Hymnus kraji mé touhy.

Hymnus kraji mé touhy.
V stín šerý duše mé a v dnů mých smutek mhavý jak úsvit naděje Tvůj fantom pyšně svítí, v tvé dálky slunečné, kam sen ji svábil žhavý, má touha šílená se v roznícení řítí. Pod nebe, jež se pne nad pouští mrtvou šíří žár chrlíc smrtelný na vysílenou zemi, v sen kleslou chorobný, jak žena mdlá, když hýří sil zbytkem posledním, mrouc mezi orgiemi. Do hájů soumračných, v klid dřímotný a snivý, na slunné ostrovy ve vodách modrých mořímoří, v ruch rozvířených měst, jichž záblesk oslnivý v mhách siných obzoru jak bílý požár hoří... Do zahrad kvetoucích nad řekou v slunci spícíspící, kde ženy ohnivé spí v sladké tiši vlahévlahé, jimž touhou zvířená a vášní sálající,sálající krev ruchem zimničným dme bílé prsy nahé. O kraji vidin mých! Má dušeduše, snem svým spita, šept sladký útěchy zas tuší pod svým trudem, a všechna žádost má, v proud jeden žhavý slitaslita, v mém těle horečně tvým sálá za přeludem. 10 V tvých květech usínat, z nichž těžké vůně řinou ve vzduchu lísavém, jak horkou lázní zalitzalit, v dešť světla zatopen a lákán dálkou snivousnivou, a barev hořících zrak příkrým jasem zkalit! Žár slunce smyslný na nahých cítě bocích, hru stíhat illusí, jež v mhy se tratí zlaté, a krve vzkypěním ve vůní dusných nocích mdlý klesnout v náručí vstříc měkce rozepjaté! Svým touhám podlehlý vším v snu se zmámit líném, čím ohněm víří krev, co v hlavu mdlobu vhání, spít dojmů závratných se otráveným vínem, a zmírat životem, jenž kypí k omdlévání! VII. 1896.
11