatý šťastný čase Skotačivé mladosti? Navrať k nám se s nebe zase V spolku jasné moudrosti!

Vlídnost.
Kyžbych jako slavík zpíval, By lid k zpěváku se hrnul, 122 S radostí se na mne díval, Tuťbych hlásal, ažby ztrnul: Zanechejte sužování, Přidržte se milování! Pročbyste krev vylívali Jako rozdráždění lvové, Pro stín na smrt bojovali Oslavení hrdinové? Zanechejte sužování, Přidržte se milování! Což vám platno, že se mstíte Očma smrtíc nepřítele? Pomstou sobě zakalíte Rozvětřency štěstí celé; Zanechejte sužování, Přidržte se milování! Což to platí, že hned ráno Srdce závistí vám hoří? Přejte, bude vám y přáno, Syc se spokojenost zboří; Zanechejte sužování, Přidržte se milování! Jako bratří s bratry svými V lásce chodíc nakládejte, 123 Blaženosti s rozmilými Nezkalené požívejte; Zanechejte sužování, Přidržte se milování. Zarmouceným slzy s tváře Střete rukou lichotivou, Aby jasná štěstí záře Zapudila bolest živou, Aby mřelo sužování, Zvítězylo milování! Tak vám místo bídy ráje Vlídná láska vyčaruje, Že se duše v kráse máje Růžového zaraduje Řkoucý: Prchni sužování, Přidržím se milování!

Stařec.
Byl jsem mladý, byl jsem švarný, Užil sladké mladosti, Aby v stáří můj věk marný Nebyl, hledám radosti. Ptám se mládků: Proč se svými Trampotami vodíte? 124 Srdce strachy zbytečnými Bez přestání moříte? Jednou vám jen milostného Jara krása pokvete; Zajde máj; kde lahodného Vyražení dojdete? Zyma přijde, zyma svalí Na vás perné soužení, Nerozumným lidem zkalí Hořem milé blažení. Mírně věku požívejte Rozkošného radosti, Kvítím sobě posypejte Drsnou cestu v starosti!

Muž.
Jako pára uplynuly Blesky krásné mladosti, Moudrost s pravdou rozvinuly Teď mi lůno radosti. Svodná žádost již mi hlavy, Ani srdce nemate, 125 Podlé ceny soudím stavy Chudobné y bohaté. Již se věkem posvěcené Nestrachuji pověry, Cti a bludu ozdobené Strhnu s tváři zástěry. Jasným okem do věčnosti Hledě pravdu uvidím, S přímé cesty strašlivosti Mužným srdcem odklidím. Tu se srdcy požívání Zvýšujícý rozvine, Dětských věků mudrování Jak noc sluncem pomine.

Mládenec.
Máj se křísý, máj mne budí K veselosti růžové, Volná krev mi v žilách skáče Jako na stromečku ptáčeptáče, Jako v lese srncové. Srdce v rozkoši se topí, K nebi pne se smělý duch; 126 Krásať radování rodí, Bystré oko rájem vodí, Kde nás sýlí sladký vzduch. Krása ozdobuje sady, Šatí šveholivý les, S zmlazované hory hledí, Z outlých květin vůni cedí, Čistí město, líčí ves. Z krásy užitek se vine, V ovoce se mění květ; V sadě klidí broskve hladké, Na vinicy víno sladké, V poli žíto vděčný svět. Člověk k člověku se tiskne, Radost draky spojuje, Radost hladí hrubé mravy, Budí k činům, jasní hlavy, Lidem nebe čaruje. Y já v živém srdcy cýtím Plamen milé radosti, Y já v živobytí máji K radování v Božském ráji Půjdu v spolku moudrosti. 127

Růže.
Do zahrady panny poďte, Milostivým okem hoďte Jak máj sličné dívčinky Na rozkošné květinky! Hle! co kněžna v květin lůně Růže na zeleném trůně Pěkné srdce odkrývá, Zdravou vůni vylívá. Jako ptácy spolek dětí K ušlechtilé růži letí, Nevěsty kde mladnoucý Jeví cyty horoucý. Než ta krása v rozvinutí Chvátá parnem k zahynutí, Kdo se u ni zastaví, Svadlé listí oslaví? Hleďte ctnosti milostenky, Aby milovaly ženky Duše ctné a nevinné, Y když krása pomine! 128

Zahradník.
Co se vypínáte, Kvítkům posmíváte Panny růže kvetoucý? Vejdeteli v sady, Rozkládáte vnady Se co hvězdy lesknoucý. Kdož se rovnat může, Vámli v tváři růže Sněžnou bělost červení, Nebo oko černé Bídy pudíc perné Lidem kouzlí blažení? Vašíť krásou jasnou Pěkné blesky hasnou, Zlato, rod a sláva mře; Mládcy řekou brodí, V plameny se hodí Z lásky pro milenky své. Jako slunce živé Dívky milostivé V máji divy tvoříte! 129 Však co outlé kvítky Hrdé krásy dítky Hlavy v letě kloníte! Z mrtvých v krátkém čase Vyjdou nové zase Na zahradě květinky. Jak jen jednou zvadnou, Na tvářili zmladnou Vaše růže, dívčinky?

Slavnost prvního máje.
Záře májové dennice Zlatí hory a vinicevinice, Háje k životu budí; Ptáčků medové písničky Ze sna švítorné dívčičky, Hochy veselé pudí. Honem pro milé dívečky Strojí mládkové stromečky, Mění vesnice v háje; Hlučně pospolu plésajíplésají, Panen do kola volají V svátek zlatého máje. 130 Radost s oka se jasného Co lusk mládence zdravého Jako hvězdička svítí; Radost maluje růžemi Pannu ozdobu na zemi Dražší nad vonné kvítí. V zpěvu pod stromy čerstvými Mezy kvítečky vonnými V milém strakatém háji Dobré duše se radují, V hudbě vábivé kolují Pějíc o mladém máji. Jaké zvýšené radosti Hravé, rozmilé mladosti, Jaké sladivé hlásky! Jaroť do kraje sstupuje, Lidem rozkoše zplozuje, V kráse nevinné lásky.

Nevěsta.
Přesličko má milá Skoč sy honemhonem, skoč! Nitky pěkně tence K svatbě pro mládence, Pro panenku toč! 131 Jak zem z jara zmladne.zmladne, Kvítky vykynou, Háje šveholivé Dítky milostivé K sobě přivinou; Vyjde štěstí mého Zlatá dennice. Přes dalekou cestu S hochy pro nevěstu Přijdou dívčice. Ti mne před vzácnými Hostmi oslaví, Vroucý lásku mého Milka rozmilého Panně vypraví. Y já miláčkovi Vyznám srdečně, Že jen blaženosti V jeho společnosti Dojdu skutečně. 132

Ukolíbavka.
Spi má zlatá BoubelatáBoubelatá, Spi má hubinko! Noc se blíží, Oči klíží, Hajej miminko! Pan se žere, Po cti dere, Nespí starostí, Panna bledá Hocha hledá, Vzdychá milostí. Lichvář sedí, Zlata hledí Před zlým zlodějem; Na daň brouká, Strachy kouká Za svým kročejem. Zrádné syny Pro jich viny Píchá v srdcy had, 133 Bez ouzkosti Spějí ctnosti, Byť jim hrozil kat. Spi má zlatá BoubelatáBoubelatá, Spi má hubinko! Noc se blíží, Očí klíží, Hajej miminko!

Budička.
Vstaň mé zlato! Vstaň, je bílý den! Když hry plodí, Smysly svodí, Nevěř, šidí sen. Jako ženich Jde vstříc nevěstě, Kvítí seje, Rozkoš leje Vůkol po cestě. Chlubným staví Z bublin krásný byt; 134 Bleskem slávy Jako pávy Líčí mladý lid. Starcům dlouhé Věky slibuje, Stálou mladost, Věčnou radost V světě čaruje. Vstaň mé zlato! Vždyť tě šálí sen; Štěstí svadne, Jak jen zmladne Sluncem živý den.

Spokojený sedlák.
S mocý Boží V poli zboží Počíná mi zrát; Nemám mnoho; Což je s toho? Směle mohu spát. Jen mne hezká Holka Česká Vroucně miluje; 135 Kdežto v městě Na nevěstě Lest se zjevuje. Naše mladost Cýtí radost V sprosté muzyce; Když se páni V požívání Mejlí velice. Ať se blaží, Břicho vlaží Vínem nezdravým; Já sy vodou Moudrý škodou Zdraví napravím. Co je vzato Vdovám zlato, Dělá trampot moc; V poctivosti Všeho dosti, Páni! dobrou noc!

