Básně (1900)

Karel Nejč

BÁSNĚ.
* * * Do prozářených mlh se dálný obzor tratí
Ve chvíli ochablosti.
Já pustou šel cestou.
Mne zděsilo hrobů mlčení.
Dech májový dětství.
Hymnus kraji mé touhy.
Utišení.
Vidiny soumraku.
Umdlení bolesti.
Na mrtvých vodách.
Chceš silným sebe zvát?
* * * Tvé touhy k slunci jdou. – Však drsný dnešek smýká
* * * Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase.
* * * Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí
* * * A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,
* * * A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
Nepřítel.

KAREL NEJČ BÁSNĚ.
NÁKLADEM PRAŽSKÉHO KNIHKUPCE E. WEINFURTRA MCM
[1] KAREL NEJČ NARODIL SE 22. ČERVENCE 1875 VE SVRČOVICÍCH. GYMNASIUM STUDOVAL V PRAZE A POTOM 2 ROČNÍKY FILOSOFICKÉ FAKULTY. POSLEDNÍ 2 LETA ŽIL V BRANDÝSKU, KDE 15. BŘEZNA 1900 ZEMŘEL. TISKL V MODERNÍ REVUE, NIVĚ, VOLNÝCH SMĚRECH A VESNĚ. PŘEKLÁDAL TÉŽ Z FRANČINY A RUŠTINY PRO RŮZNÉ ČASOPISY. PŘÍTOMNÁ SBÍRKA JE VŠE, CO BYLO NALEZENO V JEHO POZŮSTALOSTI MIMO BÁSNĚ ZE STUDENTSKÝCH LET A STARŠÍ POVÍDKU.
[3]

* * *
Do prozářených mlh se dálný obzor tratí Do prozářených mlh se dálný obzor tratí
a v světla zátopu se bílé slunce tříští na nebi modravém. Na schnoucím brambořišti v tvář zápach zahořklý ti dýchne svadlých natí a z lánů zoraných hrud sytý výpar čiší. Vlak táhle zahvizdnul. – Ton lkavý mlžnou tiší se měkce zavlnil nad čarem spících polí... V dál utonolou zve tě jeseň zádumčivá svým vlídným mlčením..mlčením... A vše, co trpce bolí v tvé duši rozchvělé, v stesk plyne jemnýjemný, sladký a v povzdech touhy mdlé, jenž v neurčito splývá za něčím uprchlým, co nevrátí se zpátky. 5

Ve chvíli ochablosti.
Když duch můj unaven myšlenek věčnou trýzní zří v trapné bezmoci, že marně, marně žízní po pravdy krůpěji, kam život náš se řítí, mne lítost jme a touha, na vše zapomníti, kams prchnout na venkov, dny v tiché práci trávit, žít v klidu, bez bojů a duši na vždy zbavit těch palných otázek, té trýzně nekonečnénekonečné, žít s díkem na retech, brát za vděk v mysli vděčnévděčné, co dnešek skytne mimi, a dále netoužiti. Zřím v sladkém přísvitu to tiché, vlídné žití! Do polí omládlých k své práci vyjdu denní. Je jitro dubnové. A v měkkém osvětlení,osvětlení kraj širý topí se. Vzduch jara čerstvý, svěží mi dýchá silně v líce s vlhkou polí vůní. Mlh opar prořídlý se v ranním světle sluní a prchá k obzoru. Tím mladým kouzlem jara je všechno prolnuto a bujnost mládí hárá ve lůně přírody. Vře všechno jemnou silou. A svěžest mladosti mou duší kypí spilou. II. 1895.
6

Já pustou šel cestou.
Já pustou šel cestou podzimním večerem, kde mlha se těžká válela po políchpolích, kdy do mlhy lesy stichlé se topily. V mé duši, v níž těžké, pochmurné myšlénky se vploužily, tíží dusnou ji zalehly, cit divný se vzbudil. Cize mi zazněly v sluch vlastní mé kroky, znějící tlumeně. Mně děsivých záhad obzory závratné se odkryly, svým mne drtíce nesměrnem, já vlastní své bytí v chvíli té nechápalnechápal, já nechápal život, dušeným ohlasem, jenž z odlehlých vesnic k sluchu mi doléhal. Mne divný žas jímal, jakoby bytost má se zdvojila náhle: jedna z nich kráčela tím podzimním večerem, mrtvě jak automat, co druhá kams v prostor prchala bez koncekonce, kde hlubokých tajů stíhala s úžasem div závratný, marně se snažíc chápat jejjej. Mne divný žas jímal. Líně jak bez ducha já krajem tím kráčel mlčícím mlhavým, kde sychravou pole dýmala vlhkostí. IV. 1895.
7

