Jak Bůh ve slunečné záři
Dyamantů hrdec sedě,
Plnou živobytí tváři
Odkrývaje, na svět hledě
S povržením, k nohoum svého
Božství klade muže ctného,
Na květ vzácné nevinnosti
Šlehá s oka divokého
Plamen mrzké hanebnosti.
Jak kůň plachý zlostí skáče,
Že se krása neponíží,
Ctnost že nevšímajíc dráče
Sobě pod chudoby tíží
S oblíbením kráčí světem
Ozdobená planým květem
Větší blaženosti cýtí,
Než co Bohu mžiku letem
Z vypínavé slávy svítí.
Již mu chlouby jímajícý,
Zlata lahodivé lesky,
Vlády světy spínajícý,
Vojny lidohubné třesky
V lůně slávy nelahodí,
Závist štěstí milka vodí
Tepoucými pustinami,
A mu ouzkost v srdcy plodí
S všemi hrůzy rodinami.
Nač se světem jak drak honě
Mořem vybouřeným ploval,
Zlatem vykládaje koně
K vozu panovníky koval?
Snadby v poctě neslýchané
Spatřiv duše milované
Poznal v páře ničemnosti,
Že se štěstí svrchované
Nepodrobí nádhernosti?
Vztek mu jiskří z bůjných očí,
Srdce živí mstivé hady,
Že jen z rozkoší jed točí,
Že mu žalář klenou hrady,
Darmo ve snách ráje tvoří;
Pravda pěny svodné boří;
Darmo hledá utišení,
Ach! y v plesu peklo hoří,
V květu vadne potěšení.
Kdo ho s vrchu slávy házý
V propast bídy neprohlednou?
Vítězy kdo v cestu sázý
Hrůzy, až mu tváři blednou?
Srdce nezmožené trne,
Jako když se mstitel hrne?
Ha! mře sláva světa všeho,
Jestli, nepravosti trne!
Bodáš muže zplašeného.
Pravost štěstí vzniku nedá
V srdcy sýdlu šerednosti.
Tať jen svého bytu hledá
V nezrušené šlechetnosti.
Osudu byť třícý hromy
Roztřepily muži domy,
Zakalily život jedem,
Pevný ctností bez pohromy
Kráčí vlnami y ledem.
Pravost miláčkovi sladí
Jedy mstivých příkořenství,
Cestu drsnou v skalách hladí
Láskou kráse člověčenství;
Trestli shromí slavnou dravost,
Božstvím stkví se duše zdravost,
A se zrádným světem míří,
Žebráku y králi pravost
Srdce potěšením šíří.