Žádost.
Kyžbych na den ptáčkem byl, V sadybych se pustil, 136 Do květin se pěkně skryl, Mladou růží šustil. Z sadubych se k nebi nes, Prohlídl širá města, Skrze pole, skrze les Máby byla cesta. Kde svůj mívá Běla byt, Kudy ráda chodí, Sebou láskou spitý lid Květinami vodí; Kde své lásky trápení Jako slavík jeví, Studem tvář sy červení, Že má svědkasvědka, neví. Jakbych dívce s radostí Pěkné písně zpíval, Vroucý na ni milostí S větvičky se díval! Kdyby po mně vzdychala, Tměla krásné líce, Pělbych: Milkas volala, Zde jsem, neplač více. 137

Čáry.
Co jsy dívko jedla, Ze jsy celá zbledla, Co jsy dělala? Očko jindy jasné Slzyčkami hasne, Usta zmodrala. Kde jsy dívko byla, Jakés čáry pila, S kým jsy mluvila? Omámená jedu Z lahodného medu Jsy se napila. Kde jsy dívko spala? Můra tobě vzala S tváři růžičky; Ta ti udělala, Sněhu nasypala V jasné tvářičky. Proč se očma svýma Jak saň dívky zlýma Na lov hrnuly; 138 Z pouhé všetečnosti Vešlas mezy hosti, Ti tě uřknuli. Co ti uděláme, Proti čarám dáme V horké nemocy? Kde kdo líky znáte, Proti lásce máte, Poďte k pomocy!

Narození.
Prozpěvujme s povděčností O milostném rozhorlení, Pohledněme s zvýšeností Cytů jemných na blažení, Že y nebe veselostí Zvelebuje oslavení! Jaký zpěv a jaké radování S květných sadů v oblak vystupuje. Až se k blaženosti požívání Každé outlé srdce pohybuje; Zem y nebe rozkošnosti cýtí, Háj y stráň se krásou přiodívá; Rcete, proč se vůně lije z kvítí, Proč lid spitý potěšením zpívá? 139 Pacholík a dívka.
V máji roztomilém živý Pramen štěstí lahodného S nebe k nám se vypravil. Pacholík.
Otce Bůh dnes dobrotivý K potěšení rodu všeho Na svět krásný postavil. Dívka.
Dnes se anděl milostivý Matka perla světa ctného Člověčenstvím oslavil. Oba.
V máji roztomilém živý Pramen štěstí lahodného S nebe k nám se vypravil. Jako z jara každý tvor se budí K životu, a okrasami šatí, Jako vítěz slunce mraky pudí Plodě den, a hory doly zlatí, 140 Jako slavík v křoví prozpěvuje, Radost duší vlídných oslazuje; Tak y zdárné dítky v společnosti Jevte cyty sprosté srdečnosti, Otce dobrého a matku milou Láskou korunujte čilou. Vděčné dítky vineme se K vám, ó duše laskavé! Vyť jste čest a rozkoš naše, V potěšení láska vaše Mění práce bodlavé. Jak Bůh k lidem dobrotivý Srdce k dítkám kloníte, Z víru dravé bezbožnosti K trůnu zblažujícý ctnosti Miláčky své vodíte. Vděčné dítky vineme se K vám, ó duše laskavé! Vyť jste čest a rozkoš naše, K potěšení láska vaše Mění práce bodlavé. Nazbírejte čisté kvítky Obraz srdce nevinnéhonevinného, Vyvolejte šťastné dítky, 141 Aby stlaly vonné kvítky V cestu otce vznešeného, V sýdlo matky starostlivé, Aby spěšeněspěšně pro milence Láskou Božskou dcery živé Obětujíc čerstvé věnce K ploditelům přívětivým Řekly zpěvem lichotivým: V dar své všecko zboží Kvítky krásu Boží Milým neseme: S obětí tou mroucý Spojit srdce vroucý Jen se třeseme. Láska převyšuje dary zlaté, Zakaluje slávu světa všeho; Vzdejte obět v nevinnosti svaté Vřelé cyty srdce upřímného. Muž sy váží šlechetnosti více, Nežli šálícýho vypínání; Byť y lahodivé usmívání Kládlo k nohoum darů na tisýce, Jestli srdce lásky nepocýtí, Zhrdnuv zlatem, muž sy zvolí kvítí,kvítí. 142 Nad své oko v hlavě, Nad své radosti Otce milujeme, Pro něj na smrt jdeme V květu mladosti. Blaze, kde se láska k lásce pojípojí, Věrné duše sobě štěstí strojí; Tady v spanilosti nejjasnější Vykvetají ctnosti vznešenější. Zem se lidem v nebe mění. Dobrý otec, matka ušlechtilá Všeho světa čest a utěšení Vidouc, jak se mládež podařilá S odvážností za ně světí, S vytržením k milkům letí, K srdcy tisknouc rozhorlence Připínají lícné věnce, S rozkoší y slzy vylívají, Když se sladké hlásky rozlíhají: Matko drahá, otče dobrotivý! Bůh vás žehnej, Bůh náš milostivý Sypej štěstí nehynoucý Na ctitele ctnosti vroucý. 143

Vděčný hlas. Dítky matce na den jejího narození.
Přijmi matko dobrotivá Obět lásky povinné! My jen nestatečné dítky Nesem tobě vonné kvítky, Nesem srdce nevinné. Rádibychom dali zlato, Pokořili tobě svět, Rádi zpěvy vznešenými Krajinami dalekými Rozhlásyli ctnosti květ. Ach! nám nevykládá štědrá Hora zlatých porodů; Ani rod a moc a sláva Neudělí vlády práva, Nepodrobí národů. Hrdé Můzy nerozpálí K zpěvu ducha slabého, Za to čisté upřímnosti Nesem obět krásné ctnosti Kvítky srdce vděčného. 144 Přijmi matko dobrotivá, Co ti láska věnuje! Vždyť tvé srdce milostivé Nad klenoty krásu živé Lásky sobě libuje.

Láska bratrská.
Jak se vzbudí dennice, Běžím do zahrádky, Kde má chová květnice Pěkné krafiátky. V ní se dívám s radostí Na své zlaté kvítky, Kterak rostou s bujností Jako zdárné dítky. Tu se směje růžička, Tady měsýc hraje, Tamto rdí se slzyčka, Vůkol máček zraje. Nyní svítí slunéčko Na strakaté kvítí, Jak mé plesá srdečko, Když se rosa třpytí. 145 Oko chtivé tam a sem Vyděšeně hledí; Když se tvoří v nebe zem, Sladkou slzu cedí. Každá žíla okřívá, Srdce poskakuje, Neb se slavík ozývá, Rozkoš zvelebuje. V moři ranní radosti Zatopený stojím, V máji živé mladosti Milým snem se kojím. V mžiknutí mne bratříček Z krásného sna budí, Hned se z mysli slavíček, Hned y kvítí pudí. Ten se v lásce nevinné K bratru upřímnému Jako víno přivine K stromu zmužilému. Jen mne tiskne k srdéčku, Líbá vroucně líce. Netěšíš mne kvítečku, Ani ptáčku více! 146

Syn.
Kdybych hodně zlata měl Na širokém statku, Všeckobych to dáti chtěl Za svou milou matku. Kdybych velkým pánem byl, Měl svět ve své mocy, Rádbych se y v šerku kryl, Bych jen přispěl otcy. Pro rodiče jako spat Chtělbych v oheň jíti.jíti, Kdyby žádal divý kat Jejich krve míti; Za ně bych se s radostí Na smrt obětoval, Abych milým vděčností Lásku odplacoval. Ti mne z mládi hleděli Jako oka svého, Dnem y nocý seděli U miláčka mdlého. 147 Jak jen rozum začal zrát, Cvičili mne v ctnosti, Po všeckybych časy rád Plnil povinnosti. Y mou hlavu učením Čistým vyjasnili, Aby bludy mámením Srdce nekazyly. Protobych se srdečně Za ně obětoval, Abych lásku skutečně Láskou odplacoval. Aby v sešlé starosti Denně zaplésali, Že sy dobře v mladosti Syna vychovali.

