Na smrt Antonína Jaroslava Puchmajera
29. září 1820 v Praze zemřelého.
Kam se dechem lichotiví snové
Děli růžované mladosti?
Jen blesk zasvítili obrazové
Duchy jímajícý radosti.
Tak se rozkoš, tak se bolest tratí,
Za vlnou se vlna ubírá,
178
Slunce blaženosti světy zlatí,
Krásy lesk, než mžikneš, umírá.
Tak y shrkli snové do propasti
Neprohlédné moře věčného,
Čest a krása milované vlasti,
Plody vnadné ducha krásného.
Neroznítíš k Božství Jaroslave
Vlasti zžírajícým horlením!
Nerozplašíš zatmělosti dravé
Smrt y živícým se zastkvěním!
Za Homerem tvůj duch mocný letí,
Pne se k svému bratru Horácy,
Tam se k nesmrtedlným činům světí
Oddychaje sobě po prácy.
Zde jsy obr dusýcými mraky
Ducha, nerozumu střelami,
Závisti a hanebnosti draky,
Lsti a sváru kráčel bouřkami.
Na vlast drahou hromná krupobití
Záští krásohubné sypalo,
Věčná noc a vír a vlnobití
Duchy zpitomělé svíralo.
179
Ani jiskra cti a rozumnosti,
Hvězda nestkvěla se naděje,
Vichr zmítajícý zmatenosti
Zavál slavných otců šlepěje.
Ještěr vylívaje jedy zmatku
V srdce křehká synů kynoucých,
S posmíváním smrtil milou matku
V lůnu bojovníků kvetoucých.
Hanba lstivá zaryla se v čela
Vznikajícých krás a jednoty,
Hrubost rozdíravá jen se stkvěla
V chrámu Bohyň v spolku slepoty.
Střely žehrání a zdrcujícý
Nesnášelivosti ostřil sok,
Mraze v květu cyty zblažujícý
Ryl meč čilé nevinnosti v bok.
V bouři veškerenstva, v mrtvé nocy
Strážce Čechů, Jaroslave! pěl
Duch tvůj bleskem krásy, hromem mocy
Opásaný s vítězy v boj šel.
Hlas se ozval zavržené líry,
Lumírův duch, Osyánův blesk
Vyhrnuje rozbožnění víry,
Krásy sladkost, obratnosti třesk.
180
Kouzlí divy, jímá lahodností
Mladnoucý y květy národu,
Mrtví žehravost, a vzdělaností
Upevňuje ducha svobodu.
Poušť se mění v přerozkošné ráje,
Kde co slavíčkové sladnoucý
S milenkami procházejíc háje
Prozpěvují žácy horoucý.
Vlasti živne duch, a obří lásky,
Plamen rozplozuje mocnosti,
Jako anděl vábícými hlásky
Výší mysli vřelé mladosti;
Na zábřezý věčnosti kmet plésá,
Syny s užasnutím celuje,
Že tma do propasti věčné klesá,
Kmen se národnosti zmlazuje.
Tvář se jasní veškerého kraje,
Božství blesk již žíly probíhá,
Vlasti sláva nesmrtedlná zraje,
Zpěv se s okouzlením rozlíhá.
Pán se Čechem slavným býti cýtě
Tiskne k srdcy plody moudrosti,
Rozum zdravý jako slunce svítě
Zvelebuje kouzly radosti.
181
Švarná Praha Puchmajera slaví,
Puchmajer zní z Krkonoských hor,
Na Šumavě oltář pocty staví
Tobě vyjasněných mužů zbor;
Čech tě korunuje s potěšením,
Vzdává miláčkovi poklonu,
Cyzyna tě líbá s podivením,
Rus se koří tvému zákonu;
Virgil sám, slyš světe! s hrobu svého
Oslavence věncem poctívá,
Vítěz nevlastenství záhubného
V blesku slávy láskou oplývá.
Tupost bledá, závist roztržitá
S požloutlými blíká tvářemi,
Ještě umírajíc hromovitá
Mračna hrnouc straší bouřemi;
Darmo vztek y zbrklých vášní jedy
Deští na květiny májové,
Darmo mrazý pitomosti ledy
V bůjném zrůstu krásy růžové;
Darmo rokliny a drsné skály
Se vším plodem zhoubné temnosti
Znova na vzdor kráse v cestě stály
Zpírajíc se světlu moudrosti;
182
Slunce rozumnosti v Čechách svítí,
Plaší blud, a tvoří jasný den,
Skála tuposti se boří, kvítí
Mladne, v skutek přecházý již sen.
