Na smrt Jozefa Rautenkrance.

Na smrt Jozefa Rautenkrance.
Zakryte své tváři Milostenky Zblažujícý rozkošemi svět! Jaká rána vráží na milenky Zpěvů sladkých, že Můz Českých květ, Krása osvícené společnosti, Rozkoš dítek, láska outlých žen, V máji sýly své a obratnosti Zmizel jako lahodivý sen. Vylívejte slzy pro srdečné Krásy ducha Božstvím živého, Pěte s rozkošemi zpěvy vděčné Lásky čisté, srdce tklivého. 174 Ach! kdo jemnou duše nevinností Zjeví cyty krásné milence? K činům slavným vzbudí horlivostí Svatou nevadného mládence? Jako hvězda z mračen nocy syvé Vešel v bouři záští krásný blesk; Jako hvězdu zhaslo mračno divé, Ach! tak milka zhubil smrti třesk. K činům povstal obr ve své moci, Hoře láskou k vlasti rozmilé, Moudrost vyjasníval ctnému otcy, Krásy vnadné dceři spanilé. K lůnu blaženosti bystré dítky Veda milovaný slavíček Prozpěvoval rozsývaje kvítky, V temnu svítil bludným měsýček, Aby sladnoucými rozkošemi, K chrámu nezkalené moudrosti S chutí letíc po kvetoucý zemi Došly nejčistější blahosti. Valné zapuzuje mraky bídy Zžírajícý srdce veselé Uvedl zpěvem radost každé třídy V spolky hromem vojny zatmělé. 175 Láska s vlídností se jako milá Dcera vpiala k otcy milému, Živost ducha tvořícýho čilá Vykouzlila synu zdárnému Vlasti utejrané květné ráje, Kdežto nevinnosti ctitelé V letu hlučném královského máje K srdcým vřelým tiskli přítele, Co y život, co y lahodivé Za miláčky vsadil rozkoše, Zvuky líbeznými duše divé, Vznešené y spínal panoše. Jaké Čechům pravým rozvinoval Sklady vábné srdce vroucýho! Zlaté věky Můzám přisliboval, Když se osud chopil mroucýho. Ach! již slavík sladký neprobudí Dívky outlé k lásce nevinné, Nevlastenství hromem nevypudí Horlivosti vlasti povinné; Neutiší ducha truchlícýho V těsnu nebeskými vnadami, Nevytrhne mládka bloudícýho Z kalu laskavými radami; 176 Jak stín zmizel z lůna rozkošného,rozkošného Vlasti s duchem pronikavým vsenv sen, Růže kveta v sadě věku májového, Uvadl bouří, než se zmocnil den. Ach! náš věrný ctitel neuvidí Čechů rozhorlených radosti, Neuslyší v hrobě mocných lidí Zpěvu živícýho sladkosti. Milovaný duchu! jakbys díval S rozkoší se na věk slavený, Kde co Homer Čechům mužným zpíval Boje Lumir slavík zvěčněný, Kde se srdce třáslo národností, Duch pnul k nebi láskou horoucý, Z příkořenství hor se statečností Stkvělo rámě vrahy tepoucý, Kde co nejjemnější Řek se hlásek Ozval na perutech kouzlení, Aby v kráse jímajícých lásek V outlá srdce dychal blažení, Aby svědčil zděšenému světu, S jakou duchů živých mocností Vlastencové v čisté slávy květu Zmohli soky hrdé sladkostí. 177 Záboj budě k boji divy hřímá, Záviš spíná srdce milostné. Ach! náš Jozef vroucý v hrobě dřímá, Nevšine se v zpěvy radostné. Kvělte Můzy! zakrývejte tváře Rozkoše a ducha lahody! V moře nebytnosti zklesla záře Řádné moudrosti a svobody! Plačte Můzy! plačte za milenky Sladkých zpěvů v písni horlícý, Y my hořekujem Milostenky, Zhaslať duše outlost živícý!