Ranní píseň.
Jasné slunce pudí Mraky šedivé, Z milého sna budí Lidi bedlivé. 148 Y mne probuzuje K prácy sladnoucý, K ctnosti ukazuje Cestu kvetoucý. Jako ono svítí, Zemi zahřívá, Až y zvěř a kvítí Y lid okřívá: Tak mám pracovati V krásném umění, Bych mohl rozsývati Přes čas blažení. By y outlá mladost Otcy, matince Přinášela radost V každé hodince. Vyplnímli svatou Věrně povinnost, Zachovámli zlatou Vždycky nevinnost; O tak směle mohu Doufat: Milý jsem Laskavému Bohu A y lidem všem. 149

Předlička.
Hodně přeďte, Práce hleďte Milé sestřičky! Každý řekne: Toť jsou pěkné, Pilné dívčičky. Jestli sedí, Práce hledí, Zysk má dívečka, Pracý k sobě V každé době Skloní srdéčka. Jak je milo, Jdeli dílo, Sobě poskočit; Zpívat česky, K prácy hezky Zas se přitočit. Čas nám mine, Jako plyne Tichá vodička; 150 Jak jen svitásvitá, Pracovitá Sedí dívčička. Honem přede, Nitky vedevede, Jakby krájel med; Kolo bručí, Dívka zvučí, Jakby obě sved. Tu se dívá, Radost mívá Dobrá matinka, Tys má zlatá Boubelatá, Praví, dívčinka.

Veselý pacholík.
Nevím, co to bude, Že měmně dnes je veselo? Nic mne rmoutit nechce, Práce jde mi lehce, Do níž se mi zachtělo. 151 Po prácy sy chodě, Požívám své mladosti, Každý strom a hnutí, Každý květ mne nutí Na zahradě k radosti. Jduli mezy lidi, Veselostí oplývám, U nich vyražení, U nich naučení Rád a snadno nabývám. Celý svět mne těší, Všecko k radování zve, Že jsem včera seděl, Práce s chutí hleděl, Splnil povinnosti své. Jaká sladká radost! Bych vždy mohl se radovat, Budu bez nucení Pro své potěšení Jako včera pracovat. 152

Čest.
Poďte, dítky! Sbírat kvítky Poďte do pole! Budem hráti, Ke hře zváti Pilné pachole. Horem dolem Širým polem V spolku běhati, V drsné stráni, V květné pláni Bylin hledati. Pak se zvednem, Místo vzhlédnem, Oukol změříme; Podlé řady Vůkol sady Sobě vštěpímevštěpíme. Kdo své pole V celém kole Nejlíp vypraví, 153 Toho stále Jako krále Každý pozdraví. Předevšemi V naší zemi Moudrému buď čest; Rozum zdravý Rádce pravý Pocty hoden jest.

Na smrt Františka Martina Pelcla 21. unora 1801 zemřelého.
Slavnéholi Pelcla s šlechetnými Čechy rozloučili andělé? Ach! zas želím s muži upřímnými Výborného pravdy ctitele, Který slavně v nesmrtedlné kraje Odebrav se z hrubé mrákoty, Plésá blažeností oplývaje V bytu zjasňujícý čistoty. S hůry pravdy syn a přítel ctnosti Bydle s nevadnými hrdiny 154 Hledí v dravých světů prostranosti, V slávy blesk a šalby kaliny. Darmo líčí svodné pochlebenství V mrtvé poušti ráje mladnoucý, Z syvých hrdin krásu člověčenství, Z nepravostí ctnosti kvetoucý. Přísná pravda v svatém rozhorlení Trhá klamu s tváři zástěru, Jako bleskot hasne okouzlení, Příběh vyvozuje nevěru, Moudrost kalnou, lstivé násylníky, Vyhlášené Bohy v nahotě, K kletbám odsuzuje ukrutníky, Chrámy vystavuje dobrotě. Tak y na živé již zdravým okem Zhlížel v zmatenice zábřehy, S lstí se obr potýkaje krokem Smělým vyvedl čisté příběhy. Ach! kdo nyní vlasti krásné činy Z hrobů uvěčněných probudí? Zjeví nezdárné y věrné syny, Blyskaniny bludu zapudí? Rozbrojů a pletek hanebnosti Vyobrazý pravdy barvami, 155 Krásu cti a jasnost šlechetnosti Zobživuje s lásky hvězdami? Můza příběhů své zatmí čelo, Pravda šálením se ovine, Vzácná sprostnost ozdobí své tělo, Z pravoty sen vábný vyplyne. Proto vlastencové povzdychují, Písně vystupují žalostné, Jako mrakem nebe zakalují Mládeže se tváři milostné; Srdce trne muži horlivému, Přítel slzu svatou scezuje, S bolestí se kloně k zvěčněnému S dítkami y hlas svůj spojuje: Vzhlédni na nás! vzhlédni na své dítky Duchu na výsosti bydlícý! Požehnáním jako vlahou kvítky Občerstvi své milé plačícý, Jako anděl v světa zamotání, Kráčímeli protivenstvím v bok, Zvýši naše duchy v namahání, Řídě putovníků mylný krok. Když hrob kvítím vděčným vysazujem Světíc památku tvou slzami, 156 Lásku, čest a slávu vypravujem V vnadné kráse s vlasti dítkami, S chrámu slávy patře do planiny, Miluji, rcy, dobré duše vás! Ozbroj láskou k vlasti švarné syny, Probuď ctnost, a k štěstí posvěť nás!

Na smrt Stanislava Vydry 3. prosynce 1804 zemřelého.
Vydra, milý Vydra usnul v Pánu, Ztratili jsme Čecha věrného! Každý v srdcy nesa těžkou ránu, Oplakává otce vlídného. Oslavenec Čechy požehnané Víc než důstojnosti miloval, K lásce pro vlast drahou svrchované Mládež vznikajícý vzbuzoval. Outlá srdce k ctnosti veda vnadil, V uměníby Božském prospěla, Pro ně pohodlí y život sadil, Aby moudrosti se dotřela. 157 Jako přítel slovy lahodnými Kleslé od záhuby odvrátil, Nepřipustil, bludby krásycými Bublinami duše zachvátil. Proto žácy k němu přihrnuli Se co děti k otcy dobrému, Myšlení y srdce rozvinuli Rádi učiteli moudrému. Řeči s nedočkavou dychtivostí Poslouchali jak med plynoucý, Jestli mocnou pudil výmluvností Čechy k slávě věčně kvetoucý. Jestli v lásce k vlasti tvrdil syny Milostnými otců obrazy, Ze sna hlubokého budil činy, Prosbou, příkladem y důkazy. V každém Čechu duše poskočila, K nebi pozdvihlo se myšlení, Jasná moudrost cestu proklestila K pravé cti a k Čechů vzbuzení. Všickni všudy uzavřeli svatě, Že chtí muži šlechetnými být, Byť se stkvěli v hodnosti a zlatě, Nad poklady vlast svou věčně ctít. 158 Oheň ctnostný hořel v srdcy mladém, Vydrou jak lev povstal vlastenec; Do hrobu svou slávu nyní kladem, Pro něj slzý muž y mládenec. K ním y Pražan připojuje hlasy, S tváří smutnou za marami jde, V pamět tiskne minulé sy časy, S pláčem praví v truchlivosti své: Již tě nesou ctného kazatele, Cos nám slovo Boží rozsýval, Potřel hromem pravdy lotry smělé, Bludné k ctnosti vlídně vodíval. Ach! již nepotěší chudé vdovy Sladkou řečí moudrost laskavá, Nerozdrtí třepícými slovy Tvého srdce duše nepravá. Syrých otec nepřivine k sobě, Nevyjasní mysli zatmělé; Ach! kdo pravdo Božská, ach! kdo tobě Krásná ctnosti zýská ctitele? Srdcy lidskými co vládla usta, Pro svět na věky se zavřela; Proto vzdychání se slyší zhusta, Proto každá tvář se zatměla. 159 Žák a přítel slzy vylívají Pro přítele nad svět dražšího, V radosti y hoři spomínají: Vydry není nejmilejšího. Není muže, aby truchlivosti Z mrzutého srdce vyhladil, V spolku v utěšené veselosti Libým vtipem radost osladil. Do nebes se zabral, kde se těší S Balbínem svým drahým krajanem, Kde se obírají Staročeší S Čechem ctným a pravým Křesťanem, Který snášel hrdá nadýmání, Splácel láskou křivdy bodlavé, Bez ohledu na odplacování Provozoval činy laskavé. Tenť y v slávě věčné na nás patří, Milých vyvolenců žehnaje, Buďme hodni jeho lásky bratří! Každý čisté slávy hledaje. Skropme slzami hrob upřímnými, Láska horlivá toť káže nám, Pak se zmužme, skutky šlechetnými Vystavíme otcy vděčně chrám! 160

