Utišení.

Karel Nejč

Utišení.
Že vlhko sychravé se nad náš obzor níží, a v mlhách obloha se tratí ohvězděná, a smutek vtíravý k nám tiše tmou se blíží, na výspy zoufalství loď naši zvolna žena? Na stín ten zapomeň, o duše, jenž se plouží vždy úže kolem nás a v cestu naši lehá, v svou schyl se samotu, v sen plamenný se vhrouži a vzplát dej ilusi, nechť marně do tmy šlehá. Buď klidnaklidna, duše má! By touha žhavá vzlétla do dálek slunících, v déšť ohně, v proudy světlasvětla, noc zimní nad námi se stmíti musí prve. Buď klidnaklidna, duše má! Snů mdlobné květy v pýše svůj kalich ohnivý jen na té zvednou líše, již dříve zmrvila jsi tokem vlastní krve. X. 1896.
12
Básně v knize Básně:
  1. * * * Do prozářených mlh se dálný obzor tratí
  2. Ve chvíli ochablosti.
  3. Já pustou šel cestou.
  4. Mne zděsilo hrobů mlčení.
  5. Dech májový dětství.
  6. Hymnus kraji mé touhy.
  7. Utišení.
  8. Vidiny soumraku.
  9. Umdlení bolesti.
  10. Na mrtvých vodách.
  11. Chceš silným sebe zvát?
  12. * * * Tvé touhy k slunci jdou. – Však drsný dnešek smýká
  13. * * * Den vůní zavanuv se usmál v svěžím jase.
  14. * * * Mha visí v oblacích, mha v polích hradbou stojí
  15. * * * A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,
  16. * * * A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!
  17. Nepřítel.