Já pustou šel cestou.

Karel Nejč

Já pustou šel cestou.
Já pustou šel cestou podzimním večerem, kde mlha se těžká válela po políchpolích, kdy do mlhy lesy stichlé se topily. V mé duši, v níž těžké, pochmurné myšlénky se vploužily, tíží dusnou ji zalehly, cit divný se vzbudil. Cize mi zazněly v sluch vlastní mé kroky, znějící tlumeně. Mně děsivých záhad obzory závratné se odkryly, svým mne drtíce nesměrnem, já vlastní své bytí v chvíli té nechápalnechápal, já nechápal život, dušeným ohlasem, jenž z odlehlých vesnic k sluchu mi doléhal. Mne divný žas jímal, jakoby bytost má se zdvojila náhle: jedna z nich kráčela tím podzimním večerem, mrtvě jak automat, co druhá kams v prostor prchala bez koncekonce, kde hlubokých tajů stíhala s úžasem div závratný, marně se snažíc chápat jejjej. Mne divný žas jímal. Líně jak bez ducha já krajem tím kráčel mlčícím mlhavým, kde sychravou pole dýmala vlhkostí. IV. 1895.
7
Básně v knize Básně:
  1. * * * Do prozářených mlh se dálný obzor tratí
  2. Ve chvíli ochablosti.
  3. Já pustou šel cestou.
  4. Mne zděsilo hrobů mlčení.
  5. Dech májový dětství.
  6. Hymnus kraji mé touhy.
  7. Utišení.
  8. Vidiny soumraku.
  9. Umdlení bolesti.
  10. Na mrtvých vodách.
  11. Chceš silným sebe zvát?
  12. * * * Tvé touhy k slunci jdou. – Však drsný dnešek smýká
  13. * * * Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase.
  14. * * * Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí
  15. * * * A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,
  16. * * * A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
  17. Nepřítel.