Mne zděsilo hrobů mlčení.
Mne zděsilo hrobů příšerné mlčenímlčení, mne ohromil výhled v pláň nicoty nedohledné. Co všechen náš život, život nevlídných dní, co všechna mi plamenná hesla, jež na svůj štít doba zvedne? Co pokrok, umění? Tu mlhu nevidíš děsivou, jež navždy zvířecích pudů lidského stáda uhasí vření, i genia plápol? Co chiméry, za něž se rvou ty bláhové davy v marném o lepším životě snění? O, Smrti, Smrti, ty jediná s cynickým úšklebkem se vítězně tyčíš nade snah lidských trofejemi. Já zjitřený v duši v šíleném vzteku se chvějícím rtem v tvář marnou ti vrhám kletbu červa zašlapaného v zemi. A zničit ten bezcenný život je člověk tak sláb... A na výkřik palných otázek rety všecky jsou tak němy... Jak podlý, jenž nemá odvahy zlomiti pouto, rab, já toužím zapomnít a vonnými opít se illusemi. V. 1895.
8

Dech májový dětství.
Dech májový dětství v duši mou vzpomínku vál, prach všední z těch květů dávno uvadlých sprchy iluse schvěly a vlažnou sperlily rosou, že znovu v duši mé vzplál pel jemně nadchnutých barev, jež v prsti let minulých stlely. Je Bílá Sobota. Kraj spící v poledne unylých snechsnech, spící dřímotou jarní v mladých se paprscích sluní, velkého tajemství Vzkříšení zalil posvátný dech vzduch mírně prohřátý sladce tajemnou vůní. A všechno se slavnějším zdálo: vlažně prohřátý vzduchvzduch, modř oblohy dubnové i mladistvé polibky světlasvětla, já cítil v tom mlčení slunném příštího života ruch i vůni budoucích květů, a svěžest zmlazené přírody duší mou rozchvělou létla. A hlahol vzdálených zvonů tlumeně jásat se zdálzdál, jich kovové dunění dnes hudbou světější znělo. Dech svatého Vzkříšení lahodnou vůni v srdce mé dětské vál, jež jasem zalito klidným v sladkém se stísnění chvělo. O, kouzlo vonného pozdravu minulých dnů...! Mou duši zlomenou znovu dnes touha schvátí, ach, marná touha prchlého dětství nevinných snů a nyvě tesknící lítost tohotoho, co bylo a se nenavrátí. V. 1895.
9

Hymnus kraji mé touhy.
V stín šerý duše mé a v dnů mých smutek mhavý jak úsvit naděje Tvůj fantom pyšně svítí, v tvé dálky slunečné, kam sen ji svábil žhavý, má touha šílená se v roznícení řítí. Pod nebe, jež se pne nad pouští mrtvou šíří žár chrlíc smrtelný na vysílenou zemi, v sen kleslou chorobný, jak žena mdlá, když hýří sil zbytkem posledním, mrouc mezi orgiemi. Do hájů soumračných, v klid dřímotný a snivý, na slunné ostrovy ve vodách modrých mořímoří, v ruch rozvířených měst, jichž záblesk oslnivý v mhách siných obzoru jak bílý požár hoří... Do zahrad kvetoucích nad řekou v slunci spícíspící, kde ženy ohnivé spí v sladké tiši vlahévlahé, jimž touhou zvířená a vášní sálající,sálající krev ruchem zimničným dme bílé prsy nahé. O kraji vidin mých! Má dušeduše, snem svým spita, šept sladký útěchy zas tuší pod svým trudem, a všechna žádost má, v proud jeden žhavý slitaslita, v mém těle horečně tvým sálá za přeludem. 10 V tvých květech usínat, z nichž těžké vůně řinou ve vzduchu lísavém, jak horkou lázní zalitzalit, v dešť světla zatopen a lákán dálkou snivousnivou, a barev hořících zrak příkrým jasem zkalit! Žár slunce smyslný na nahých cítě bocích, hru stíhat illusí, jež v mhy se tratí zlaté, a krve vzkypěním ve vůní dusných nocích mdlý klesnout v náručí vstříc měkce rozepjaté! Svým touhám podlehlý vším v snu se zmámit líném, čím ohněm víří krev, co v hlavu mdlobu vhání, spít dojmů závratných se otráveným vínem, a zmírat životem, jenž kypí k omdlévání! VII. 1896.
11

