báseň bez názvu

Vojtěch Nejedlý

Stínové tmavých hrobů! co mi hlavu Potvornými strachy pletete? Kam mne v bouři a hrůze vedete? Kde jsem? Jaká vidím podívání? V které světa prostrannosti Slyším křiky, proklínání Jedovaté bezbožnosti? Kde se rozlíhají radování Nezkalené nevinnosti? Jako divý stojím, hledím, trnu, Smrtícý když hromové hulákají, Nebesa se v hrůze otvírají. Vidím podoby, za ními se hrnu, – Jako blesk, a jako střely, Dým a pára odletěly. [3] Stínové tmavých hrobů! Ouzkostí proč schnete? Jako pomatení běhajíce Hrůzu v tváři skrývajíce? Co se děsýš světe! Veda slavné hrdiny Do strašlivé pustiny? Pramene života, plodné slunce! Hvězdy čisté! kam jste se poděly, Že se vůkol krajiny zatměly? Země strachy mře, lidé se třesou, Mračna nebesa zakalují, Hromové skály roztřepují, Bleskové světu záhubu nesou. Přirozenost v plamenu stojí, Hrůza z hrůzy se rojí, Vichrové bouří, moře vystupuje, Hory y doliny pohlcuje. Lidé diví vlasy sy trhají, V prachu se vinouc o pomoc volají. 4 Nikdež pomocy! Hrůza se valí, Pannám růžové radosti kalí, Matkám sladké naděje boří. – Země se třese! domové hoří! Lakomec pokladu rukama lomě Ještě hledaje v zbořeném domě Nechce z krásného statku prchnouti. Země se třese! nechceli zhynouti, Zlata se milého zpustiti musý. Země se třese! nevěda kam se vrhnouti Laskavý otec s milostnými syny Utíkaje se ohlíží; ach! všudy dusý Zžíravý plamen, strašlivé rozvaliny Všudy tlamy ohnivé otvírají, Lidi y zvířata polykají. Hrůza panuje, smrtedlné ouzkosti mučí Šedivé starce a starostné matinky, Strachy mrtvému mládency do náručí Letí bledé a zděšené dívčinky. Hrůzou zmatení otcové, 5 Hrůzou pitomé děti, Strachem snížení Bohové V prachu se vinou co sněti, Hrdiny, knížata, mudrcy, kněží V pustině bez sebe leží. Slunce jasné Mračnem hasne, Hvězdy padají, Blesky lítají, Hromové houkají, Skály se trhají, Strachy mře svět. Ha, aj! trouby zvuk: „Vzhůru, vzhůru, hrobové!“ Rozlíhá se v bouři hromové. Nový svět a nové podívání Očím divícým se představují. Jako moře divokého bouří hluk, Zoufání a bědování, Veselost a radování 6 Obživené kraje naplňují, Skály, pustiny se rozvalují; Jako vyjevení v kráse nové Povstávají z hrobů národové, Celí diví vůkol ohlíží se, vidí Všudy na tisýce krásných lidí, Kteří z prachu jako včely Divnou mocý vyletěli; Oči mnou, a s podívením hledí, Evropčan jak s Mouřenínem sedí, S užasnutou myslí patří, Jak se všickni jako bratří Sobě rovní k srdcy vinou. Zlato, sláva, důstojnosti Jako pára do povětří hynou. Nekryjeť tu šarlat shnilé kosti, Sláva jasných očí nezaslepí; Pravda čistá dým a bludy třepí. V nahé kráse, v nahé ohavnosti Světa hrdé Bohy obrazuje, 7 Lotry dře, a ctnostné korunuje; Každé mžiknutí teď divy tvoří, Lidi křísý, světy boří; Nebesa se mocně otvírají, Strach a hrůza utíkají. Tichý hlásek plyne Hudby medové, Prach se k prachu vine, Hrůzu tratí hrobové. Přirozenost cýtí Nové živobytí; Neboť soudce v věčné kráse Na oblace zlatém plyne; Jak jen hlavou pohne, zdá se, Že svět všecken hyne. Pohled jeho slunce, oděv záře, Zžíravý hrom pravice. Andělové majíc tváře Jako čistá dennice Rozhlašují slávu tvorce svéhosvého, 8 Prozpěvujíc činy jeho Na větrných křídlech v povětří se nesou, Jako hvězdy zemi svítícý. Pod nohama soudce kráčejícýho se třesou Světové zvučícý. Mrtvého y prachu každá žíla Trne v přirozenosti! – Jako jiskra v shnilé kosti letí sýla, Důkaz Boží mocnosti. Obloha se třese, mění, Trůn se v její kráse staví, Jehož ustavičné stkvění Osvěcuje světů temnosti, Že se divem lidé praví Obrazují ve své tvářnosti. Nic jim neprospějí přetváření, Zlato, trůn a důstojnosti, Krása, chytrost, oulisnosti! Ač své křivdy zakrývají, Světla Boží odkrývají 9 Všemu světu nepravosti. Soudce v kráse andělů svých sedí, Pod ním rozmanití národové stojí, S nadějí a hrůzou na trůn hledí, Co se mžikem bude s ními díti, Zdali plésat, čili musý trestem mříti. Trouba zní. Ha! jako z proudu Hrnoucý se, jak se včely rojí, Pospíchají k soudu Vyhlášení králové, – Za ními se hrnou Žebrácy a starcové, Ženy, y panny růžové. Bezbožnícy strachy trnou, Neb je svědomí zlé žere, Ohnivými hady pere; Spravedliví kráčí směle, Pročby soudce přísného se báli? Jako skály ctností pevní stáli, Cedili krev pro svou povinnost. 10 Za to cestu růžemi jim stele Jako hvězdy čistá nevinnost. Trouba zní, a před okem se vševědoucým Mžikem obrazují světa příběhy! Soudce v slávě věčné na lesknoucým Trůně sedě hledí na běhy Krví zakalené nepravosti, Rozumu a čisté ctnosti. – Káže, aby před světem se obrazyly Jindy vyhlášené ohavnosti. Tu se ze zástupů vyrazyly Vzteklé vojny ve své ukrutnosti, Tu své hany znovu provozují, Svými činy samy sebe odsuzují. Jako proudové břehy bořícý, Jako hromové skály třepícý, Jako vlkové bojovnícy letí Zbroceni jsouce krví nahých žen a dětí. Oči zžíravým plamenem smrtí, Ruka z ocele národy drtí, 11 Z tlamy jako z pekla na trnoucý svět Vylívají ukrutnícy jed. Hrůza, hrůza, hrůza Jiskřícým okem, Drtícým krokem Za ními táhne. V krvi se plazyt, Krajin pak zkazyt Letí vojna a mor. Zděšené ženy a mužové nazý Jako pitomí pustinou utíkají, Panny rukama lomícý naříkají, V prachu se nevinná poupata plazý; Ouzkostí a strachem jim oudové trnou, Hrůza se zmatená na čele maluje, Když se za ními zůřiví katové hrnou, Satan nevinné dušinky morduje; Strachy bez sebe ohlíží se, a vidí Na tisýce zoufajícých