Na smrt Františka Faustýna Procházky
2. prosynce 1809 zemřelého.
Co to vidím? Čela zakalená,
Ruce spiaté, oči slzýcý?
O má vlasti! proč co opuštěná
Vdova kloníš hlavu truchlícý?
Proč jak drahé perle slzy rosýš,
Tváři zkormoucené zakrýváš?
Řekni, pro koho to smutek nosýš,
V zpěv své naříkání vylíváš?
O má milá vlasti! tváli sláva,
Na nížs hory doly stavěla,
Zvadla jako nedotklivá tráva,
Jak sen lichotivý zmizela?
Co jest člověk okamžením mroucý?
Dnes sy zlaté mosty stavíme,
Krokem obrovým se kašem jdoucý,
Zejtra na hřbitově ležíme!
Každý pod nebem tvor co dým hyne,
Homér jako jeho Tersytes,
161
Jak smrt nelítostná okem kyne,
Klesá s Melitusem Sokrates.
Zesne Karel vlasti otec pravý,
Jiří její mocná obrana,
Dívka růžová a mladík zdravý,
Otec outlých dítek ochrana.
Tak y Procházka náš oslavený
Z bouře na věčnost se vypravil,
Ač y od širého světa ctěný
Spisy věčnými se oslavil.
Jasný mudřec, básníř milostivý,
Hluboký a věrný Tacytus
Dotřel se, že Salustyus živý
Z něho mluvil, s ním y Julius.
S podivením ptáť se Vlach a Němec:
Jakou se to mocý opásal,
Že co čistý Říman cyzozemec
Krajanů svých činy rozhlásal?
Jako v medném květu včely sedí,
Leží v spisu hrdí sokové,
Sladké krásy cýtíc skoumat hledí,
Jak ho řídí Římští duchové.
162
Kloníc hlavy chválu rozhlašují
Před vším světem ducha krásného,
Jím jsouc poučeni oblibují
Sobě Lobkovice velkého.
Nyní Šlechta výmluvný je těší,
Již jim smělý Stranský čaruje,
Jak se stkvěli mečem Staročeší,
Jak je jistá moudrost celuje.
Tak vlast vyzdvihl v slávě nejjasnější
U cyzyny závistivé Čech,
Kdež svou duši v obraz nejkrásnější
Latinského zvuku mocně vdech.
Však y vznešeného ducha živost
Se jak obr v Čechách snažila,
Aby vzkřísylavzkřísyla, co závistivost
Bledá v hroby věčné složila.
Ostrým okem do tmy hledě kynul,
Sylná rozumnosti náprava,
Y hned Dalimil se z prachu vinul,
Starožitný obživl Pulkava.
Čeští mudrcové rozkládali
Pilným Čechům řeči hluboké,
Pozorlivým duším povídali
Poutnícy své cesty široké.
163
Jiskra rozumu se vtřela v hlavy
Bludem jedovatým svedených,
Ze sna povstali y nízké stavy
Slyšíc hlasy předků zvěčněných.
Vlastenec se, jak syn zdárný k otcy,
K vlasti tiskna směle postavil,
Neb co slunce svítě mudřec z nocy
Tvořil den, a Čechy oslavil.
Všudy y co včela pracovitá
V jedu hledal skryté moudrosti;
Jeho přičiněním u nás svitá,
Muž y žák se žene k věčnosti.
K ctnosti národ veda zákon Boží
Jadrně a světle vyložil,
Láska k bližnímu se denně množí,
Na níž Krystus víru založil.
V němť y dojde duše usoužená
Bludy tráplivými ztišení,
Z něho váží hlava osvícená
Moudrost, Češtinu a blažení.
Slavný duch a ctitel pravdy věrný
K žádné straně srdce neklonil,
Přítel skrovnosti co lichoměrný
Slouha po zlatě se nehonil.
164
Zhrdnuv loudícými důstojnostmi
Stínu vznešenosti nežádal,
Pravou čest a slávu věčnou ctnostmi
Skutečnými sobě zakládal.
Stále bděje kráčel rychlým krokem
Rovnou cestou k nesmrtedlnosti,
Bystrý mudřec pronikavým okem
Prohlídl žíly přirozenosti.
Veškeren svět před ním rozložený
Lůno vnitřností svých rozvinul,
Okemli kam střelil, zakalený
Jedem blud co pára zahynul.
Na vlas znal běh věku minulého,
Nikdý nejsa učeností syt,
Skoumal, kde co složil výborného
Vážný Říman, vtipný Řek y Žid,
Od starých se mistrů k novým vtělil,
Nabral moudrosti z jich studnice;
Všecky věcy probíhaje dělil
Koukol od bohaté pšenice.
Jediné tu jako zlato čistou
Obětoval ctnému vlastency,
Krásnou řečí sladě pravdu jistou
Čistil kalný rozum mládency.
165
Hvězda jitřní mezy učenými
Nyní náhle světlo zastřela.
Ach! co platno, že se hlubokými
Uměními duše zastkvěla?
Že y cyzozemcy putovali
Chtivě jako k Šalomounovi,
Aby divícým se okem vzdali
Poctu milostnému starcovi.
Klesla hlava světy skoumajícý,
Oněměla usta hovorná,
Zvadlo srdce lidi milujícý,
Z těla vyšla duše výborná.
Již se honosyti nebudete
Mužem velkomyslným Čechové!
Byste oslavili sebe, zvete
Na darmo ho zemští Bohové!
Nebudeť svým milým rozkládati
Skladů věkoleté moudrosti,
Ani outlým duším otvírati
Švarný vůdce brány k věčnosti.
Zhaslo světlo, jak květ zašla naše
Rozkoš, vlasti sláva, přátel čest,
Češtino, a učenosti! vaše
Duše živícý již v hrobě jest.
166
Proto vidím čela zakalená,
Ruce spiaté, oči slzýcý!
Proto milá vlasti opuštěná
Vzdycháš jako vdova mluvícý:
„Kde jsy miláčku můj vyvolený,
Kde jsy pravdy svaté ctiteli?
Muži každou ctností ozdobený,
Jako kříšťál čistý příteli!
Kam tvůj jasný pohled, duše živost,
Srdce dobrota se poděla?
S šlechetností zlatá přívětivost,přívětivost
Na věky se pro mne zatměla.
Již mne nepotěší zkormoucené
Slova sladce tekoucý co med,
Kráso společnosti osvícené!
Oko skostlo, srdce tvé jest led.
Pro tě truchlí mudřec, pro tě cedí
Slzy ruce lomě sprostý lid,
Starcové a outlé dívky hledí
S pláčem na hřbitově na tvůj byt.
Pro tě celá Praha hořekuje,
V smutek každý kraj se odívá,
Zásluhy tvé světu vypravuje,
Ctnosti pravé v srdce zarývá.
167
Slavný duchu! naše slunce jasné
Vlast tvá vděčná tesklí pro tebe;
Nastojte! má krásná sláva hasne,
Co jsi od nás vstoupil do nebe!“