Na smrt Františka Faustýna Procházky 2. prosynce 1809 zemřelého.
Co to vidím? Čela zakalená, Ruce spiaté, oči slzýcý? O má vlasti! proč co opuštěná Vdova kloníš hlavu truchlícý? Proč jak drahé perle slzy rosýš, Tváři zkormoucené zakrýváš? Řekni, pro koho to smutek nosýš, V zpěv své naříkání vylíváš? O má milá vlasti! tváli sláva, Na nížs hory doly stavěla, Zvadla jako nedotklivá tráva, Jak sen lichotivý zmizela? Co jest člověk okamžením mroucý? Dnes sy zlaté mosty stavíme, Krokem obrovým se kašem jdoucý, Zejtra na hřbitově ležíme! Každý pod nebem tvor co dým hyne, Homér jako jeho Tersytes, 161 Jak smrt nelítostná okem kyne, Klesá s Melitusem Sokrates. Zesne Karel vlasti otec pravý, Jiří její mocná obrana, Dívka růžová a mladík zdravý, Otec outlých dítek ochrana. Tak y Procházka náš oslavený Z bouře na věčnost se vypravil, Ač y od širého světa ctěný Spisy věčnými se oslavil. Jasný mudřec, básníř milostivý, Hluboký a věrný Tacytus Dotřel se, že Salustyus živý Z něho mluvil, s ním y Julius. S podivením ptáť se Vlach a Němec: Jakou se to mocý opásal, Že co čistý Říman cyzozemec Krajanů svých činy rozhlásal? Jako v medném květu včely sedí, Leží v spisu hrdí sokové, Sladké krásy cýtíc skoumat hledí, Jak ho řídí Římští duchové. 162 Kloníc hlavy chválu rozhlašují Před vším světem ducha krásného, Jím jsouc poučeni oblibují Sobě Lobkovice velkého. Nyní Šlechta výmluvný je těší, Již jim smělý Stranský čaruje, Jak se stkvěli mečem Staročeší, Jak je jistá moudrost celuje. Tak vlast vyzdvihl v slávě nejjasnější U cyzyny závistivé Čech, Kdež svou duši v obraz nejkrásnější Latinského zvuku mocně vdech. Však y vznešeného ducha živost Se jak obr v Čechách snažila, Aby vzkřísylavzkřísyla, co závistivost Bledá v hroby věčné složila. Ostrým okem do tmy hledě kynul, Sylná rozumnosti náprava, Y hned Dalimil se z prachu vinul, Starožitný obživl Pulkava. Čeští mudrcové rozkládali Pilným Čechům řeči hluboké, Pozorlivým duším povídali Poutnícy své cesty široké. 163 Jiskra rozumu se vtřela v hlavy Bludem jedovatým svedených, Ze sna povstali y nízké stavy Slyšíc hlasy předků zvěčněných. Vlastenec se, jak syn zdárný k otcy, K vlasti tiskna směle postavil, Neb co slunce svítě mudřec z nocy Tvořil den, a Čechy oslavil. Všudy y co včela pracovitá V jedu hledal skryté moudrosti; Jeho přičiněním u nás svitá, Muž y žák se žene k věčnosti. K ctnosti národ veda zákon Boží Jadrně a světle vyložil, Láska k bližnímu se denně množí, Na níž Krystus víru založil. V němť y dojde duše usoužená Bludy tráplivými ztišení, Z něho váží hlava osvícená Moudrost, Češtinu a blažení. Slavný duch a ctitel pravdy věrný K žádné straně srdce neklonil, Přítel skrovnosti co lichoměrný Slouha po zlatě se nehonil. 164 Zhrdnuv loudícými důstojnostmi Stínu vznešenosti nežádal, Pravou čest a slávu věčnou ctnostmi Skutečnými sobě zakládal. Stále bděje kráčel rychlým krokem Rovnou cestou k nesmrtedlnosti, Bystrý mudřec pronikavým okem Prohlídl žíly přirozenosti. Veškeren svět před ním rozložený Lůno vnitřností svých rozvinul, Okemli kam střelil, zakalený Jedem blud co pára zahynul. Na vlas znal běh věku minulého, Nikdý nejsa učeností syt, Skoumal, kde co složil výborného Vážný Říman, vtipný Řek y Žid, Od starých se mistrů k novým vtělil, Nabral moudrosti z jich studnice; Všecky věcy probíhaje dělil Koukol od bohaté pšenice. Jediné tu jako zlato čistou Obětoval ctnému vlastency, Krásnou řečí sladě pravdu jistou Čistil kalný rozum mládency. 165 Hvězda jitřní mezy učenými Nyní náhle světlo zastřela. Ach! co platno, že se hlubokými Uměními duše zastkvěla? Že y cyzozemcy putovali Chtivě jako k Šalomounovi, Aby divícým se okem vzdali Poctu milostnému starcovi. Klesla hlava světy skoumajícý, Oněměla usta hovorná, Zvadlo srdce lidi milujícý, Z těla vyšla duše výborná. Již se honosyti nebudete Mužem velkomyslným Čechové! Byste oslavili sebe, zvete Na darmo ho zemští Bohové! Nebudeť svým milým rozkládati Skladů věkoleté moudrosti, Ani outlým duším otvírati Švarný vůdce brány k věčnosti. Zhaslo světlo, jak květ zašla naše Rozkoš, vlasti sláva, přátel čest, Češtino, a učenosti! vaše Duše živícý již v hrobě jest. 166 Proto vidím čela zakalená, Ruce spiaté, oči slzýcý! Proto milá vlasti opuštěná Vzdycháš jako vdova mluvícý: „Kde jsy miláčku můj vyvolený, Kde jsy pravdy svaté ctiteli? Muži každou ctností ozdobený, Jako kříšťál čistý příteli! Kam tvůj jasný pohled, duše živost, Srdce dobrota se poděla? S šlechetností zlatá přívětivost,přívětivost Na věky se pro mne zatměla. Již mne nepotěší zkormoucené Slova sladce tekoucý co med, Kráso společnosti osvícené! Oko skostlo, srdce tvé jest led. Pro tě truchlí mudřec, pro tě cedí Slzy ruce lomě sprostý lid, Starcové a outlé dívky hledí S pláčem na hřbitově na tvůj byt. Pro tě celá Praha hořekuje, V smutek každý kraj se odívá, Zásluhy tvé světu vypravuje, Ctnosti pravé v srdce zarývá. 167 Slavný duchu! naše slunce jasné Vlast tvá vděčná tesklí pro tebe; Nastojte! má krásná sláva hasne, Co jsi od nás vstoupil do nebe!“