Utišení.
Že vlhko sychravé se nad náš obzor níží, a v mlhách obloha se tratí ohvězděná, a smutek vtíravý k nám tiše tmou se blíží, na výspy zoufalství loď naši zvolna žena? Na stín ten zapomeň, o duše, jenž se plouží vždy úže kolem nás a v cestu naši lehá, v svou schyl se samotu, v sen plamenný se vhrouži a vzplát dej ilusi, nechť marně do tmy šlehá. Buď klidnaklidna, duše má! By touha žhavá vzlétla do dálek slunících, v déšť ohně, v proudy světlasvětla, noc zimní nad námi se stmíti musí prve. Buď klidnaklidna, duše má! Snů mdlobné květy v pýše svůj kalich ohnivý jen na té zvednou líše, již dříve zmrvila jsi tokem vlastní krve. X. 1896.
12

Vidiny soumraku.
Nad zemí schoulenou se vlhké stíny stměly, mha padá večerní a těžkým florem splývá přes okna osleplá. Svět ve tmách oněmělý ni jedním výkřikem mé ticho nerozrývá! SeptŠept vlídné samoty mé hýčká utrpení, sen vchází po špičkách a teplou rukou stírá šer smutku s duše mémé, krev novou touhou pění, a zrakům vzníceným svět vidin otevírá. Viz, v dáli ztracené nad chaos stínů svátých kraj v slunci vypjal se, v jas vhroužen světel zlatých, slyš, k nebi žhavému měst život hlučně hřímá! Ruch kypí bazarů, řad bílých minaretů vstříc šlehá k obloze, trysk šumí vodometů ve skrytých nádvořích, kde v květech almé dřímá. XI. 1896.
13

Umdlení bolesti.
Krev kvasí nečistá se z otevřené rány a nervy v bolestech se podrážděně třesou. Slyš!..Slyš!... Vlhkým večerem teď zdlouha duní hrany: tvou mrtvou naději to z domu snů tvých nesou. Vztek škubne bezmocný ti křečovitě tělem a vzkřikem chrčivým ret chroptí, mokrý pěnou. Klam útěch strháš v ráz ve vzdoru vykypělém a v cáry krvavé rveš ránu zapálenou. A napjat k šílenství se vlastní mukou lomí hnus sebeničení. Skřek v suchém hrdle zmírá. Hnis volně mokvá ran a padáš v bezvědomí. Noc s klidem netečným ti mlčky v okno zírá. Pak lítost mazlivá se lísá k duši tvojí a ze mdlob vzbouzí ji, krev zaschlou měkce smývá, lká tiše nad tebou a vřed tvůj slzou hojí. Svit ranní nesměle se z dálky rozeznívá. 9. XII. 1896.
14

Na mrtvých vodách.
Do tiché zátoky, kde stlívá voda líná, zpět z moře širého loď tvoje náhle vběhla. Van k jihu vichřicí zde plachty nenapíná, a kalná vlna, v bok jež bila ti, se slehla. Je mrtvo na vodách..vodách... šum plachý o břeh šplýchá. Je mrtvo v duši tvé..tvé... Spí bolest..bolest... Touhy zmdlely. Klid tvrdě hojivý ti slizce ve tvář dýchá z mlh vlhké záplavy, jíž dálky zšedivěly. Že silný život vře a horkým kypí ruchem tam v modru za mořemmořem, kam sny tvé žárné vály a sluncem zality a lehtajícím vzduchem pod nebem sálavým ve mdlobách usínaly? Je ticho..ticho... Přelud zhas, jenž v stíny žhavě svítil a jasu zátopou v zrak oslněný splývalsplýval, tvé vzbouzel naděje a žádost ohněm nítil a tropů pozdravem v žár krev ti rozechvíval. A vlnou příbuznou tvůj klid zde nerozčeří řev dálný jižních vod, jež pyšně v slunce bouříbouří. Spí bolest..bolest... Usnul sen..sen... Spí touha..touha... Soumrak šeří se mrtvou zátokou a obzor mlhou kouří..kouří... 20. I. 1897.
15