lidí, Slyší hrčeti potoky krve nevinné, 12 Rachoty děla peroucýho, Praskoty plamene žeroucýho; Mžikem růžová krajina pomine. Jako růžinky, jako májové kvítky Klesají nevinné panny a outlé dítky, Mroucý starcové pobití leží. Za synem matička na smrt běží, Vlasy sy trhajíc zoufá. Šedivý kníže doufá Na smilování lítých bojovníků. Ani sláva, ani starost bezbožníků Zatvrzelých neoblomí! Což jim do ctnosti a do svědomí? Ukrutnost a loupež Bůh, y ctnost, y čest Zamračených ďáblů jest. Smrt a hrůza děsý všady, S křídel sypá mory, hlady; Ouzkosti a neslýchané muky Střílí z jedovaté ruky; Z divých očí oheň na zem šlehá, 13 Vesnice y město v popel lehá, Celá země strachy mře. Ucho zděšené slyší proklínání, Oko vyjevené vidí Nelítostné mordování. Vrchové potřískaných lidí (Strašlivá obět!) k nebi se zpínají, Zmatení národové v ouzkosti volají: „Skrýte se! skrýte se lidinky! Utecte se světa růžové panny! Utecte poctivé dušinky! Zůřivcy hrnou se na naše strany. Jako bouřícý vichrové, Jako třepícý hromové Valí se lotři co mor. Tady zhyneme lidinky Jako májové květinky, Utecme do pustých hor. Skrýte se, skrýte se lidinky! Utecte se světa růžové panny! 14 Utecte poctivé dušinky! Zůřivcy hrnou se na naše strany!“ Chudincy rukama lomíc zbláznění strachem Letí dusýcým prachem Jak smrt mužové nazý. Přes hory, lesy a hranice Letí zděšené dívčice; „Pro Boha! utecte! skrýte se!“ volají, Dřív než líté saně Jedovaté zbraně Ubožátkům v srdce vrazý. Bídní! aby nahotu zakryli, šatů, Nad bídou by splakali, slzý nemají. Bože! kam? kam utecy? Vůkol řeka nevinné krve teče, Hroznou zlostí břinčí smrtícý meče, Strašlivý, třepícý rachotí hrom! Šťastní jsme v rozkoši plynuli, Z růžiček věnečky vinuli U nevinné, veselé mladosti. 15 Kam jste se poděly radosti, Hudby, tance a milovánímilování, Když jsme v čistém radování Sladké trávili živobytí? Ukrutné se valí hromobití, Hrozná bouře trhá hráz. Jako prudka řeka plyne: Tak nám sladké štěstí hyne, Strach a ouzkost zdrtí nás. Strašlivé, strašlivé krupobití, Šedivá mračna se na nás hrnou; Země se třese, trne nebe, Světe! plamenem zhladí tebe. Mrtvý národ peklo v srdcy cýtí, Když jak šeredný had z pekelného kvítí Nepřítel se zůřivý loudě Připovídá zlaté hory; Na krále jak na potvory, Na muže jak lítá saň, Na ženy zlou ostří zbraň. 16 Ach! nic dušinky zlaté! Ach! nic pro všecky svaté Nevěřte ještěru! Když z ust lije sladký med, V srdcy vaří škodný jed. Vidíteli, jak se mění had? S ním se valí jako chrt Strašlivá, škaredá smrt, Za ním hrne se mor a hlad. – Nový křik a nové podívání Sem se hrne jako chumelice, Jako saně roste zmatenice. Tuť jest rukou lomení a bědování, Tuť jest bouře, zoufání a proklínání. Muží jako lvové soptíc pěny, Starcy šediví a líté ženy, Děti, mladency a panny Sem co čerti letí s každé strany, Očima se zdaleka již smrtí. Do sebe se vpeřili; tu syny škrtí 17 Dražší, nežli všecky statky, Nelítostně zoufajícý matky, Otec kolí dceru milostivou, Srdcem kamenným a myslí mstivou, Na dítěti milém stoje plésá, Neznaboh že na smrt klesá. Krví potřísnění jako sovy Stojí soused proti sousedovi; Přítel přítele, a bratr bratra bije, Lidské maso jí, a nevinnou krev pije, Duši divočí, a srdce kamení. Rozkoš majíc v lítém soužení Kráčejí sy krví jako po zahradě; Radostí se třesou slyšíc v radě, Jakby vyhubili na sta lidí. Jako diví cestou poskakujíc, Dobré duše k vraždě donucujíc V lidské podobě jen čerty vidí; Smejšlí, jakby mohli světy vyhladiti, Svému Bohu hrdé duchy pokořiti. 18 Msta je řídí, msta jim hlavy mate, S mraku tvoří troupům modly zlaté, Vede zaslepence do pustiny; Tupost zde své posvěcuje syny Rozpalujíc vlkům všecky žíly. Vlídnost ssloživ každou krupěj sýly Mládenec y starec vynakládá, Vraždy hledá, msty a krve žádá; Zlostí po celém se těle třese, Smrt a zradu mezy bratří nese, Hany páše s radostí se dívá, Když se otec svije na smrt vzývá; Když se probodnutá žena vine, Zlaté nemluvňátko v krvi plyne, Když mu starcy mluví do svědomí, Vlasy škubají, a ruce lomí, V hrozném křiku, v strašném zoufání Křičíc o mstu, o smilování. Vida šlechetný muž zmatenice Nehroze se smrti křičí na dračice: 19 „Stůjte zaslepency! co se dřete? Jedovatá tupost vaše hlavy plete! Tať vám kalí srdce rozčertěné, V bitvu na miláčky troupy žene. Zdažby Bůh chtěl, aby pro zatmělá slova Kleslo dítě, opuštěná vdova? Před matkouby dcera, otec čistý Před synemby živobytím nebyl jistý? Zdažby Bůh chtěl, aby krásnou, tichou ženu Dráždil nerozum co lítou fenu? Aby svého muže otrávila, Bohu z lásky děti uškrtila? Pryč mi s očí nerozumu škodný jede! Bůh jest láska, Bůh nás k lásce vede, Rozum čistí, srdce obměkčuje, Kyselost a bouři udušuje. KdyzKdyž se bratr proti bratru rotí, Bůh je milostivý láskou krotí. Pomstou zastrašuje katy smělé, Náboženstvím míří nepřátele. 20 Bůh vás snáší! a vy nerozumné děti Chtělyby jste msty a hany prováděti? Otec laskavý vás volá k sobě, A vy dřelyby jste se v té době? Buďte bratří!“ tak muž ctnostný pravil, Sepiatýma rukama se k způrcům stavil, Srdce kamennáby prosbou rozdrobil. Darmo! draky mírností svou rozlobil. Sliny soptíc na něho se hnali, Nevinného nelítostně roztrhali. – S vejskáním a zpěvem k muži běží, An tu vyjevený na kolenou leží, Oči k nebi jako divý obracuje, S mečem v ruce bratří zatracuje; Volá k Bohu o mstu na kacýře, Ohněm starou víru vyvracuje, Novým nemotorným bludům učí, Káže svobodu, a lidi mučí; Lid jak sýru k bouři popuzuje: „Bíte! perte! donuťte je k víře! 21 Z lásky k Bohu smrťte! leťte na kacýře!