Na smrt vévody Moreau.
Skrý se v pouště outlá nevinnosti, Obleč smutek čistá svobodo, Zhasni hvězdo cti a šlechetnostišlechetnosti, Zakal tváři vlídný vévodo! Moró klesl; ach! krása člověčenství, Sláva Europy y hrdin květ Stříti maje hromy ukrutenství, Smířit řádem rozdvojený svět. Boj se šíří, ukrutenství věční, Lest a nenasytost kraluje, Moudrost mlčí, čest mře, ctnosti vděční Synové schnou, vlast se zrazuje. Co sy počnem v moři pomatení? K nám se valí jak proud zžíravý S loupežnými vojsky v rozvzteklení Zrády vůdce Vandam sápavý. 168 Praha trne, ouzkost ohromuje Muže, smrtí lid, a ženy mdlé; Občan do zmatenic pohlížuje, Kde jsy Moró? volá v bázni své. Na tobě jme skály zakládali, Jako Bohu se ti kořili, Čest a slávu tvou sy rozjímali, Vítězství a pokoj tvořili. Bůh tě vytrhl z klepet smrti lstivé, Provedl jedenjedem, mořem zůřícým, Bůh tvé odíl srdce milostivé Na záhubce hromem smrtícým. Tebou vojna skrotne, tebou v ráje Zroste zkrvácená pustina. Běda! v dým se tratí květné máje, Zmizel krásný sen co bublina. Čechu plač a Franku strň a světe Rozdrcený šaty trhej své! Syvé bezbožnosti štěstí květe, Ukrutenství hlavu na vzdor pne, Řád y svoboda y spravedlivost Letí k nebi s štědrým pokojem, Hrůza tvrdá, zlého srdce mstivost K nám se žene s zrádným rozbrojem. 169 Jarní dnové zlaté budoucnosti, Hry a plesy v propast padají, Moudrost hasne, Můzy v zmatenosti Jako zlosyn v poušť se skrývají. Bože! proč ty strachy, proč ty zmatky Zkormoucují lidi nevinné? Co se v hoři topí s dětmi matky, Zbůjník jak červ v prachu nehyne? Kdo tvých postíhl cest, neb skoumal rady? Kato mře a Cezar panuje! Vůkol tma a pochybnosti všady, Hrozný osud rozum zdrobuje. V běhli hledím světa veškerého, O div svrchovaných řízení! Krásu růsti z davu zmateného Vidím v nejlíčnějším zastkvění. Z tmy den, z podvodu se pravda svatásvatá, Z ukrutnosti vine svoboda, Růži štěpí v místa jedovatá Svornosti a lásky lahoda. Tak y z tvého prachu, Moró slavný! Svoboda a pokoj vykvěte, Řád, svět ozdobnější, lid y mravný Věncem slávy tvé se proplete. 170 Na živě y v smrti nejvyššího Stupněs dosáhl nesmrtedlnosti, Srdnatostí dobyl nejčistšího Věnce v spolku krásné mírnosti. Tvá vlast bledla, vicher zvracujícý Věkoletý strom y křovinu Hrdina se hnal, by zrazujícý Čest y Boha potřel rodinu. V těsnu svírajícým spínavého Ducha, slunce vkročils bouři v bok, Slávy blesk a světa zmateného Podiv stíhá moudrosti tvé krok. Vítězství a moc tvou spíjí vládu, Zmlazované sýly kvapí proud, V nadutosti k veškerenstva pádu Světonosný soudce vynesl soud. Štěstí zpíravé y kloní hlavu, Rozum mdlí, a hrůzou trne svět, Ukrutenství volí za potravu Zděšeného člověčenstva květ. Z hrobu z křížované mocy vstává V zvýšujícý kráse slávy kmen, Hledí, tře, a pouta roztrhává Věčná plaše vojny vztek co sen. 171 Hrdý vítěz prchl, jen Moró stojí Skála v rozbouření v stoku střel, Hlad a mor y smrt se s sýlou rojírojí, Rozváživost táhne v čele děl. Strach hrob kopá panům všeho světasvěta, Zpupnost tihne, v ouzku moudrost bdí, Trhá nemožnosti hráz, a pleta Věnec z divu, y se věčně stkví. Za oslavu vlasti,vlasti moc tě dravá Vězní, hází v jed a pustiny; Cnost se záštím neohromí pravá, Zlato neponíží hrdiny. Mudřec nevšímaje sobě svodné Chlouby blesku, volils tichý byt, Stírajícý hrom až pejchy škodné Vlasti roztřepené zvětřil lid, Z lůna cti a zblažujícý lásky Drals se v smrtícý vír rozbroje, Evropěby blaženosti klásky Vznikly, vyšla hvězda pokoje. Koruny jsy dostíhl jasné slávy, Krví vysvobodil národy, Řád a trůny upevňuje s právy Nezvadlými drahé svobody. 172 Evropa tvou mužnost rozhlašuje, Afryka se koří moudrosti, Ameryka vlídnost vypravuje, Azya se diví pravosti. Osvícený mluví s potěšením, Sprostý s uctivostí o tobě, Stařec žehná tebe s rozhorlením, Mladík tvé se klaní osobě. Milcyades skálu vlasti slaví, Hannybal ti ruky padávápodává, Xenoffon tys jistě můj duch praví, Scypio tě bratrem uznává; Závistí jen Cézar na tě hledě Jeví cenu vznešenosti tvé; Soudce v budoucnosti pravdu cedě Vyřkne: Že jsy slunce vlasti své. Kdo se rovná tobě v pokojnosti? Kdo tě předčí v boji vedením? Obraz láskylásky, poklad šlechetnosti Zýskals světy moudrým řízením. V slávě Nestor války spravedlivé Krví posvětiv jsy Franky zval K roztřepení nesvornosti divédivé, Národyby pokoj láskou spial. 173 Tvá krev volá na mstu, tvůj duch pravý Štěstím naše vojska ovane. Vzhůru bratří! v boj se žeňme dravýdravý, Povstaň RuseRuse, zmuž se Prušane! Sláva čela švarných bojovníků Věncy krásýcými ovine, Hrdost skrotne zpupných protivníků, Z bouře stálý pokoj vykyne!

Na smrt Jozefa Rautenkrance.
Zakryte své tváři Milostenky Zblažujícý rozkošemi svět! Jaká rána vráží na milenky Zpěvů sladkých, že Můz Českých květ, Krása osvícené společnosti, Rozkoš dítek, láska outlých žen, V máji sýly své a obratnosti Zmizel jako lahodivý sen. Vylívejte slzy pro srdečné Krásy ducha Božstvím živého, Pěte s rozkošemi zpěvy vděčné Lásky čisté, srdce tklivého. 174 Ach! kdo jemnou duše nevinností Zjeví cyty krásné milence? K činům slavným vzbudí horlivostí Svatou nevadného mládence? Jako hvězda z mračen nocy syvé Vešel v bouři záští krásný blesk; Jako hvězdu zhaslo mračno divé, Ach! tak milka zhubil smrti třesk. K činům povstal obr ve své moci, Hoře láskou k vlasti rozmilé, Moudrost vyjasníval ctnému otcy, Krásy vnadné dceři spanilé. K lůnu blaženosti bystré dítky Veda milovaný slavíček Prozpěvoval rozsývaje kvítky, V temnu svítil bludným měsýček, Aby sladnoucými rozkošemi, K chrámu nezkalené moudrosti S chutí letíc po kvetoucý zemi Došly nejčistější blahosti. Valné zapuzuje mraky bídy Zžírajícý srdce veselé Uvedl zpěvem radost každé třídy V spolky hromem vojny zatmělé. 175 Láska s vlídností se jako milá Dcera vpiala k otcy milému, Živost ducha tvořícýho čilá Vykouzlila synu zdárnému Vlasti utejrané květné ráje, Kdežto nevinnosti ctitelé V letu hlučném královského máje K srdcým vřelým tiskli přítele, Co y život, co y lahodivé Za miláčky vsadil rozkoše, Zvuky líbeznými duše divé, Vznešené y spínal panoše. Jaké Čechům pravým rozvinoval Sklady vábné srdce vroucýho! Zlaté věky Můzám přisliboval, Když se osud chopil mroucýho. Ach! již slavík sladký neprobudí Dívky outlé k lásce nevinné, Nevlastenství hromem nevypudí Horlivosti vlasti povinné; Neutiší ducha truchlícýho V těsnu nebeskými vnadami, Nevytrhne mládka bloudícýho Z kalu laskavými radami; 176 Jak stín zmizel z lůna rozkošného,rozkošného Vlasti s duchem pronikavým vsenv sen, Růže kveta v sadě věku májového, Uvadl bouří, než se zmocnil den. Ach! náš věrný ctitel neuvidí Čechů rozhorlených radosti, Neuslyší v hrobě mocných lidí Zpěvu živícýho sladkosti. Milovaný duchu! jakbys díval S rozkoší se na věk slavený, Kde co Homer Čechům mužným zpíval Boje Lumir slavík zvěčněný, Kde se srdce třáslo národností, Duch pnul k nebi láskou horoucý, Z příkořenství hor se statečností Stkvělo rámě vrahy tepoucý, Kde co nejjemnější Řek se hlásek Ozval na perutech kouzlení, Aby v kráse jímajícých lásek V outlá srdce dychal blažení, Aby svědčil zděšenému světu, S jakou duchů živých mocností Vlastencové v čisté slávy květu Zmohli soky hrdé sladkostí. 177 Záboj budě k boji divy hřímá, Záviš spíná srdce milostné. Ach! náš Jozef vroucý v hrobě dřímá, Nevšine se v zpěvy radostné. Kvělte Můzy! zakrývejte tváře Rozkoše a ducha lahody! V moře nebytnosti zklesla záře Řádné moudrosti a svobody! Plačte Můzy! plačte za milenky Sladkých zpěvů v písni horlícý, Y my hořekujem Milostenky, Zhaslať duše outlost živícý!