Chceš silným sebe zvát?
Proud stříkal pod vesly, tvé zraky pýchou plály, a žhavým přeludem tě v slunné modro vábil kraj síly vzkypělé..vzkypělé... Stůj! Neslyšíš, tam v dáli jak peřej smrti řve?..řve?... Proč chvíš se úzkostí? Sláb přílišpříliš, zbabělče, bys v prázdno přímo hlédlhlédl, pro oči bojácné nad marnem příštích roků tkáň barev sálavých jsi v pestrý povrch spředl a zdáním síly strach svůj podle maskuješ. Chceš silným sebe zvát? To kvítí vyrvi plané v snů prsti zbujelé a touhou zadýchané, jímž pestří illuse břeh pustý budoucna! V tom žití bezcenném čin jeden zbývá cenný: Tam v tmy, kde peřej hřmí, loď vžeň vln přes hřebeny, a zdrť ji o skály a mři, vším pohrdnuv! 24. IV. 1897.
16

* * *
Tvé touhy k slunci jdou. – Však drsný dnešek smýká Tvé touhy k slunci jdou. – Však drsný dnešek smýká
pod nebem sychravým tě vlhkem mlhy šeré, v tvé oči plné snů zpod kroků bláto stříká a nohy sprostý štěrk ti do krvava dere. Nést mlčky nelze-li ty drobné rány vleklévleklé, vzdech aspoň hrdě stlum, jenž bezpomocně kvílí.kvílí, a kletby krátký vzkřek jen v hnusu vyraž vztekle nad špínou všedních cest a bídou dnešních chvílí. 23. X. 97
17

* * *
Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase. Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase.
Pojď, duše, do samot, pojďpojď, v polích jaro zpívá. Žal hořký usnul dnes a bolesť zhojila se. Pojď, hudbu zníti nech, jíž lítost konejšivá tvé nitro zalije a zhýčká v teskné snění! A z rozbahněných cest své tiché odvrať zrakyzraky, ať v travách spočinou a rosném na osení a vzlétnou do modra a bílé na oblaky! A vzpomeň na písně, v něž sladkou melodií vsál mrtvé touhy pláč, jímž zaštká ušlapána, na ptáků jatých kvil, jímž při blankytu nyjínyjí, i dumné lkání hran za květnového rána. Na jitřní paprsky, kdy v truchlých jizeb stíny se vřítí vesele a k hlavám chorých padnoupadnou, na slunné hřbitovy a zkvetlé zříceniny i smutek polední, kdy v sadech růže vadnouvadnou. 29. VII. 1899.
18

* * *
Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí
a zítřek, vzejdelivzejde-li, zas mhou se bude šeřiti. Kraj smutný prosby své se nudě vyslat bojí a duše ve slunce již netroufá si věřiti. A teskně v šedo zří. Pod okny stezky běží – a marně v cestu zvou. Dnes nelze uniknouti, kal bažin rozlil se, kde kvetl údol svěžísvěží, a zrádné pěšiny se do močálů hroutíhroutí. A zvolna míjí den. Ni sen se neodváží kmit plachých záblesků do šedé vrhnout dáli. Před oknem zkaleným se duše choulí chladem. Na zmrzlém osení se časné jíní sráží a páry otravné se kouří nad močálymočály. Slyš! kdesi na hájku psi smrti skučí hladem. 1. X. 1899.
19

