Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý,
a měsíc plný lije pršek skvělý
na sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělý
teď zkamenělou v spánku kryje zemi.
Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klame
a mníš, že kolem bájné slyšíš znění,
mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme,
mníš slyšet spících stromů klidné snění.
Už dávno stromy větve stinné odstrojily,
podzimních větrů písní v spánek ukojily
a ku výši teď trčí větve nahé
jak žebřící o jaro nové, blahé.
A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily,
snad oblakům by – kolébce své – blíže byly!
Tak tuho mrzne, vzduch že pružný, plynný,
se svraštil v drobné, leskné křišťály,
jež v lehkém letu táhlou píseň zvoní;
tak tuho mrzne, krok že spěšný zlíní,
a hlava dřímajíc se k prsoum kloní
a stydlá krev se spánkem ošálí.
Však den má černé, noc pak stíny jasné,
a jako léto luznou květnici,
má zase zima teplou světnici
a uzounké v ní žití milokrásné. – –
Dům v sněhu, v domě okna září,
jak náhlá radost v umučené tváři,
či jak by tichou nocí záříce
svit zahanbiti chtěla měsíce.
A v teplé světnici krb černý stojí,
v něm plamen vesele si zašlehá,
snad radostí, žeť s tuhým mrazem v boji,
jenž tuze v okna malá nalehá.
A jak teď mráz ve okna mocně dýše,
dech ostrý něžné květy v okno píše.
Ba kde jen člověk s přírodou je v boji,
tam vzrostou květy, třeba květy ledné,
a sotva v boji člověk poustojí,
květ za květem zas zachází a bledne! –
Jak živo zde! Koléčka lítají
a tenká nit se kolovratem točí
a skrytě zalítnou si mladé oči,
když mladá ústa leccos šeptají.
A jako v okně květ své minuty
a venku nahý dub své čítá věky,
tak jsou zde ve kruh milý sepnuty
vybledlá kadeř s mladistvými vděky.
A vše se rozesmálo v bujném veselí –
ba vše, až na tu babičku snad v posteli...
Ba věru nevím, až nám přejde zima,
až jara dech zas všechno ozlatí,
zdaž se ten starý kmen, jenž ztuhlý dřímá,
zas mladým, novým listím ošatí! –
„Jak je mi volno, jako v velký svátek,
ach prosím, jinam mne teď přeložte –
či raděj posaďte a dobře obložte
a přineste mně ten můj kolovrátek. –
Jak? Teprv osmá by to měla býti? –
Jak daleko je ještě do devíti! –
Nuž, pojď sem, milý, starý kolovrátku,
už, starý, také lecjak bídně stojíš
a skoro zatočiti se už bojíš –
vždyť oba odpočneme si po krátku!
Tak divně vypadá to prázdné vřeteno –
nuž dodrž ještě na několik nití,
ať mají nití aspoň na zašití,
mám na rubáš už dávno spředeno.
Kde na hřbitově pradědové moji leží,
tam kořeny se lípy rozložily,
peň vyhnaly ku výši silný, svěží;
však když se mrtví kolem rozmnožili,
tu hrobník podsekával kořeny,
že k uvadnutí byly zmořeny,
a z dřeva lípy mně pak na památku
též vzali dřevo k tomu kolovrátku.
Já byla tenkrát skoro děťátko,
a když jsem první nitě dovedla,
co osiřelé malé děvčátko
jsem otci v rubáš nitky zapředla.
Ach smutku bylo tenkrát ovšem dosti,
však dětský smutek! – déšť to májový
a pojednou se změní na radosti,
jež každým ránem zas se obnoví.
A mně se zdá, jen dítě nevinné
že každou radost zplna užívá,
kdo starším, tomu vždy se rozplyne,
když vpravo vlevo se tak zadívá. –
Mou radost sotva někdo vypoví,
tu velkou radost, když má hravá píle
i bratříčkovi spředla na košile!
Vždyť radost má jen v bratru zkvítala –
on byl jak slaďounký květ červnový,
já jako včelka za ním lítala.
Ba naše srdce stříbrné jak zvonky,
jak by je vjedno spjaly drahé sponky!
My žili jak dvě zrnka v jednom klásku
a jak dva skřivánkové v jednom poli –
ach, bože, ještě jednou takou lásku! –
O neblahý ten, jenž se z mládí musí
odloučit od těch, které miloval,
jak dlouho, nežli přežije svůj žal,
než cizí svět a cizí srdce zkusí!
Můj bratr písně svoje zakopal
po místech, kde si se sestřičkou hrál,
pak v cizině si po nich zatoužil –
ach jaký div, že se mně usoužil!
On byl jak z klece uprchlé to ptáče,
jež truchlivě kdes po polích si skáče
a z hladu neznaného hlínu zobe,
jak by si zaklepalo na svém hrobě.