“ Lid se vztěká, celí národové Pospíchají do boje co lvové, Země hubí, pálí vesnice a města. Mrtvým lidem naplněná cesta, Chrámy hořícý a vyvrácené domy, Zoufajícých křiky jako hromy Hrůzu světu ukazují, Do nebes až vystupují! Povstaň Bože spravedlivý! Zastaň mdlých se neviňátek! Ach! čožcož bude z ubožátek, Jestli vztekem satan mstivý Bude hubit lidi ctné? Když se na nás zlosyn hrne, Všecko všudy strachy trne, Klíčí se a zdlouha mře. Povstaň Bože spravedlivý! Pomsti starečků a dítek, Které jako outlý kvítek 22 Střel kat krve žádostivý, By se tobě zalíbil! Přispěj slabým ku pomocy, K svému vrhneme se otcy, Vždyťs nám pomoc přislíbil! – Za bouří se bouře valí, Lidem čisté štěstí jedem kalí, Hlad a dusýcý mor v zemi lítají, S jedovatých křídel smrt a hrůzu sypají. Kam jen oko hledí, všudy vidí Hynout na tisýce dobrých lidí! Tu jest křiku, naříkání, Po ulicých lidé nazý Jako stínové se plazý, Hlava s ními kolem jde; Každá v těle trne žíla, Jak květ vadne jarní sýla, Rozum vyjasněný mře. Oheň jedovatý tělem třese, Oči jiskří, prahnou usta, 23 Slabá noha sotva tělo nese, Po ulicých umírají zhusta. Hrozné všudy stojí pustiny, Umrdlými straší krajiny. Knížata se v pouště zakrývají, Před zlou smrtí panny utíkají, Matky chrániti chtí dítek. Darmo! jako jarní kvítek V rukou dobré matinky Vadnou zlaté dušinky! Knížata y panny jedovatinou Na poušti y v městě zahynou; Záhubný mor hlad zlý stíhá, Jako zrádce na lid číhá, Těla suší, bělí tváře. Lidé v neduživé páře Jako opilí se motají, Ruce k nebi zpínajíce Boha ku pomocy volajíce Milosrdně hledí 24 Na své zlaté dětičky. Ach! jak hladem cedí Neviňátka slzyčky, Jak se k otcům přivinují! O chléb, o chléb pokřikují. Srdce puká dobré matince; Krví rádaby své hubince Pomohla a srdce rozdělila, Kdyby bouřícý hlad utišila. Hledá pomocy, – ach! dobrých lidí V celé zemi neuvidí, Aby nad bídou se ustrnuli, Naplněnou sejpkou hnuli. Darmo vlídní lidé prosý, Darmo matky slzy rosý: „Ustrňte se zlaté dušinky! Nenechte nás zahynouti! Patřte! starcy šediví a dětinky Musý hladem schnouti. Hle! jak trhají sy vlasy, 25 Jak se klíčí bolestí a hynou! Slyšte zoufánlivé hlasy! Ustrňte se, syce vaší vinou Ubožátka zhynou!“ Duše zplesnivělé hledí na to, Smějí se a praví: „Nyní zlato Krásné sobě vyděláme, Hadrům hodně vypráskáme, Třebas jako mouchy scepeněli, Pokladů tím více bychom měli!“ Duše zatvrzelé! Ha! což strachy netrnete, Když lid lichvou na smrt dřete? Když hlad cestu těly stele, Když k vám ubožátka volají, Ruce hladem kousají? Duše z tvrdé skály! Patřte! jak se hroby otvírají, Na tisýce lidu polykají – Srdce z tvrdé skály! 26 Patřte! vaší vinou s hor Letí na svět hlad a mor. Což vás neoblomí Ani starcy klesajícý, Ani matky zoufajícý? Ani na svědomí Outlé dítky nevrazý? Skály! Bůh vás rozrazý! Již se blíží – strňte! Ve své hrůze střílí hromy, Zdrtí vás a vaše domy. Hrůzo! msto se shrňte! Lidé diví volají, Nad pokutou plésají. Jak blesk vidění se v páru tratí. Nové obrazý se podívání! Jasné slunce tichou zemi zlatí, Vzbuzuje lid k radování; Pole ourodná a hlučné háje V kráse růžového máje 27 Divy Boží vypravují. Ptácy krásně prozpěvují; Milostivé písničky Loudí k sobě lidičky. Nevinný lid do hájku se žene; Čelo, oči jasné jeví Srdce spokojené. Duše nezrušené, Co jest starost, neví. Jako jasné tiché nebe Dobré duše blaží sebe. Nevinnému mladíkovi Dívka klesá do náručí. Nekrásý jí zlaté kovy, Nevede jí miláčkovi Zysk a podvod do náručí; Přirozenost pannu ozdobuje, Srdce tiché rozpaluje, Duši sladké lásce učí; Sebou šťastní požívají 28 Milostných dnů bez starosti, Jako dítky rozmlouvají Ve své zlaté nevinnosti, Co jim leží na srdečku, Že se budou věčně milovati, Jako ptáčkové se radovati Skákajícý po stromečku. S synem, se svým drahým klénotem, Otec hovoří a plésá, Miláčkovi k srdcy klesá Vypravuje, žeby vlastním životem Naději svou vysvobodil, S radostí se do hlubiny shodil. S potěšením na svůj obraz hledí, Ruce k nebi spíná, slzy cedí Bohu děkuje, že syna laskavého Spatří brzy blaženého. Najednou se hluky rozmáhají, Kati draví s lodí vybíhají, Na lidi jak na zvířata 29 Honbu držíc kradou mládence y panny, Starce drou a provozují hany. Darmo poděšená matka kata V prachu klečíc prosý: by jí s synem NeroždělilNerozdělil; darmo letí do náručí Outlé dítky křičíc: „Hynem, hynem.“ Chraňte dítek dobré matinky! Lotři nepohnutí matky mučí, Trhají jim dětinky. Ani věk a slzynky, Ani krása vlků neoblomí; Zoufání jim na svědomí Ocelové nevrazý. Tak zysk lidská srdce jedem Ukrutnosti nakazý. S vejskáním a zpěvy neviňátka Do otroctví vlekouc křičí k bratřím: „Vedem Poklady a mladé zboží!“ Pro milosrdenství Boží! Katové, což necýtíte v sobě 30 Ani člověčenství krůpěje, Vidouc v zoufání a v mdlobě Starečky a matky pro své naděje, Pro svou rozkoš v bídné starosti? Aj! což v nezkalené mladosti Neviňátka zavinily, Aby jste jim v čisté radosti Jed a hořkost lili? Proč jste s dětmi matky Dražší, nežli všecky statky, Ukrutnícy rozdělili? Ha! což nevidíte starců zoufajícých, Meče v sebe bodajícých? Což vášvás hrůza nerozdrtí.nerozdrtí, Když se lidé s potěšením smrtí, Strachuje se karabáče Mladík v moře skáče? Strňte nepohnuté skály! Že jste lidem po životě stáli, Jako hovada a mrzké zboží 31 Prodávali obraz Boží, Věčná hanba vaše jména zkalí; Spravedlivý soudce na vás svalí Hromy smrtícý, Slyše hlasy prosýcý: Spravedlivý Bože! chraň svých dítek, Nedej slabým klesnouti! Mámeli jak jarní kvítek Ukrutností zvadnouti? Lidé jako mrchy otročiti, Pro katy se na smrt umořiti? Na nás jako lvové vybíhají, Kradou dítky s náručí; Matky tiché roztrhají, Starce slabé umučí. Což jsme ubožátka zavinili, By nás lotři nelítostně bili? Povstaň v hrůze Bože spravedlivý! Zastaň lidu tichého! Dítky, otče milostivý! 