Na smrt Antonína Jaroslava Puchmajera 29. září 1820 v Praze zemřelého.
Kam se dechem lichotiví snové Děli růžované mladosti? Jen blesk zasvítili obrazové Duchy jímajícý radosti. Tak se rozkoš, tak se bolest tratí, Za vlnou se vlna ubírá, 178 Slunce blaženosti světy zlatí, Krásy lesk, než mžikneš, umírá. Tak y shrkli snové do propasti Neprohlédné moře věčného, Čest a krása milované vlasti, Plody vnadné ducha krásného. Neroznítíš k Božství Jaroslave Vlasti zžírajícým horlením! Nerozplašíš zatmělosti dravé Smrt y živícým se zastkvěním! Za Homerem tvůj duch mocný letí, Pne se k svému bratru Horácy, Tam se k nesmrtedlným činům světí Oddychaje sobě po prácy. Zde jsy obr dusýcými mraky Ducha, nerozumu střelami, Závisti a hanebnosti draky, Lsti a sváru kráčel bouřkami. Na vlast drahou hromná krupobití Záští krásohubné sypalo, Věčná noc a vír a vlnobití Duchy zpitomělé svíralo. 179 Ani jiskra cti a rozumnosti, Hvězda nestkvěla se naděje, Vichr zmítajícý zmatenosti Zavál slavných otců šlepěje. Ještěr vylívaje jedy zmatku V srdce křehká synů kynoucých, S posmíváním smrtil milou matku V lůnu bojovníků kvetoucých. Hanba lstivá zaryla se v čela Vznikajícých krás a jednoty, Hrubost rozdíravá jen se stkvěla V chrámu Bohyň v spolku slepoty. Střely žehrání a zdrcujícý Nesnášelivosti ostřil sok, Mraze v květu cyty zblažujícý Ryl meč čilé nevinnosti v bok. V bouři veškerenstva, v mrtvé nocy Strážce Čechů, Jaroslave! pěl Duch tvůj bleskem krásy, hromem mocy Opásaný s vítězy v boj šel. Hlas se ozval zavržené líry, Lumírův duch, Osyánův blesk Vyhrnuje rozbožnění víry, Krásy sladkost, obratnosti třesk. 180 Kouzlí divy, jímá lahodností Mladnoucý y květy národu, Mrtví žehravost, a vzdělaností Upevňuje ducha svobodu. Poušť se mění v přerozkošné ráje, Kde co slavíčkové sladnoucý S milenkami procházejíc háje Prozpěvují žácy horoucý. Vlasti živne duch, a obří lásky, Plamen rozplozuje mocnosti, Jako anděl vábícými hlásky Výší mysli vřelé mladosti; Na zábřezý věčnosti kmet plésá, Syny s užasnutím celuje, Že tma do propasti věčné klesá, Kmen se národnosti zmlazuje. Tvář se jasní veškerého kraje, Božství blesk již žíly probíhá, Vlasti sláva nesmrtedlná zraje, Zpěv se s okouzlením rozlíhá. Pán se Čechem slavným býti cýtě Tiskne k srdcy plody moudrosti, Rozum zdravý jako slunce svítě Zvelebuje kouzly radosti. 181 Švarná Praha Puchmajera slaví, Puchmajer zní z Krkonoských hor, Na Šumavě oltář pocty staví Tobě vyjasněných mužů zbor; Čech tě korunuje s potěšením, Vzdává miláčkovi poklonu, Cyzyna tě líbá s podivením, Rus se koří tvému zákonu; Virgil sám, slyš světe! s hrobu svého Oslavence věncem poctívá, Vítěz nevlastenství záhubného V blesku slávy láskou oplývá. Tupost bledá, závist roztržitá S požloutlými blíká tvářemi, Ještě umírajíc hromovitá Mračna hrnouc straší bouřemi; Darmo vztek y zbrklých vášní jedy Deští na květiny májové, Darmo mrazý pitomosti ledy V bůjném zrůstu krásy růžové; Darmo rokliny a drsné skály Se vším plodem zhoubné temnosti Znova na vzdor kráse v cestě stály Zpírajíc se světlu moudrosti; 182 Slunce rozumnosti v Čechách svítí, Plaší blud, a tvoří jasný den, Skála tuposti se boří, kvítí Mladne, v skutek přecházý již sen. Tak Čech smělý kroky obrovými Zhubil hrad tmy u nás zvěčněné; Však y člověk skutky milostnými Stíral slzy s tváři zkalené. Bídy rojily se do Čech s plody Zármutku a těsné chudoby, Zlý hlad stíhal milované rody, Trýznil chudiny bič poroby. Jako anděl krásekrása člověčenství V skrytě vytrhl otce z zoufání, Sladil matce bídy příkořenství, Dítkám odkryl hvězdu doufání; Práce lehčil těšícými slovy, Rozděluje štědře plat y šat, Sám třel nouzy, aby mroucý vdovy Plazýcých se dítek ztišil hlad. Puchmírko! jev světu rozvážlivou Laskavost a poklad moudrosti. Ač jed tupost plila, studnou živou Pracovitým bylas hojnosti. 183 Mluvte obživení nešťastnícy! Nepříznivost meč již ztratila, Slyšte s ustrnutím nádhernícý, Jak je duše vlídná blažila. „Pravý Křesťan, obraz laskavosti, Vyhybaje cest se kroutícých, Ach! náš otec přešed do věčnosti, Neuslyší dítek plačícých. Kdo nás vytře z víru nedostatků, Vsadí čest a život za náš rod? Ach! mou tyran ctnostnou mořil matku, Vale na miláčky na sta psot. Svět ji zradil, na milostné dítky Srdcem zkřižovaným patřila, Když je jak mráz nedotklivé kvítky Nahota a nemoc mořila. Který Bůh ji vyrve z vlnobití Smrtícýho křehkou nevinnost? Láska, hlad a vášně hromobití Válčí zde, tam Bůh a povinnost. Matka neviňátko k srdci tiskne, Hrůzou mře a letí v hlubinu; V soukromí náš otec slovo piskne, O div! spasyl její nevinu. 184 Ach! můj anděl strážce! V namahání Nestkvěla se muži naděje; Vidím lidohubná hodování, Trnu, jak se s námi poděje? Dnem y nocý lítám, lidi prosým, Na svou ukazuji nahotu; Skály mlčí; žena mře, ach! rosým Z očí krev, a budím štědrotu. Hrom se sype nemilosrdenství, Svatý pokrytec mne žene v smrt; Slunce mého hasne náboženství, Duši chopí zoufání co chrt, Na smrt – v tom můj anděl strážce pudí Z umučené duše zoufání, Tvář se jasní, ctnost se v život budí, Ženu mám a prácy k doufání. Za spasení naše na věčnosti Bůh náš Soudce otce oslaví, Pláč a prosby bídných laskavosti Studnu před vším světem vypraví. Tak y muží, tak y dítky lomí Rukama a otce volají, Nářky jako hromy do svědomí Mrzký lichváři! ti houkají. 185 Jedna slza duše spravedlivé, Vděčné nevinnosti modlení Více poctí ctnosti milostivé, Než tvých divých slouhů zbožnění. Ne jen obživených srdce věrná, Ne jen osadníků žalosti, Ach! všech Čechů naříkání perná Jeví tklivých duší ouzkosti. Osvícení muži vznešeného Ducha ztráty želí srdečně, Přátelé ach! bratra rozmilého Ztratili svou duši skutečně. Jeho za miláčky odvážení, Znášli chlubný světe rovného? Známost hlubokou a porážení Slovem větrníka spitého, Jeho přívětivé rozmlouvání, Outlý cyt a neomylný soud, Mocnou živost, krásy rozbírání Vryje pilně v srdce každý oud; Každý přítel po příteli touží Roztomilém, po vlastency Čech, Y své srdce bědováním souží, Že svůj v květu sýly skončil běh; 186 Že snad slunce rozumnosti zhasne, Mráz y žehravosti spálí květ. Upokoj se Čechu! světlo jasné Zvěčněného projde všecken svět. Netřeba mu chlubných chrámů zdíti, Do nebes ho vnášet písněmi, Věčně bude krásný duch se stkvíti, Šířit čistá sláva bouřemi, Mládež čísti bajky s potěšením, Panna zpívat písně vybrané, Mudřec ódy skoumat s vytržením, Co Čech Čechem věrným zůstane.

