Já pustou šel cestou.
Já pustou šel cestou podzimním večerem,
kde mlha se těžká válela po políchpolích,
kdy do mlhy lesy stichlé se topily.
V mé duši, v níž těžké, pochmurné myšlénky
se vploužily, tíží dusnou ji zalehly,
cit divný se vzbudil. Cize mi zazněly
v sluch vlastní mé kroky, znějící tlumeně.
Mně děsivých záhad obzory závratné
se odkryly, svým mne drtíce nesměrnem,
já vlastní své bytí v chvíli té nechápalnechápal,
já nechápal život, dušeným ohlasem,
jenž z odlehlých vesnic k sluchu mi doléhal.
Mne divný žas jímal, jakoby bytost má
se zdvojila náhle: jedna z nich kráčela
tím podzimním večerem, mrtvě jak automat,
co druhá kams v prostor prchala bez koncekonce,
kde hlubokých tajů stíhala s úžasem
div závratný, marně se snažíc chápat jejjej.
Mne divný žas jímal. Líně jak bez ducha
já krajem tím kráčel mlčícím mlhavým,
kde sychravou pole dýmala vlhkostí.
IV. 1895.
7