32 Vytrhni s jha hrozného! Povstaň v hrůze soudce spravedlivý, Roztřep hromem národ zlý a divý! – Vtom se tratí hrozné podívání, Lidu zoufání a bědování. Za ními se s tváří rozčertěnou Noví ukrutnícy ženou. Nevinnost jak plachá srnka běží, Klesá, před tyranem v prachu leží. Trpké slzy, hořké vzdychání, Pohled krásou kvetoucý, Tváři v slzých plynoucý, Oči k nebi obrácené, Ruce křížem přeložené Prosý o smilování. Nastojte! nic rajská krása Do lítého srdce mluvícý, Ani tváři zabělené, Ani pohled prosýcý, Oko mraky zakalené 33 Jindy slunce jiskřícý Nevinnosti neprospěje. Tyran železo a skála Kráse se jak satan směje; Milostivou nevinností Hasý oheň, s posměchem a zůřivostí Zohyzďuje korunu krásných ctností. K pomstě! k pomstě! strašné nebe Ozbroj hromy horoucý! Nevinnost mdlá volá k tobětobě, Jak červ v prachu zoufá sobě Před tyranem trnoucý. K pomstě! k pomstě! strašné nebe Ozbroj hromy horoucý. Matka bědujícý Vidouc dceru zoufajícý Trhá sobě hlavu, Otec zlosti skrýti není vstavu; Oči jeho jiskří, pohled bledne, Ruce trnou, nohy poskakují, 34 Mračna v zakaleném Obličeji vystupují, Smrt a hrůzu oznamují; Pysky kouše, pod sebe jen hledí, Jako stěna o samotě sedí, Pomstu strašnou přemyšluje, Smělostí se ozbrojuje. K němu dcera nejmilejší Trnouc, prostovlasá, bledá Jako vyjevená běží. Jako srna nejplachejší Hrůzou třesoucý se v prachu leží. Strach jí oddechnouti nedánedá, Skrejše u tatínka hledá. Ruce lomíc spíná do nebe, Slzýc vzdychá otče u tebe: „Kam se vrhnu? kdo mně přispěje? Před vzteklostí slabé ochrání? Kde jsy otče? kdes má naděje? Ach! kde najdu zastání? 35 Před očima tvýma Milou dceru jímá, U tvé svaté přítomnosti Tejrá nevinnosti. Pro Boha! slyš své milé dítě Otče roztomilý! VidíšliVidíšli, jak strojí sýtě Tělem, duší shnilý? Nad tvou krví, nad tvou ctností Pocyť v srdcy smilování! Rozhorlenou zmužilostí Zbav mne lítých sužování! Tyran jako lev se hrne, Dcera ustrašená trne; VidíšliVidíšli, jak rozčertěný chrt Strojí dceři tvé a ctnosti smrt?“ Otec jak hrom bouře zoufá, Ruku spěšně natahuje, Láska opět srdce rozmrazuje, Stojí, slzý, vzdychá, doufá. 36 „Ach! což dítě není pomocy?“ „Žádné otče není pomocy!“ „Zde máš dítě pomoc jistou!“ Otec probodl dceru čistou. Nyní jak hrom, jako vicher svírajícý Trhá sebou starec zoufajícý; Jako pomámený polem běhá, Strašně křiče do povětří šlehá: Ha! což není hromu Nebe! žádného, By jsy bezbožníka Střelo lítého? Není lesů, hory, Vody, pustiny, By ho za lotrovství Shltly hlubiny? Ha! což není hromu Nebe! žádného, By jsy ukrutníka Střelo lítého? 37 Spíšli spravedlivé nebe? Čili není Boha svatého, Na oltář že sázý sebe Vlka jedem dutého? Kde jsy mstiteli, kdes? Proč tvými hromy Neboří se lítých katů domy? Proč zem černá tlamy neotvírá, Peklo ďábla nepozžírá? Proč ctnost potlačena, Vzteklost vyvýšena Do chrámu má býti? Starec spiatý řetězy K vůli hanebnému vítězy Má své čelo místo věnce Potupou a hanbou krýti? Na panny a na mládence Chlap jak na zvěř honbu míti? Kde jsy mstiteli, kdes? Potlačené ctnosti Na zlé ukrutnosti 38 Zvou tě! mstiteli, kdes? Povstaň rozstoupená země! Zahlaď jedovaté plémě! Hrome smrtí hrozýcý, Setři hlůzu zůřícý! Kde jsy mstiteli, kdes? Potlačené ctnosti Na zlé ukrutnosti Zvou tě! mstiteli, kdes? Křik se zmáhá, příběhy se valí K soudu veškerého světa. Jako mžiky utíkají léta, Obloha se činů množstvím kalí. Roztřepená království a národové Zoufajícý, rozkacení hrdinové, Smějícý se ukrutnícy V sápání se obrazují. Nelítostní bezbožnícy Národ jak snět rozšlapují, Ruší práva, hyzdí mravy, 39 Jedem mrzké nepravosti Nakvašují všecky stavy, S jasnou tváří rozhlašují: Jak mdlým matkám milé syny Z všetečnosti uškrtili, Dítkám otce roztřepili, Jak co růže krásné panny Mocý donutili, Že y s ními hany Provodily. Jako lítí synové se hrnou, Až jim žlučí všecky oudy trnou, Na své otce zpurně dorážejí, By je ve své zlosti střeli; Zaslepency sobě nevážejí Ve svém rozkaceném vzteku Šedin, trnoucýho věku, Lásky, kterou péči měli O ještěry, když je bídy třely, Když jim v jedovaté nemocy 40 Rodičové pospíchali k pomocy. S jiné strany zatvrzelé matky Jako saně pro hynoucý statky Na své děti jako na zvěř nesou meče, Vejskají, že z boků krev jim teče. Jako mravencové světa všeho Národové v rozkoších se plazý, Krásu věku blaženého Nerozumem kazý. Jako chumelice v proudu Pospíchají k soudu Všecky hany, všecky nepravosti. Ve své ceně, ve své ohyzdnosti Před soudce se svého staví: Takoví jsme byli! praví. Soudce hrozý spravedlivý; Jako hrom trest vrazyl na ně živý. Prchly s tváří poděšenou nepravosti. Soudce milostivým okem kyne; Tu se ze zástupů vine 41 Krása zlaté nevinnosti, Tu se všecky dobré činy obrazují, Jako labuť čisté ctnosti Jasným pohledem se rozvinují, Na své skutky svědky laskavosti Nezrušené ukazují. Dobří králové a hrdinové Milostiví, hrdí