Tak Čech smělý kroky obrovými
Zhubil hrad tmy u nás zvěčněné;
Však y člověk skutky milostnými
Stíral slzy s tváři zkalené.
Bídy rojily se do Čech s plody
Zármutku a těsné chudoby,
Zlý hlad stíhal milované rody,
Trýznil chudiny bič poroby.
Jako anděl krásekrása člověčenství
V skrytě vytrhl otce z zoufání,
Sladil matce bídy příkořenství,
Dítkám odkryl hvězdu doufání;
Práce lehčil těšícými slovy,
Rozděluje štědře plat y šat,
Sám třel nouzy, aby mroucý vdovy
Plazýcých se dítek ztišil hlad.
Puchmírko! jev světu rozvážlivou
Laskavost a poklad moudrosti.
Ač jed tupost plila, studnou živou
Pracovitým bylas hojnosti.
183
Mluvte obživení nešťastnícy!
Nepříznivost meč již ztratila,
Slyšte s ustrnutím nádhernícý,
Jak je duše vlídná blažila.
„Pravý Křesťan, obraz laskavosti,
Vyhybaje cest se kroutícých,
Ach! náš otec přešed do věčnosti,
Neuslyší dítek plačícých.
Kdo nás vytře z víru nedostatků,
Vsadí čest a život za náš rod?
Ach! mou tyran ctnostnou mořil matku,
Vale na miláčky na sta psot.
Svět ji zradil, na milostné dítky
Srdcem zkřižovaným patřila,
Když je jak mráz nedotklivé kvítky
Nahota a nemoc mořila.
Který Bůh ji vyrve z vlnobití
Smrtícýho křehkou nevinnost?
Láska, hlad a vášně hromobití
Válčí zde, tam Bůh a povinnost.
Matka neviňátko k srdci tiskne,
Hrůzou mře a letí v hlubinu;
V soukromí náš otec slovo piskne,
O div! spasyl její nevinu.
184
Ach! můj anděl strážce! V namahání
Nestkvěla se muži naděje;
Vidím lidohubná hodování,
Trnu, jak se s námi poděje?
Dnem y nocý lítám, lidi prosým,
Na svou ukazuji nahotu;
Skály mlčí; žena mře, ach! rosým
Z očí krev, a budím štědrotu.
Hrom se sype nemilosrdenství,
Svatý pokrytec mne žene v smrt;
Slunce mého hasne náboženství,
Duši chopí zoufání co chrt,
Na smrt – v tom můj anděl strážce pudí
Z umučené duše zoufání,
Tvář se jasní, ctnost se v život budí,
Ženu mám a prácy k doufání.
Za spasení naše na věčnosti
Bůh náš Soudce otce oslaví,
Pláč a prosby bídných laskavosti
Studnu před vším světem vypraví.
Tak y muží, tak y dítky lomí
Rukama a otce volají,
Nářky jako hromy do svědomí
Mrzký lichváři! ti houkají.
185
Jedna slza duše spravedlivé,
Vděčné nevinnosti modlení
Více poctí ctnosti milostivé,
Než tvých divých slouhů zbožnění.
Ne jen obživených srdce věrná,
Ne jen osadníků žalosti,
Ach! všech Čechů naříkání perná
Jeví tklivých duší ouzkosti.
Osvícení muži vznešeného
Ducha ztráty želí srdečně,
Přátelé ach! bratra rozmilého
Ztratili svou duši skutečně.
Jeho za miláčky odvážení,
Znášli chlubný světe rovného?
Známost hlubokou a porážení
Slovem větrníka spitého,
Jeho přívětivé rozmlouvání,
Outlý cyt a neomylný soud,
Mocnou živost, krásy rozbírání
Vryje pilně v srdce každý oud;
Každý přítel po příteli touží
Roztomilém, po vlastency Čech,
Y své srdce bědováním souží,
Že svůj v květu sýly skončil běh;
186
Že snad slunce rozumnosti zhasne,
Mráz y žehravosti spálí květ.
Upokoj se Čechu! světlo jasné
Zvěčněného projde všecken svět.
Netřeba mu chlubných chrámů zdíti,
Do nebes ho vnášet písněmi,
Věčně bude krásný duch se stkvíti,
Šířit čistá sláva bouřemi,
Mládež čísti bajky s potěšením,
Panna zpívat písně vybrané,
Mudřec ódy skoumat s vytržením,
Co Čech Čechem věrným zůstane.