Na smrt knížete Karla Filipa Švarzenberka.
Čechu šlechetný a slávo naše! Kams se od svých zabral vlastenců? S chrámu pokojeli zrady plaše Čistíš duchy bujných zmatenců? Čili s hvězdy k hvězdám orel letě, Nevšímaje sobě marnosti, V čistějším a rozkošnějším světě Pravý hrdina sy v blahosti 187 Nehynoucý lůně stavíš byty, K vyšším činům ducha mocného Pudě plodíš hrdinstvími cyty Lahodnější srdce outlého? V jasnu pocty světy probíhaje Nekonečné živíš blažení, Když zde ulekané smrtí kraje Jeví srdcý vděčných toužení? Láskať zvýšujícý vytvořila Věčnost slávou svého milého; Ach! smrt závistivá umořila Jako červa muže velkého. Což to platno, tvá že hřmícý rána Třepíc ukrutenství ouskoky, S trůnu Božství obra Korsykána Svrhla v žalář s všemi otroky, Že co Nestor myslí rozvážlivou Řídě žehrajícý národy, Evropu jsy uvedl málo živou K ráji nezkalené svobody, Že co Bohu tobě národové Obět nesouc chrámy vzdělali, Když tě nelítostní osudové V květu cti a sýly odjali. 188 Tak se rozlíhají naříkání V Čechách pro milého hrdinu, Slzy věrný důkaz milování Posvěcují každou krajinu; Pro vlastence ctného, pro vévodu Tesklí osvícení mužové; Pro dobrého pána, pro hrad rodu Stísněného plačí manové. Jim jsa otcem, nevinnosti ctitel Slovy vlastenskými těšil ctnost, Oloupených dítek pevný mstitel V šarlatě y trestal hrdou zlost. Proto se co hovořivé dítky K rozmilému otcy hrnuli, Na důkaz své lásky čisté kvítky V nekrvavý věnec vinuli, Pána jako Boha v srdcy nesouc, Vojnyli ho vzteky stíhaly, Láskou starostlivou jen se třesouc V chrám se Nejvyššího zbíhali. Proto povstávají bědování, Že smrt zbavila jich milého; Ach! kdo vynahradí milování Otce o své pozorlivého? 189 Bůh vás věrné přijme do náručí, Bůh k vám v těsnu sešle anděla! K Čechům utrápeným pověst zvučí, Jak se jeho sláva zastkvěla. Příběh neomylný soudce řekne, Jaký světy zmámil divů třesk, Budoucnost se skutečnosti lekne, Že y cti y ctnosti zašel blesk, Že se rozdíravé ukrutenství Moře rozvlněné šířilo, Moudrost, krása, řád a náboženství Hasly, nevlastenství pířilo. V zmatku veškerenstva, v proudu boje Zhatil nezbitého vůdce běh, Ztišiv střených králů nepokoje Spial y hrdost divé vlády Čech. Darmo věncem štěstí vítěz šálil, Rozdvojoval bratří ouskoky, Sevřený svět oběti mu pálil Vysýlaje v boje otroky; Darmo zem y nebe okrásyly Slávu nezrušenou růžemi, Za divem div nový vyhlásyli Pochlebnícy lstiví po zemi; 190 Čest a klam, a zlato, spěch y sýla V spolek neustupný vkročily, Proudem valila se štěstí žíla, Nepřízeň a zrada sočily; V moři pomatení, v bouři hrůzy, Když y jiskra zhasla naděje, Švarcenberk muž v nezhrozené chůzy Prohlížeje předků šlepěje, V proud se hodiv vzteků sápajícých Hromů ani lsti se neboje, Zmařil duchů trůn se spínajícýchspínajícých, Vstřelil v slávy chrám a pokoje. Divy neslýchané rozhlašují Světem národové živnoucý, Že se nemožnostmi oslavují Čechové co růže kvetoucý. Evropu když sepiav vítěz tvrdý Zbil y moudrosti y sýly květ, Dvakrát povstal v mocy Čech, a hrdý Bůh se zdrtil, osvobodil svět. Y hned z bouře slunce blaženosti Rozvinuje krásy kouzlícý, Ctnost a vnady sladké nevinnosti Vtělují se k pravdě živícý; 191 Pokoj mladý jako jitro v máji S rozkošemi na zem vstupuje, V lidnatém a růžovaném ráji Rojícý se plesy čaruje; Věčnost jasná otvírá své chrámy, Moudrosti a lásky milenec V zrůstu pocty loučí se ach! s námi, A jde k trůnu pravdy pro věnec; Tam se s Jaroslavem moudrým stkvíti, S Scypionem bude radovat, Když co Boha budou vděčně ctíti, Y ho národové milovat. 192 Poznamenání.
Když po skončené vojně poddaní na Vorlík přišli, aby prohlíželi dary, kterými slavní mocnařové oslaveného vévody poctili, otevřel komorník dveře, a kníže mezy ně vstoupil. Poddaní prohlíželi řády a klenoty, a jeden z nich pravil: Ach! Vaše knížecý Milosti, jaká to sláva, jaké to drahé klenoty od cýsařů. Ovšem jsou to drahé klenoty, a od tak slavných mocnařů! ale vy jste mi předc milejší, než všecky ty klenoty. Přišlo y duchovenstvo z jeho panství vítat svého patrona, po tak slavně dokananémdokonaném boji. Kraštický farář pan Matěj Lešetický stareček k 90 letům přicházel, kníže šel mu naproti, ujav ho za ruku, uvedl do pokoje, a k obědu veda jej vedle sebe posadil, a stále s ním Česky rozmlouval. O jeho přívětivosti a laskavosti k poddaným a vážnosti ke všem cyzým, nežli se hrdinstvím oslavil, mohlbych mnoho podobných vyprávěti udalostí, byv v Pečicých nedaleko Vorlíka, kdyby jeho mírnost a vlídnost vůbec rozhlášena nebyla.
[193] Obsah. rok    stránka Tichý život1800    3 Láska k vlasti1812    6 Na J. M. Leopolda1791    8 Noc1797    10 Požívání života1815    12 Mírnost1814    14 Spokojenost1814    16 K přátelům učeným1798    17 Napoleon veliký1812    19 Kutusov Smolenský1813    22 Moreau1814    24 Utišení1815    26 Pramen štěstí1815    29 Na štěstí1814    30 Pravá cena1815    31 K svatbě1815    33 Na pokoj1815    38 Skutečnost1818    40 Přátelství1823    42 Život1800    45 Vlast1818    47 Král1820    54 Královec1820    60 Na P. H. Kašpara Sternberka1818    62
[194] Na Plzeň1820    67 Svědomí1798    72 Na cestě P. J. Dobrovského1795    74 Pravý vlastenec1798    77 Pravda1818    81 Blaženost1818    84 Pravost1818    88 Moudrost1818    91 Rozvážlivost1818    95 Prosba1814    97 Díky1814    99 Pokoj1797    101 Radost1818    104 Štěstí1800    109 Jaro1818    110 Zyma1818    112 Jitro1818    113 Dětinský věk1799    116 Vlídnost1808    122 Stařec1808    124 Muž1808    125 Mládenec1808    126 Růže1790    128 Zahradník1797    129 Slavnost prvního máje1797    130 Nevěsta1799    131 Ukolíbavka1794    133 Budička1795    134 Spokojený sedlák1795    135 Žádost1798    136 Čáry1798    138 Narození1816    139
[195] Vděčný hlas1811    144 Láska bratrská1811    145 Syn1808    147 Ranní píseň1808    148 Předlička1800    150 Veselý pacholík1807    151 Čest1807    153 Na smrt Frant. Pelcla1801    154 Na smrt Stanisl. Vydry1804    157 Na smrt Frant. Faust. Procházky1809    161 Na smrt vévody Moreau1813    168 Na smrt Joz. Rautenkrance1818    174 Na smrt Ant. Puchmajera1820    178 Na smrt kníž. Karla Švarzenberka1820    187
[196] Omylové v prvním dílu básní.
Stránka místo – má býti: 4 v 3 strofě – V zármutku – V zmatku 5 v 5 – – Y jiné – Y mne 11 v 4 – – skutkům – skutkům zpěvem 14 v 2 – – z hlubiny – z bubliny 23 v 5 – – uzřít – užít 26 v 4 – – U pramenu – V pramenu 27 v 3 – – Světa se taž – Světa lesky se taž — v 4 – – zpevňuje štěstí má býti: zpevňuje jednotu — v 5 – – Krásy má býti Krásý 29 v 1 – – slavné – slavené 30 v 64 – – růženu – růžemi 32 v 4 – – v moře proudy má býti v moru proudy — v 6 – – Ouzkostí má býti Ouzkosti 40 v 5 – – v směšiny – v směšicy 41 v 3 – – svými postíhnouti má býti svými co stíhnouti 46 v 3 – – Hodinu tíží má býti Hrdinu tíží 64 v 3 – – Rozsývaje – Rozsývajíc 68 v 1 – – měl – mřel — v 1 – – marné – morné 73 v 2 – – Svědomím – Svědomí 118 v 6 – – stále – stála 169 v 23 – – jeden – jedem 183 v 4 – – kráse – krása.
E: av; 2002 [197]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Tiskem Jana Host. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 196