svobodnícy, Ponížení služebnícy, Boháči a žebráčkové Směle před soudce se staví: Takoví jsme byli! praví. Osyřelá krajina se ukazuje, Hrůzu světu představuje; Divé kraje, kde jen trní, Bodláčí a chrastí země nese, Kde lid pracuje, až mu ruce brní, Před tyrany jako osyka se třese, Životem a jměním není jistý; Kde mu dravý rytíř pramen čistý 42 Kalí lije žluč a hořkosti V nejmilejší radosti. Tam se bouře vztěká! není řádu, Nevázaná holota Nevážíc sy života Svého štěstí hledá v cyzým pádu. Tam se bratří dáví jako saně, Sousedové na se ostří zbraně, Kdo jest s kohokoho, nelítostně morduje, Vesnice a města drancuje. Nazý lidé hrůzou vyděšení Utíkají do pustiny, Mužové a starcy krví potřísnění Vidouc umírati milé syny Zoufajíc a trhajíce vlasy plačí. Hrůza černá smrtíc v zemi kráčí, Na lidi jed z tlamy vyhazuje. Najednou se nebe vyjasňuje – Král jak anděl milostivý Pospíchá svým bratřím ku pomocy: 43 Jako obr táhne v hrubé nocy, Krotí vztek a rozbroj mstivý Ukovaný vede. Pustinami jede, Milostně se usmívá, Země leklá okřívá. Pokoj svatý zahojuje rány; Ouroda své otvírajíc brány, Ráj a hojnost vylívá. Tu se hory doly usmívají, Milostnými šaty odívají; Tu lid radostí sy poskakuje, Karla svého otce korunuje, Který vojnu, hlad a zpouru pudí, Mrtvý národ do života budí, Za své děti živobytí sázý, V neštěstí jest jistou hrázý, V štěstí hvězda svítícýsvítícý, K pravé blaženosti řídícý. Země kvetoucý a šťastný národ Boha 44 Prosý: aby Karel věčně panoval, Štěstí sladké v Čechách ukoval. S jasnou tváří mládency a panny Prozpěvují s každé strany: Přijmi otče od nás jarní kvítky! Přijmi srdce nevinné! Pro tebeby vděčné dítky, Tebou šťastné jediné, Živobytí daly; Své se chopíc zbraně Skrze draky, saně, Skrze peklo hnaly. Přijmi otče od nás jarní kvítky, Obraz svaté tichosti! Tebou, milý králi! dítky Požívají svornosti. Vojna lítá z kraje Lidu nevyplaší; Mor s ní přebývaje Vlasti nezastraší. 45 Přijmi otče od nás jarní kvítky! Které národ věnuje, Že král jako otec dítky Národ šťastný miluje, Že mu cestu klestí K lahodnému štěstí, Veda pokoj svatý Rozsývá věk zlatý. Takto vděčných lidí hlasy pěly. Jako vítr obrazové odletěli. – Jako v hrozném hromobití Slunce mračnem šustícým se dere, Vítěz tmy a hrůzy pere, Lije v tvory nové živobytí: Takto stálí mudrcové S hloupostí a bludy potýkají, Cestou moudrost rozsývají. Darmo zaslepení ochráncové Jedovaté tuposti Mocý vší se opírají 46 Vyjasněné moudrosti; Jako bojovnícy cestou těsnou Kráčí proti bludu směle Praví lidu učitelé. Dříve hory, doly klesnou, Nežby kati mužů zastrašili, Byť je na smrt bili. Za své bratří sebe obětují, Outlým dítkám rozum vyjasňují, Svým y živobytím k štěstí Pravému jim cestu klestí, Rozsývajíc kvítí po sylnicy; Boha pravého lid učí znáti, Který nehledá cti v zmatenicy, Ani nechce jak vlk lidu žráti; Ale otec milostivý Láskou krotí národ mstivý, K lásce vede lid. Učením se horší milostivým Pohan zůřivý y zlostný žid; 47 Jako lítý vyskakuje Vztěká se, a srdcem mstivým Na smrt odsuzuje Pravdy laskavého ctitele. S jasnou tváří vystupuje Nehledaje přítele Svědomím svým jistý Pravdy ctitel čistý. Soudcům jiskří oči zlostí, Ruce jim se třesou; Vidíť, jakou laskavostí Svého učitele nesou V srdcých vděčných učedlnícy. Bludem spití ukrutnícy Ortel vyřkli. Již jed nesou Zamračency, vidouc muže stálého, S jakou laskavostí na své katy hledí, Pije smrt svou, z oka skalného První slzu svaté outrpnosti cedí, Mudrc klesá; maje ducha vypustiti 48 Přátele své učí, že se shledají V kráse nebeského kraje, Kdežto ctnost a moudrost zraje, Bludy mocy nemají, Aby chtěly moudrost vyhubiti, Její kněží usmrtiti. Jasní mudrcové odcházejí. – Za ními jdou vlasti svatí synové, Zmužilostí ozbrojení jako obrové. Na smrt letí; vidouc neštěstí se smějí; Když lid, starcové y mužové V protivenství vězýc plačí, Za své bratří do hlubiny skáčí. Jiní vyvolují kruhy, Aby za své otce zaplatili dluhy; Jiní ač jim strachem oudy trnou, Láskou hnaní do ohně se hrnou, Aby v vlasti utvrdili řád, Snášejí y mor y pád. – Nové podívání v této době 49 Vine každé dobré srdce k sobě. Hrůza lidu na popravu kouká Muže laskavého, Který za přítele svého Obětovav sebe na lešení stojí. Národ v rozsudku se dvojí, Tento na tyrana brouká, Člověka že nevinného Na smrt odsoudil; zas jiný doráží Na přítele nevěrného, Který slibu svatého sy neváží, By se smrti vyhnul, muže ctného Vehnal tyranovi do klepet, Sám pak zrádce plný oulisnosti Hledá na pustině bezpečnosti. Není muže, byť měl srdce jako led, Aby slzy svaté outrpnosti Nevycedil nad přítelem věrným. Satan srdcem zůřivým a černým Ponejprv dnes strachy trne, 50 Když se hrůza katů hrne, Když se blíží hodina, Že má svatý hrdina Obětí své lásky býti, Za zrádného nectně mříti. Již se kasá pochop zamračený, Již má padnouti meč naměřený, Tu se šumot kolem rozlíhá, Hlůza sem tam nabíhá, Křičí, pláče. Neboť přítel letí, Jak se vytrhl z náručí svých dětídětí, Celý upachtěný na lešení. Vida meč a přítele se leká, Trne, jako mrtvý kleká, Prosý: „Odpuštění! odpuštění! Že jsem příčinou tvé ouzkosti!