Moudrost.

Vojtěch Nejedlý

Moudrost.
Hromy třepícýho boje Hulákají v mylném světě, 91 V křehkém těle nepokoje Syčí v zplameněném letě; Toli vyhlášené štěstí Líbá lidi na rozcestí? Jestli do věčnosti hledí, Tma se proudem vyhrnuje, Hrůza u propasti sedí, Nejistota ukřižuje Duše zbité v pomatení, Co se třely po spasení. K čemu moudrost? k čemu sýla, Mdlých y broučků zamotání? Krůpějí se strhne žíla Valná divých sužování, Moudrost mře a sláva hasne Cti y blaženosti jasné. Zmatkuli se rojícýmu Vyrve člověk na mžiknutí, Neuhne se vířícýmu Proudu v lásky rozvinutí, Po zlatě se žene škodném, Lesku svého lovce hodném. U rozvalin štěstí sedě V rozjímání nedotklivém, 92 Na bouřivé vášně hledě V světě nehodami syvém, Kolíbám se v pochybnosti, Jak se vytru z nevolnosti? Moudrost umrtvená zrádným Štěstím pozdvihuje hlavy; Tať co matka krokem řádným Vyvozuje všecky stavy Z motanice protivenství, Kde se stkví květ člověčenství. Patřte! mluví lichotivě Přítelkyně milým dětem, Jak se mužné duše živě Procházejí lásky květem, Jak se smrtícými hromy Protírají bez pohromy. Srdce čisté, ztuhlé tělo Projde strachu potvorami, Z bouře pne y k nebi čelo; Vztekli bídy nehodami Dusýcými mužnost stírá, Bez radosti neumírá. Nemůželi spnouti proudu Štěstí divokého běhu, 93 Jakby vstupovalo k soudu, Bez poškvrny tře se k břehu Bezpečnosti, sýlu trojí, Rány štěstím zbité hojí. Ani lahodností lásky Mámivé se neošálí, Ani pochlebnými hlásky Do necti se nevychválí, V blesku při mírnosti kráčí, V ouzku trní s cesty páčí. Vítěz zhoubných příkořenství, Otrok volný nemožnosti, Měří, krása člověčenství, Bystrým okem v pokojnosti Rány osudného běhu, Než se věčnosti tkne břehu. Tak se muží! tělem duší Nelekejte bouře žádné. Smělost čistým srdcým sluší, Mírnost vede lidi řádné Bez ouhony rozkošemi K zaslíbené Bohem zemi. 94