* * *
A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat, A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,
jíž touha bije v mříž. Nad snů tvých sladkou vlastí den vonný shledání již nikdy nezasvitne! Svou hrdosthrdost, dušeduše, vzbuď! Je čas, je čas se tázattázat, nač déle v těžké jho dnů marných šíji klásti a rázem nestrhat hru žití sveřepou? A pusté vzešly dny. Svit slední hasnul v dáli kdys lhoucí o slunci, květ svadnul na lučině a v mlhy rdousící se pouští cesta řítí. Štěrk drobný prašných cest se hrotí v příkré skály a hle Smrt číhavá již čeká v úžlabině a v chvatu dotěrném se sese smlouvá s Životem. O podlosti! když dík by čestno bylo říci za konec žádoucí, tvé zraky zoufající kol plaše těkají, tmu v skalách zříce vrůstatvzrůstat, a němě prosí..prosí... Jen aspoň chvíli zůstat, byť k srázu přikrčen! – O touho, čas je spáti. Jas žhoucí nešlehne nad poli v letní slávě a k modrým vlnám hor let oblak nezamíří. – Hle v skalách zvětralých se otvor slují šíří. Smím oheň zažehnout a schřadlé tělo zhřáti a schoulen v závětří na svadlé složit trávě? 1. XII. 1899.
20

* * *
A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle! A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
Nad sladkou vlastí snů tvých jitro zrůžovělé již nikdy nevzejde! O dušeduše, stiš své slzy a ptej se hrdě: Den když pustě míjí za dnem, nač dále v těžkém jhu se vláčet mhou a chladnem a rázem neskončit hru žití sveřepou? A vzešla pustá noc, kdy slepo v příkré skály se cesta sřítila. Tvé stopy větry svály, tma dolem, horem tma, a nikde zákmit světlasvětla. Na slizkém křemení se slabá noha smeká a Smrt, stín černý v tmách, hle u propasti čeká a v chvatu dotěrném se smlouvá s životem. O podlosti! když dík by čestno bylo říci za konec žádoucí, tvé zraky zoufající kol bloudí zděšeně, mhu zříce kolem vzrůstatvzrůstat, a prosí pokorně: Jen chvíli aspoň zůstat, byť vise nad srázem kdes v šeru vlhké sluje! O, živote, ty dny, kdy za oblaky pluje sen k modrým vlnám hor a blankyt žárem šlehá nad poli zlatými, nech jiným krajům svítit! Jen plamen mžikavý dnes dovol do tmy vznítit a v krytém ústraní, kam vítr nezaléhá, se k ohni přikrčit a hřáti údy schřadlé a hlavu zemdlenou do trávy složit svadlé. 2. XII. 1899.
21 CH. BAUDELAIRE

Nepřítel.
Mé mládí jenom tmavou bouří bylo, jíž zřídka slunce zářný svit se mihmih, je hrom a déšt tak zpustošil, že zbylo v mém sadě málo plodů zardělých. Hle jeseň myšlének se blíží ke mně a třeba, bych se rýče uchopiluchopil, bych znovu odkryl zatopené země, kde jámy příval vod jak hroby vrylvryl. Ty nové květy, jež zřím ve svých snechsnech, v té půdě spláchnuté jak mořský břeh mystickou potravu zda najdou pro svůj zdar? Ó hoře, hoře! Čas vše rve, co žiježije, a temný Nepřítel, jenž v srdce vtíná spárspár, z té krve našich ran jen sílí, tyje. Přel. 17. X. 1894.
22 OBSAH.
Karel Nejč Do prozářených mlh Ve chvíli ochablosti Já pustou šel cestou Mne zděsilo hrobů mlčení Dech májový dětství Hymnus kraji mé touhy Utišení Vidiny soumraku Umdlení bolesti Na mrtvých vodách Chceš silným sebe zvát? Tvé touhy k slunci jdou Den vůní zavanuv Mha visí v oblacích A stokrát sobě děls A stokrát sobě děls Nepřítel (Ch. BandelaireBaudelaire)
E: av; 2004 [23]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard
(Nákladem pražského knihkupce E. Weinfurtra)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 24

