Líhávali na jednom jsme loži,

Líhávali na jednom jsme loži, Líhávali na jednom jsme loži,
a tys horlil pro mou netečnost, kdežto bažit po tvých ideálech vadila mně pouhá skutečnost. A ta skutečnost juž shromáždila tisícerých v krátkém žití bolů, srdce vadne, brzo, nejspíš brzo poležíme sobě opět spolu. 17 Denn alle Poesie ist tiefes Klagen, ist des gefangnen Adlers Flügelschlagen, ein Wächteraufschrei bei des Morgens Grauen, sie stirbt, wenn wir des Lichts Erfüllung schauen. – – – – – – Wenn diese Erde einst ihr Pfingstfest feiert, dann singt die Poesie ihr letztes Lied.
ALFRED MEISSNER
[19]