Už na podzim se zase ke mně vrátil –
chod nejistý a bledé vpadlé tváře,
zrak jak by nikdy nebyl poznal záře,
tak chřadnul, vadnul jako strůmek v sadě,
když větší stromy nechají jej v chladě –
a dobré bylo, bůh že život zkrátil.
Má radost mně tak náhle vybledla –
já jsem ji bratru v rubáš zapředla.
Vy víte, kde teď nebožátko leží,
vždyť vaše bába v každý den tam běží!
Ba bylo jiné kvítko než můj vnouček,
jenž v ústech dýmku celý den mít musí,
a přece ví ten nedorostlý klouček,
že mne to starou bábu vždycky dusí.
Nuž, kuř si na poli, můj milý hochu,
to víš, že stará ráda bručí trochu!
Já jako z vody tenkrát vyrůstala
a loučila se s hrou a dítětem,
pojednou seznámena se světem
už z dítěte se pěkná panna stala.
Ach jsou to divné doby, předivné,
svět zcela nový v srdci oživne!
Ač panna dítěte je moudřejší,
přec každé slovo slyší příkřejší,
a dřív-li smělá, je pak nesmělá
a čítá noci, které probděla. –
My tenkrát přástky svoje počínaly
u staré kovářky tam pod rybníkem –
té stařenky jste více nepoznaly –
a jejím bylo to už starým zvykem,
že při přástkách nám pilně povídala
a povídáním si nás vyhlídala.
K počátku vypravovala, jak za nedávných časů
zde u nás panna žila, známa pro svou krásu,
však – bohužel – že krásnou věděla
a víc než přástvy – hochů hleděla.
Tu přišel jakýs mladík z ciziny
a všímal si té pěkné dívčiny,
a nechodila dlouho pod věncem,
svést dala se tím cizím mládencem.
Tam venku před okny, kde bílá záře
měsíce chvilkou po rybníce běží,
tam umyla prý svoje hříšné tváře
a posud prý tam někde na dnu leží.
Když vypravovala, my blíž si sesedly
a věru div byl, co jsme v strachu napředly.
Teď ovšem děvčata méň znají přásti
a více nožkama při tanci třásti,
při přástkách jazyk mladý pilně brousí
a v cizím prádle vlastní vyperou si.
Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval
(on přes sto let se zdráv a silen choval),
až budou nejvíc straky po kostele lítat,
že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat!
On myslil strakou pestré oděvy
a pravil, z nás že toho žádný nedožije –
a vskutku každý, jenž ho znal, už hnije,
jen já jsem až k té bídě dožila,
já, která nejméň po tom toužila
a dávno přála si už úlevy.
Ba zdaž by modliti se každá neměla,
by stromy stojící kol kostela
své větve sehnuly až ku zemi
a zakryly je těmi větvemi!
Jen se, ty vnučko, mně tak neusmívej
a lepší úctu k slovům starých mívej!
Ta radost, až přec bába v zemi bude!
Teď věčné kázaní a chyby všude –
no neplač – – neplač, když ti povídám! –
Tu holku já jen proto ráda mám,
že celý den si zpívá jak to ptáče,
jež z jara po prvé ve větvích skáče.
Važ si svých písní, a když nakládáš
vždy dobře s nimi, tož si uspřádáš
z nich mnohou radost pro celinké živobytí;
chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí,
vždyť muži jimi smutek vyhojíš
a dítě své si k spánku ukojíš.
Jak mnohý zpívá ne snad radostí,
ba by umenšil svojí žalosti! –
Jen radu ještě! – Lehké mužské chásce
se vyhýbej – i hravé, liché lásce!
Tu pravou lásku větřík přivěje,
ba právě tak, jak to tvá píseň učí,
že travička se sama naseje.
Nemožno každému snad ptáku zpívat,
nemožno při každém snad v lásce dlívat –
a lichá láska – ta tě věru zmučí!
Snad vyplakala bys svých očí záři
a krása odmokla by z tvojich tváří.
Až matka tvá se s tebou rozžehná,
ať pod věncem tě ještě zažehná! –
Při přástkách jsem já hocha poznala,
on nosíval mně pěkně svité kytky
a krásné pentle, na nich průpovídky,
bych si je dala kolem kužele –
já jsem mu srdce svoje zadala
a měla hodného tak manžele,
že láska naše nikdy nevybledla.
Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla –
i dvěma rubáš – ach ba také jemu –
až umru, položte mne, děti, k němu,
ať dostane se lásky bílé lebce!
Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti –
kde jste, mé děti? – – Do uší smrt šepce!
Nuž modlete se – bába vám už zesne –
ach – modlete se, bůh mne hříchů zprostí –
staň, bože, vůle tvá se přesvatá! –“
A nazpět bába na své lože sklesne –
hodiny hrknou – bije devátá.