Ve chvíli ochablosti.
Když duch můj unaven myšlenek věčnou trýzní
zří v trapné bezmoci, že marně, marně žízní
po pravdy krůpěji, kam život náš se řítí,
mne lítost jme a touha, na vše zapomníti,
kams prchnout na venkov, dny v tiché práci trávit,
žít v klidu, bez bojů a duši na vždy zbavit
těch palných otázek, té trýzně nekonečnénekonečné,
žít s díkem na retech, brát za vděk v mysli vděčnévděčné,
co dnešek skytne mimi, a dále netoužiti.
Zřím v sladkém přísvitu to tiché, vlídné žití!
Do polí omládlých k své práci vyjdu denní.
Je jitro dubnové. A v měkkém osvětlení,osvětlení
kraj širý topí se. Vzduch jara čerstvý, svěží
mi dýchá silně v líce s vlhkou polí vůní.
Mlh opar prořídlý se v ranním světle sluní
a prchá k obzoru. Tím mladým kouzlem jara
je všechno prolnuto a bujnost mládí hárá
ve lůně přírody. Vře všechno jemnou silou.
A svěžest mladosti mou duší kypí spilou.
II. 1895.
6