“ Nový boj se obnovuje, Každý za přítele sebe posvěcuje, V smrti hledá milosti. Láska svatá skály oblomuje, 51 Z očí nepohnutých slzy vyluzuje, Ba y tyran hnutý vzývá, Pouta vězňům rozražuje, Když lid rozhorlený zpívá: Tryumf tobě krásná ctnosti! Žes šla cestou těsnou, Lítých katů klesnou Jedovaté kyselosti! Jako hvězdy láska svatá Bude věčně státi, Za odměnu zráti Milým bratřím sláva zlatá. Tryumf tobě krásná ctnosti! Žes šla cestou těsnou, Lítých katů klesnou Jedovaté kyselosti! Zástupy se množí, jako včely Krásné ctnosti vyletěly, 52 Které v svaté outrpnosti Zastaly se nevinnosti, Na své protivenství nedbajíce, Z klepet hrdé nepravosti Děti vyděšené vytrhnuly, Pot a slzy s tváří stírajíce Krásné srdce bližním rozvinuly, Pudíc zármutek y srdce kojíc Milostivou nadějí, a rány hojíc Zastaralé vlily okem svaté vlídnosti V duše utrápené záři krásné radosti. Jak stín podoba se blíží. V žilách vahavou krev léta Šedivému starcy klíží. „Nyní bude semnou veta!“ Vzdychá, nemocý se třese, Berlička ho k hrobu nese, Souží nahota a moří hlad. Oko vpadlé, tváře bledá Na zemi již nebe hledá; 53 Lůžko se dřeva a kamene Tlačí spráchnivělé kosti. Která dobrá duše hlad, Žížen Lazarovi zažene, Obloží mu zkrvácené kosti, Zhojí tělo odřené? Jako anděl děvčinka Srdcem čistým, tváří nevinnou Pokrm starouškovi nese, Hledá bylin v šírém lese, Hojí rány dobrá dušinka, Podporou jest jedinou Ubohého starečka Milostivá dívečka. Díky tobě Dobrotivý anděli! Smrt se blížila, Oudy klížila, Oči se mu zatměly, Starce mořil hlad. 54 Přišlas jako anděl s nebe. Starec z bídy vytrhl sebe, Se srdce mu kámen spad. Jako pára míjí obrazové, Každé okamžení tvoří divy nové. Jako z bouřícýho proudu Hrnoucý se národové pospíchají, Jako hromobitím končiny se rozlíhají, Jako divoké moře bouře hučí. Konec bouři! trouba volá k soudu. Bezbožnícy strachy umírají, Nepravosti ohnivé je mučí. Kam jen hledí, s hrůzou vidí Nesčíslné množství potlačených lidí, Vidí s poděšením vlastní ohavnosti, Očima jak jiskříc v hrozné zlosti Jako štírové na ně doléhají, Na srdcy jim žerou, muky otvírají. Slyší hlasy starců zoufajícých, Kletby matek sebe mordujícých, 55 Jako červové se svíjejícý trnou, Když se tresty všeho světa hrnou, Točí očima a škřipí zuby, Když se všudy otvírají huby, Aby proti hanebníkům svědčily, Vyhlášené bohy mžikem zmařily. Spravedlivým jako jasná záře Stkví se milostivá tváře, Okem smělým do zástupů hledí, Vidí lásku svatou, vidí krásné ctnosti, K ním se vinou jako labuť nevinnosti: „Otče! dobrodinče!“ sladce volají, Milé hajitele vroucně líbají. Srdce plésá, oko sladké slzy cedí, Na své šťastné miláčky že hledí, S ními v čistém radování plynou, Že jim věčné veselosti kynou. Dobrý král a žebrák ctnostný Jako bratří tisknou k srdcy sebe, Vždyť jim chystá spravedlivé nebe 56 Věčnou korunu za milostné ctnosti. V světě potupené nevinnosti V nové kráse z prachu povstávají, Mocý Boží okřívají, Jako hvězdy krásou svítí, Rozkoš čistou v srdcých cýtí. Trouba zní, a přirozenost slaví Slávu soudce milostného. Lid se světa veškerého Ve dvě řady k soudu staví. Sladká hudba prozpěvuje, Když se soudce spravedlivý K soudu připravuje. Tváří hledí jako slunce jasnou, Hvězdy, měsýc před ním hasnou; Okem hrozý, bezbožnícy trnou, Vrchové se do propasti hrnou; Milostivým okem kyne, V rozkoši svět spravedlivý plyne. Nyní okem vševědoucým 57 Přehlídl světů národy. Soudí. Před lesknoucým Trůnem mnohotvářné podoby Jako mračna proletují, Ze zástupů vystupují Žalobnícy zkrvácení, Před soudce se stavístaví, Žalostivě praví: „Kde jste ukrutnícy rozkacení! Co jste jako mouchy lidi bili, Obraz Boží zohavili? Kde jste slavní hrdinové, Co jste po hromové Cestě kráčejíce země hubili? V ouzkostech a mordování Hledajíce radování, Slávu věčnou v puchu slavili? Města rozbořená, Těla zohavená, Čisté krve potoky 58 Jeví líté outoky Na lid, obraz Boží. Vy jste kradli zboží, Zahrady a krásné statky V pouště přetvořili; Zoufajícý matky Na smrt zohavili! Vy jste bez příčiny Nad svět dražší syny Satanové! uškrtili, Vámi hynul krásný svět. Na vás ruce spínajícý, Národové zoufajícý, Na vás panna zohavená, V krvi valícý se kmet; Na vás Boží práva porušená K nebi o mstu volají: „Trestej soudce!“ vzdychají. Sem poď hanebný a pyšný kate! Co jsy v zlosti jedovaté 59 Nevinnosti svaté dřel, V hodování rozkoš měl! Kam tvá sláva, kam se krása děla? S tělem v hrobě zpráchnivěla, Přátelé tě opustili, Co tě Bohem prohlásyli, Jediné tvé nepravosti Stojí s tebou ve své ohavnosti! Na světlo poď lotře mstivý! Soudce volá k soudu spravedlivý!“ Utrápený člověk pravil. Tu se hrdý zlosyn stavil, Ač svých činů v soukromí se lekal, V něm se každá strachem třásla žíla, Předc se stavil hrdina a vztěkal, Kdyby jeho vztek a přešlá sýla Mohly vnitřní plamen udusyti, Vzhledem žalobníka roztřepiti. Však ho soudce jako hromem srazyl. Tu se svíjel, tu se plazyl, 60 Na prach rozdrcený poznal Boha; Tu ho nepravosti pohltily, Hanebníku peklo přistrojily. Nyní povstal řečník milostivý Z krásy lidu veselého: „Odměň, zvolal, soudce spravedlivý! Ctnosti muže laskavého, Který s sebe hrdost složil, Štěstí na zemi sladké množil. Kdo se může jemu vyrovnati, Který zkrvácený hrdina? Jeho musý milovati Co ráj kvetoucý ním dědina. Láska svatá vedla poručníka Skrze bouře, skrze hromobití, Na něj nezdárného bezbožníka Jedovatá ruka krupobití Jako z horoucýho pekla lila, Pramen milostného živobytí Jedem zakalila. 