Mne zděsilo hrobů mlčení.

Karel Nejč

Mne zděsilo hrobů mlčení.
Mne zděsilo hrobů příšerné mlčenímlčení, mne ohromil výhled v pláň nicoty nedohledné. Co všechen náš život, život nevlídných dní, co všechna mi plamenná hesla, jež na svůj štít doba zvedne? Co pokrok, umění? Tu mlhu nevidíš děsivou, jež navždy zvířecích pudů lidského stáda uhasí vření, i genia plápol? Co chiméry, za něž se rvou ty bláhové davy v marném o lepším životě snění? O, Smrti, Smrti, ty jediná s cynickým úšklebkem se vítězně tyčíš nade snah lidských trofejemi. Já zjitřený v duši v šíleném vzteku se chvějícím rtem v tvář marnou ti vrhám kletbu červa zašlapaného v zemi. A zničit ten bezcenný život je člověk tak sláb... A na výkřik palných otázek rety všecky jsou tak němy... Jak podlý, jenž nemá odvahy zlomiti pouto, rab, já toužím zapomnít a vonnými opít se illusemi. V. 1895.
8
Básně v knize Básně:
  1. * * * Do prozářených mlh se dálný obzor tratí
  2. Ve chvíli ochablosti.
  3. Já pustou šel cestou.
  4. Mne zděsilo hrobů mlčení.
  5. Dech májový dětství.
  6. Hymnus kraji mé touhy.
  7. Utišení.
  8. Vidiny soumraku.
  9. Umdlení bolesti.
  10. Na mrtvých vodách.
  11. Chceš silným sebe zvát?
  12. * * * Tvé touhy k slunci jdou. – Však drsný dnešek smýká
  13. * * * Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase.
  14. * * * Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí
  15. * * * A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,
  16. * * * A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
  17. Nepřítel.