Kniha básní Karla Nejče má nezvyklý, téměř čtvercový formát. Je svázána v nepůvodních pevných deskách pokrytých papírem se vzorem v hnědé a okrové barvě. V levém horním rohu předních desek je nalepen černě rámovaný štítek se signaturou natištěnou černým razítkem. Hřbet a rohy svazku jsou potaženy zeleným plátnem. Předsádky jsou bílé, bez vzoru; pouze na přídeští předních desek je v levém horním rohu černě vepsán údaj 5 L 8, později přeškrtnutý tužkou. Titulní list má zajímavé grafické provedení. Autorovo jméno a název sbírky jsou pod sebou vysazeny uprostřed strany písmem, jež je v poměru k celkové volné ploše dosti malé; jde o verzály zdobené několika okrasnými prvky (zaoblení písmen či krátké přeškrtnutí uprostřed liter J nebo S). Jednoslovný titul sbírky je zprava i zleva doplněn o dva malé ornamenty tak, aby oba řádky - s autorovým jménem i s názvem sbírky - byly stejně dlouhé. Tiráž, vysazená drobnými jednoduchými verzálami, je posunuta k pravému dolnímu rohu a je rozmístěna do tří řádků; text na prvním a třetím z nich je opět po obou stranách vložen mezi malé ornamenty, tentokrát ve tvaru kroužku, takže i zde mají všechny řádky totožnou délku. U pravého okraje titulního listu je otištěno modré kulaté razítko Umělecká beseda v Praze (opakuje se též na s. 7, 11 ad.). Strana [2] představuje vakát (zde černé kulaté razítko Majetek Umělecké besedy a tužkou zaznamenaná signatura P 525). Strana [3] obsahuje odstavec popisující vznik sbírky; je vyražen černými verzálami a shora i zdola lemován silným černým pruhem. Strana [4] je opět vakát. Jednotlivé básně jsou tištěny vždy na nové straně a zarovnány na střed, zakončuje je ornament v podobě černého listu. Nadpisy básní jsou tištěny dekorativními minuskami. Paginace arabskými číslicemi je umístěna v patě stran u vnějšího okraje. Papír knihy je dnes již při okrajích listů zahnědlý; poslední dva listy knižního bloku (uzavřen vakátem na s. [24]) jsou v dolní části natržené.

Formát: 180x190 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; P 525

Sbírka Básně je posmrtně sestavenou antologií, vydanou ještě v roce básníkova úmrtí (1900). Kromě původní Nejčovy tvorby obsahuje též jeden překlad z francouzštiny (Ch. Baudelaire - Nepřítel). Šest básní je bez názvu (označeny jsou vždy třemi hvězdičkami); Obsah na straně [23] tyto skladby uvádí pod zkrácenými incipity, my je uvádíme pod incipity úplnými. Verš na straně 9 přesahující řádek zatahujeme. Z dobově příznačných jazykových jevů šetříme především kvantitu samohlásek (dešť, florem, ton), hláskovou kvalitu (lehtajícím), vkladné hlásky (rety, na retech), variantně se vyskytující hláskové výpustky (mhy - mlhy). Neupravujeme distribuci s- a z- v předponách (stichlé, svadlých, schřadlé, svábil, stlely), nejednotný pravopis slov přejatých (illusemi - iluse; v předmluvě: gymnasium, filosofické). Zcela respektujeme užívání velkých začátečních písmen ve slovech významově zdůrazněných (Vzkříšení, Nepřítel), ve jménech antropomorfizovaných (Smrt, s Životem) a v názvech svátků (Bílá Sobota). Neupravujeme ani hranice slov v písmu: v příslovcích (na vždy nebo do krvava), v kondicionálu jakoby (s. 7, ř. 9-8 zdola: Mne divný žas jímal, jakoby bytost má / se zdvojila náhle:); dohromady psaný výraz vzejdeli však považujeme za anachronismus a opravujeme jej jako tiskovou chybu. Nesjednocujeme způsob zápisu vročení jednotlivých skladeb (1897, ale také 97). V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme adjektivum utvořené bez běžné předpony: slední, méně obvyklé adjektivum: dřímotný; infinitiv slovesa zapomníti; básnické slovo jeseň. Sbírka vyžadovala v poměru ke svému nevelkému rozsahu značné množství editorských vstupů do interpunkce. Nejčastěji doplňujeme čárku chybějící mezi větami v souvětí či na konci větných celků nebo ve vokativu; dvě tečky naznačující nedokončenou výpověď opravujeme na obvyklý znak tří teček. Zachováváme však užívání několika znamének po sobě (vykřičník a tři tečky). Neodstraňujeme ani čárku oddělující infinitiv (s. 6, ř. 5: mne lítost jme a touha, na vše zapomníti,), ani vykřičník vložený v citově zabarvené promluvě na místě čárky, po němž následuje malé počáteční písmeno (s. 20, ř. 14: O podlosti! když dík by čestno bylo říci).