61 Kam jen hleděl, viděl nepřátele. Různicý a ohněm kráčeje směle, Vodil k štěstí lahodnému Zaslepenou hlůzu. Zahnav z vlasti hrůzu, Zplašiv tupost jedovatou, Přivedl k lidu vzbuzenému Moudrost blažícý a lásku svatou. Zdrtiv nerozumné muky Podal protivníku ruky Jako otec háje škůdce svého. I já muže milostného Chtěl jsem s způrcy zkazyti. Za to moha do mne mečem vrazyti Nepříteli vytrhnul mne z ruky, Zmařil nešlechetných katů muky, Rány vázal, srdce hojil Svatou laskavostí; Svému zrádcy hody strojil Jako otec s ochotností, 62 Jako bratr bratra miloval, Svou mne ctností k ctnosti vzbuzoval.“ Takto mluvil; po něm jiní vstali, Milých dobrodinců požehnali. Soudce soudí, – stal se soud. Jasným okem volá k sobě spravedlivé: „Poďte duše milostivé! Poďte miláčkové do radosti! Vy jste v bouři, v protivenství Zachovali nevinnosti, Vy jste krása člověčenství! Praví světa hrdinové! Po rozumu jdouce bojovali S skodlivýmiškodlivými mraky, Moudrostí svou čistívali Nerozumným tupé zraky, S tváří slzy utírali Nevinnosti potlačené, Krotíc zoufání a bědování; Vy jste sejíc radování 63 V srdce hořem zachvácené Milé bratří blažili, Lidí víc než zlata, víc než slávy Jako pára mroucý, vážili; Štěstí jejich upevnili,upevnili právy, Za ně životy své vsadili. Za to, že jste podlé Boha živi jsouce Snesli pro ctnost milé obtížnosti, Poďte miláčkové moji do radosti! Vás pak, (jak hrom milostného soudce Zavzněl hlas, a obličej se zkalil, Soud a trest se na bezbožné valil,) Duše divoké a zatvrzelé! Co jste řádů Božích nepřátelé K zkáze bratřím živí byli, Vaše činy k trestu odsoudily! Zdali rozum, zdali moudrost dosti Jasně v temnostech vám nesvítily? Svědomí a náboženství nemluvily, By jste netrýzníce nevinnosti 64 Řádně život vedli? A předc vámi zbledly Potlačené ctnosti, Mřeli národové, Jako proudy jste se vyhrnuli, Aby vámi všecko štěstí, Všecky řády zahynuly. Smíchy vejskajíce nad bolestí, Bratra svého radosti jste bořili, Jim pak místo nebe peklo tvořili. Za to na své činy, Boží odpůrcové! Patřte, a se s ními těšte!“ Soudce praví. Tu ho Boží andělové, Tu ho odsouzení zástupové, Zlí y dobří zpěvem slaví, Když se k nebi navracuje, Trestá zlé a dobré odplacuje, Přepodivné hnutí V srdcých divy kutí. Jak slunce stkví se nevinnosti, 65 Krásné, nezkalené ctnosti Mladnoucýho živobytí Stálost, krásu, sladkost cýtí. Ctnosti věčná radost kyne, Anděl panně věnce vine, Co se myslí nezhrozenou Prokázala čistou ženou. V ráji není k obávání Žádné líté ukrutnosti. V pekle vězý bezbožnosti Odsouzené k bědování. Ctnosti věčná radost kyne, Anděl panně věnce vine, Co se myslí nezhrozenou Prokázala čistou ženou. Takto libě hlasy zněly. Dítky k matce přiletěly: „Dobrá máti! co to s námi, 66 Že se hladem nemoříme, Hořkých slzý necedíme? Radostí že lidé plésají? Zdali otce laskavého V prostřed ráje růžového Zlatá máti! uvidíme? Jaké věcy vůkol nás se točí! Jaké pro nás radovánky! Na té kráse zanecháme očí.“ Místa hrdě ozdobená, Stráně kvítím posněžená, Věčné světlo, nezkalená záře Barví lidem krásné tváře. Kde jsem? Ach! můj otče zlatý! Synu padá do náručí Otec čistý, otec svatý. K milence se milý vine, Bratra ztraceného k srdcy klíží Sestra; svět y lid y krása hyne, V lásce bratrské jen duše plyne. 67 Radost sype se za radostí, Přátelé se vidí, obdivují, K srdcy vinou, rozkoš cýtí. Rajské zvuky, rajské kvítí Blaží vyvolené. Hrozná bouře, hromobití Mučí k trestu odsouzené. Jak hrom s soudem trest se valí Na zlosyny jedovaté; Svědomí jim sladkou radost kalí, Boří rozkoše a mosty zlaté. Jako ze sna probuzení Na své činy pokukují, Vidí lidskou krví potřísnění, Že je hany zohyzďují, Že čest jako mraky syvé S věčností a s slávou hyne, Že jim štěstí přívětivé Lůna svého nerozvine, Že jich statky, krásné zahrady, 68 Stavení a hrdé důstojnosti, Do nebe až vystavené poklady, Všecky dětské maličkosti, Pro které čest, svědomí a ctnosti Zrušili a lidi na smrt dřeli, Před pokutou neochrání, Že se nádhernými čely, Srdcem tvrdým zlému svědomí, Byť se roztrhali, neubrání. Neboť svědomí zlé zmůže katy, Železa a skály prolomí, Svleče pánu zlaté šaty, Žebrákovi hadry s těla, Aby neřest oněměla Vidouc v zrcadle své viny. Teprv rozum se jim rozvinuje, Každý pozdě pozoruje, Jaké provedl na životě činy, Jaké míval prováděti. Hrůzou trnou, jako děti 69 V poznání sy naříkají, V jeskyně se ukrývají, Nemohouce sebe skrýti, Ani strašlivého svědomí, Ač se bočí, nijakž zbýti, Počínají naříkati: „Kyž se skály prolomí, Nebe na nás zboří, Kyž chtí lotry zasypati!“ Darmo žádost! nebe stojí, Bude státi, když jim hoří V srdcy peklo, když jim strojí Za spáchané neřesti Neslýchané bolesti. Kam se vrhnou, okem hledí, Všudy trest a hrůza sedí, Všudy strašlivé jim hrozý muky. Pamět živá hůř než ďábel moří Jedovaté kluky, Hany před oči jim předstírá, 70 Peklo na ně otvírá. Jako pomámení utíkajíc Nechtí na ně pohleděti, Hany s ními v skrejše zabíhajíc Musý lotry prováděti, Musý do duše jim hřmíti, Věčně máme s vámi býti, Před oči vám stavět obrazy, Neřesti a trestu důkazy! Jak včel roje bezbožníků V zoufání a naříkání, Jindy slavných ukrutníků, Vyhlášených podvodníků, Nikdež nemajícých stání Zděšených jest k spatření. Stín je mučí, větřík plaší, Lotr lotra trestem straší, Divý strach a tupé zmatení Mezy ně se vyrojili, Jako děti slavné hrdiny 71 Z jejich stanů vyděsyli, Že se v zamračené pustiny S svými hanebnostmi skryli. Darmo, svědomí a viny Marné slávy hrdé syny Z skrejše vybouřily. Alexandr strachy k lesu běží, Celičký svět na srdcy mu leží, Hrdina se kroku leká, Před svým stínem utíká. Jako kat sám nad sebou se vztěká, S sebou samým potýká. Lupeno ho děsý, Větřík do hor žene, V mysli roznícené Na stromě se věsý, Do boku sy vráží meč, Pije jed a na smrt sebe moří, V řece smrti zoufalec hledá, Smrt mu umřít nedá. 72 Peklo v lítém srdcy hoří, Hadi vnitřnosti mu jedí, Vrány na ramenou sedí, Kolem ním jde svět. Před soudem se přísným skrývá, Na své zatracené činy dívá, Jak sy zoufajícý matky, Zkrvácení otcové Vlasy trhají, Vztekle volají: „Vrať nám kate! statky, Dej nám milé syny, Pro tvé lotře! viny Zlatouškové hynou, Dcery v krvi plynou, Ouzkostí mře svět. Vrať nám kate! statky, Mladosti vrať květ!