Pravost.

Pravost. Šebestyánovi Hněvkovskému.
Jak Bůh ve slunečné záři Dyamantů hrdec sedě, 88 Plnou živobytí tváři Odkrývaje, na svět hledě S povržením, k nohoum svého Božství klade muže ctného, Na květ vzácné nevinnosti Šlehá s oka divokého Plamen mrzké hanebnosti. Jak kůň plachý zlostí skáče, Že se krása neponíží, Ctnost že nevšímajíc dráče Sobě pod chudoby tíží S oblíbením kráčí světem Ozdobená planým květem Větší blaženosti cýtí, Než co Bohu mžiku letem Z vypínavé slávy svítí. Již mu chlouby jímajícý, Zlata lahodivé lesky, Vlády světy spínajícý, Vojny lidohubné třesky V lůně slávy nelahodí, Závist štěstí milka vodí Tepoucými pustinami, A mu ouzkost v srdcy plodí S všemi hrůzy rodinami. 89 Nač se světem jak drak honě Mořem vybouřeným ploval, Zlatem vykládaje koně K vozu panovníky koval? Snadby v poctě neslýchané Spatřiv duše milované Poznal v páře ničemnosti, Že se štěstí svrchované Nepodrobí nádhernosti? Vztek mu jiskří z bůjných očí, Srdce živí mstivé hady, Že jen z rozkoší jed točí, Že mu žalář klenou hradyhrady, Darmo ve snách ráje tvoří; Pravda pěny svodné boří; Darmo hledá utišení, Ach! y v plesu peklo hoří, V květu vadne potěšení. Kdo ho s vrchu slávy házý V propast bídy neprohlednou? Vítězy kdo v cestu sázý Hrůzy, až mu tváři blednou? Srdce nezmožené trne, Jako když se mstitel hrne? Ha! mře sláva světa všeho, 90 Jestli, nepravosti trne! Bodáš muže zplašeného. Pravost štěstí vzniku nedá V srdcy sýdlu šerednosti. Tať jen svého bytu hledá V nezrušené šlechetnosti. Osudu byť třícý hromy Roztřepily muži domy, Zakalily život jedem, Pevný ctností bez pohromy Kráčí vlnami y ledem. Pravost miláčkovi sladí Jedy mstivých příkořenství, Cestu drsnou v skalách hladí Láskou kráse člověčenství; Trestli shromí slavnou dravost, Božstvím stkví se duše zdravost, A se zrádným světem míří, Žebráku y králi pravost Srdce potěšením šíří.