Kniha je opatřena pevnou nepůvodní vazbou. Desky pokrývá lesklý papír s hnědým vzorem, v levém horním rohu předních desek je umístěn černě orámovaný štítek s nápisem Umělecká beseda a se signaturou tištěnou černým razítkem. Hřbet a rohy svazku jsou potažené hnědou kůží, která je však zvláště v rozích poškozena. Hřbet je v hlavě i patě zdoben třemi zlatými linkami, stejnou barvou je vyražen také nápis minuskami Nejedlého Básně 1-2 (rozmístěn do tří řádků uprostřed hřbetu); shora i zdola je tento nápis doplněn ornamentem. Kapitálek knihy má červené a bílé proužky, na ořezu svazku je nyní již jen slabě patrné vzorování. Předsádku představuje list tužšího nažloutlého papíru; v horních rozích přední předsádky jsou vepsané a přeškrtnuté signatury. Titulní list prvního dílu je vysazen na střed strany švabachovými minuskami. V horní části strany je největším písmem vytištěn název sbírky, pod ním pak autorovo jméno písmem méně výrazným. Následuje zarážka tvořená tenkou a silnější čarou. Uprostřed strany je umístěn nápis Díl první. Částečně jej překrývá modré kulaté razítko Umělecké besedy v Praze (v knižním bloku se objevuje několikrát); v této části strany jsou otištěna i další dvě razítka: menší černé hranaté razítko s ozdobnou iniciálou A. H., vedle rovněž černě razítkem natištěno jméno Anton Hofbauer. Razítky je přetištěn také dnes již zčásti nečitelný nápis psaný červeným inkoustem a označující jednoho z majitelů knihy. Tiráž, umístěná v patě strany, je od předchozího textu oddělena pruhem sestaveným z několika linek různé tloušťky. Následující strana, vakát, nese černé kulaté razítko Majetek Umělecké besedy a ručně psanou signaturu 2 S 14. Titulní list druhého dílu se v grafickém provedení zcela shoduje s prvním, neobsahuje však žádná razítka ani vpisky; vakát, který po něm následuje, stejně tak. Oba díly mají vlastní Obsah a vlastní paginaci, jež je provedena arabskými číslicemi a vysazena v hlavě stran na ose. Číslice jsou podtrženy krátkou jednoduchou linkou. Jednotlivé básně v obou dílech otevírá výrazná, tučně tištěná iniciála. Papír v celé knize je dnes již značně poškozen zahnědlými skvrnami.

Formát: 167x95 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 2 S 14

Svazek obsahuje dva díly Básní V. Nejedlého, které vydáváme v oddělených dokumentech, neboť každý z nich má vlastní paginaci, titulní list a Obsah (názvy básní tvořené delšími vlastními jmény jsou v Obsahu knihy zkracovány). Opravy tiskových chyb jsou vysazeny až na konci druhého dílu. V přítomné edici připojujeme ke každému dílu tu část oprav, která k němu náleží. Kniha je vytištěna švabachem, každý verš začíná velkým písmenem. Po c-, s-, z- následuje -y-, stejně tak ve spojce i. V několika případech, na něž upozorňujeme v komentářích, však není toto pravidlo dodrženo; obě podoby zachováváme. Delší nadpisy básní vysazené do dvou řádků zatahujeme, abychom neporušili výsledky veršové statistiky. Vzhledem ke stáří sbírky důsledně zachováváme všechny odchylky od současného úzu, ať již patří mezi obecné dobové jevy nebo vycházejí z autorova stylu. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek (jmenem, muží - muži, kříšťál, dešť - déšť, bůjnosti - bujností, vládaře, rájském - rajské, zůřícý), hláskovou kvalitu (směšice, ješto, švižná, poškvrny, všecken), včetně tvrdého zakončení substantiv skloňovaných podle vzoru kost (pamět), dvojhlásku -ou- (slouha, touni, ourodné), skupinu hlásek -ej- (motejl, pejcha, smejkaje se, vejskali), vkladné hlásky (zastkvěla se - skvoucý se, nesmrtedlné, papršlky, zavzní) i ostatní hláskové alternace (vztěk - vztek, řeď, tj. řiď) a přizpůsobení grafického záznamu mluvenému projevu (píte, vrýte, uží). V pravopisu šetříme: distribuci s- a z- v předponách i její kolísání (spitý, skoumat, zklenula, svadlé - nezvadlými, skostlého - zkostlý, sbírat - zbíral, strne - ztrne), předponu z- (s-) namísto vz- (zpíráš se, zchopí se, zpomínání - spomínají), skupinu souhlásek ss– (sstupuje, sstřel) i jiné případy zdvojených souhlásek (dennice, ale prostranosti), skupinu samohlásek -ia- (spial, spiatý), pravopis i - y (líry, píří) nebo velké začáteční písmeno v adjektivech utvořených od jmen vlastních, v názvech měsíců a ve slovech s posunutým významem (holka Česká, Ledna, k Otcy). Respektujeme rovněž mnohdy počeštěný a nejednotný pravopis vlastních jmen osob (Lumir, Frydrycha, Moró - Moreau, Cézar - Cezar, Plato, Virgil; Můzy) a zeměpisných názvů (Indye - Indya, Azya, Afryka, Ameryka), na nějž v textu již dále neupozorňujeme. Ponecháváme hranice slov v písmu v příslovcích (v prostřed, po dnes i podnes), ve spojení předložky a zájmena (předevšemi); analogicky u spojky -li, psané bez spojovníku (chcešli mne) nebo u kondicionálu připojeného k přechozímu slovu (trhaliby kvítky, růžemiby stlala, v sadybych se pustil). V oblasti tvaroslovné, slovotvorné a lexikální přejímáme v deklinaci substantiv akuzativ plurálu hosti, lokál plurálu perutěch - perutech, instrumentál plurálu přátely, hostmi, očma; tvar zájmena jenž také pro rod ženský (s. 35, ř. 2 zdola: Zemi, jenž tvůj poklad skrývá,); slovesné tvary: odplacoval, zhořkuje, ověncuje; příklonné -ť: neoslavíť, hoříť, svědomíť, bystrýť, toť, tuť; příklonné -li připojené k neslovesným slovním druhům tiretem i bez něho (mrak-li, mužli); archaická či méně obvyklá slova a všechny jejich tvary: plameniny, příkořenství, rozvětřency; ledné, krásyvé, mladnoucýho, zbořujícý, nehřmějícý ad., kompozita růžonosném, krásohubné, lidohubné. Malé písmeno ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, který neuzavírá větný celek (s. 92, ř. 11: K čemu moudrost? k čemu sýla, nebo s. 97, ř. 2 zdola: Zachovej ó Bože! krále,), necháváme. V interpunkci doplňujeme čárku mezi větami v souvětí (srov. s. 58, ř. 8 nebo s. 119, ř. 2 zdola) či mezi větnými členy (srov. s. 173, ř. 6 zdola); naopak rušíme znaménko, které je podle významu veršů zřejmou tiskovou chybou (srov. s. 82, ř. 13 nebo s. 167, ř. 11). Nevstupujeme však do interpunkce před spojkou a ani do oddělování oslovení, přístavku, přechodníků, přirovnání, jež jsou uvozena spojkami jak, jako, než (s. 142, ř. 6-5 zdola: Muž sy váží šlechetnosti více, / Nežli šálícýho vypínání;) nebo infinitivu (s. 23, ř. 2-1 zdola: V krajiny čistší kráčí, užít / Odplaty za činy Božské.). Nedůsledné vkládání uvozovek opravujeme pouze tehdy, schází-li jeden ze dvojice znaků.