“ Vojsko vraždou unavené 73 Zdvíhá z hadů karabáče, Šupe na krev dítky vyslečené, Škube srdce lidem z těla; Věncy, když lid nahý pláče, Korunuje zhovaděná čela. Tryumf volá, mrská skály, By se nádhernému králi V prachu vinouc klaněly, Lidé oběti a hory zlato nesly, Světy před vítězem v pouta klesly, Hvězdy bez něho světla neměly. Bůh jak otrok v prachu klečí, Ouzkostí jak dravé zvíře bečí, Když se zoufajícý ženy Jedovaté plijíc pěny Za vítězem noži hrnou, Smrtí očima ukrutníka, Místo slávy nesou za odměny Starcy ztrýznění a zbité panny Na čele vystavené hany. 74 Kde jsem? křičí, kam se vrhnu Před vzteklostí lítých žen? Kdo mně jedovatý den Změní v zamračenou noc, Vrátí v slávě prošlou moc, V běhu slunečném bych krásné slávy Světy zdrtil jako špatné trávy, Hanebné Bohy vyhnal s nebe, Nemoha světe! ukovati tebe? Kde jsem? hory, doly padejte! Zoufajícý hoře, Krve nevinné moře, V krvi tonoucý syny, Umírajícý matky, V popel obrácené statky, Vraždy, hany a viny Země! nebe! zakrejte! zakrejte! Strachy klesá, ukrývá se v skály; Skály strašlivě se rozpukují, Země y nebes nejvyššímu králi 75 Hanebného blázna vyhazují, V zamračené pustiny běží, V pustině světu odkrytý leží. Aj! vlast potlačená mocý S očima jak strašlivou nocý Cézara před sebou žene, Místo bičů hady Majíc zapletené, Přes hory, přes potoky, Přes zbořené hrady, Skrze město zapálené, Země krví nahlcené, Mečem prohání mu boky, Šupe s hady v obličeje; Vlast že zprznil, zato Krev a nadřené zlato Tyranovi do krku leje. Nebe házý blesky, střílí hromy, Stály drtí, třepí stromy, Země se strachy otvírá, 76 Plamen dusýcý vydírá. Černý, proklený les v ohni stojí, Zděšenému světu podívání strojí, Meče břinčícý a rachotícý zbraně, V větru peroucý se saně, Sovy, krkavcy a vrány Předpovídají mu hrozné rány. Alexandr z pustiny se jak vlk hrne, Země strachy schne a skála trne, Proti Cézarovi Jiskřícýmu lvovi Hroznou ruku zdvíhá, O předek s ním bojuje. Všecken svět se sbíhá, Skáče a se raduje, Vida strašné potýkání, Černé krve prolívání, Vida vyhlášené reky, Jejich umění a vzteky. Omámený lid se na boj dívá, 77 Když jim peklo tryumf zpívá: „Lamte sobě krky Nesmyslní hrdinové! Mládež jako květy, Jako ráje světy Zprznili jste lítí lvové! Na sebe jed, vzteklost Velcý muži vylívejte! Vylíčené zbraně Hůř než líté saně V bitvě o se rozlámejte. Svět jste zkazyt chtěli, Nad národy panovati! Lidi svírat kruhy, Krví platit dluhy, Nevinný lid rasovati! Lamte sobě krky Slávou pomámení lvové! 78 Cti a věčné slávy, Hubíc lid co trávy Dobuďte sy hrdinové!hrdinové!“ Bitva přestala; tu slavní hrdinové Na sebe se smutně dívají, Že sy kráčejíce po hromové Cestě hlavu zpletli, vzdychají. Jako děti v kout se ubírají, Tváři hanbou zakrývají, Když jim zkrvácené nevinnosti Předstírají škodné zůřivosti, Jako baby slzy vylívají, Rádiby se zmařili, Neřesti své světu zakryli, Trest jim oddechnutí nedá, Strašlivých muk na ně hledá. Slávou zpití vítězové! Co jste vlezli v kouty? Pod jhem jdoucý národové, 79 Lidé spiatí pouty Proč vám chrámů nestaví, Věčných Bohů neslaví? Kam se hrdé slávy děly, Stříbro, věnce zlaté? Otrocy proč svými těly, Proč se světy spiaté Hanebnými řetězy Nepokloní vítězy? Což se srdce z tvrdé skály Jako lupen třesou? Lidé místo slávy králi Světu hanbu nesou? Čili soudce v drtiny Setřel slavné hrdiny? Ztřeste se! ztřeste se světa Bohové! Co jste nadutými mozky Nesmrtedlné slávě 80 Oltář stavili, Bohy se pravili! Jako slunce rozpušťuje vosky, Tak vám v prachu setření Bohové Věčnost stráví slávu marný dým. Svědomí zlé na vás povstane, Na srdcy had bude žráti, Za strachy světu nahnané Nelítostně katy práti. Dnem y nocý nebudete spáti, Proti sobě počnete polem státi, Proklínati šeredné hany, Nespravedlivé činy, Že jste znectili čisté panny, Pobili matkám milé syny, Chudý lid a panstvo odřeli, Zrušili práva svatá, Města, chrámy, zboží zlatá Jako plevy smíchem potřeli. Darmo vzkřiknete: spadněte skály! 81 Otevřete tlamu hlubiny! Hanba odkryje všemu světu V pravdě nešlechetné hrdiny! Takto zástupové promluvili. Nyní Soudce zpěvem oslavili: Sláva Tobě Soudce spravedlivý! Žes dal přísné kázně příklad živý, Sláva, sláva Tobě na výsosti Spravedlivý Bože do věčnosti! Bezbožnícý trnou, ctnost se směje V neproměnitedlné radosti! Poraněným balšám v srdce leje, Krásý stálost květem mladosti. Strachy jsme se na smrt třásli, Zpurní kati na nás pásli, Nebylať y krása čistá Před lstí nepřátelskou jistá, Jak saň rozvzteklené plémě Poplenilo krásné země. 82 Bůh nás vytrhl z soužení, Veda rukou milostivou Před nepřátel žlučí mstivou K kvetoucýmu blažení. Sláva Tobě Soudce spravedlivý! Žes dal přísné kázně obraz živý, Sláva, sláva Tobě na výsosti Spravedlivý Bože do věčnosti! E: av; 2002 83
Básně v knize Poslední soud:
  1. báseň bez názvu