Moudrost.
Hromy třepícýho boje
Hulákají v mylném světě,
91
V křehkém těle nepokoje
Syčí v zplameněném letě;
Toli vyhlášené štěstí
Líbá lidi na rozcestí?
Jestli do věčnosti hledí,
Tma se proudem vyhrnuje,
Hrůza u propasti sedí,
Nejistota ukřižuje
Duše zbité v pomatení,
Co se třely po spasení.
K čemu moudrost? k čemu sýla,
Mdlých y broučků zamotání?
Krůpějí se strhne žíla
Valná divých sužování,
Moudrost mře a sláva hasne
Cti y blaženosti jasné.
Zmatkuli se rojícýmu
Vyrve člověk na mžiknutí,
Neuhne se vířícýmu
Proudu v lásky rozvinutí,
Po zlatě se žene škodném,
Lesku svého lovce hodném.
U rozvalin štěstí sedě
V rozjímání nedotklivém,
92
Na bouřivé vášně hledě
V světě nehodami syvém,
Kolíbám se v pochybnosti,
Jak se vytru z nevolnosti?
Moudrost umrtvená zrádným
Štěstím pozdvihuje hlavy;
Tať co matka krokem řádným
Vyvozuje všecky stavy
Z motanice protivenství,
Kde se stkví květ člověčenství.
Patřte! mluví lichotivě
Přítelkyně milým dětem,
Jak se mužné duše živě
Procházejí lásky květem,
Jak se smrtícými hromy
Protírají bez pohromy.
Srdce čisté, ztuhlé tělo
Projde strachu potvorami,
Z bouře pne y k nebi čelo;
Vztekli bídy nehodami
Dusýcými mužnost stírá,
Bez radosti neumírá.
Nemůželi spnouti proudu
Štěstí divokého běhu,
93
Jakby vstupovalo k soudu,
Bez poškvrny tře se k břehu
Bezpečnosti, sýlu trojí,
Rány štěstím zbité hojí.
Ani lahodností lásky
Mámivé se neošálí,
Ani pochlebnými hlásky
Do necti se nevychválí,
V blesku při mírnosti kráčí,
V ouzku trní s cesty páčí.
Vítěz zhoubných příkořenství,
Otrok volný nemožnosti,
Měří, krása člověčenství,
Bystrým okem v pokojnosti
Rány osudného běhu,
Než se věčnosti tkne břehu.
Tak se muží! tělem duší
Nelekejte bouře žádné.
Smělost čistým srdcým sluší,
Mírnost vede lidi řádné
Bez ouhony rozkošemi
K zaslíbené Bohem zemi.
94