KOLOVRÁTEK

Jan Neruda

KOLOVRÁTEK
Noc jasná přikrývá kraj tichý, němý, a měsíc plný lije pršek skvělý na sníh, jenž tuhým mrazem zkamenělý teď zkamenělou v spánku kryje zemi. Tak tiše mrzne, že tě sluch tvůj klame a mníš, že kolem bájné slyšíš znění, mníš slyšet, sníh jak světla pršky láme, mníš slyšet spících stromů klidné snění. Už dávno stromy větve stinné odstrojily, podzimních větrů písní v spánek ukojily a ku výši teď trčí větve nahé jak žebřící o jaro nové, blahé. A na větvích se sněhy hvězdné zavěsily, snad oblakům by – kolébce své – blíže byly! Tak tuho mrzne, vzduch že pružný, plynný, se svraštil v drobné, leskné křišťály, jež v lehkém letu táhlou píseň zvoní; tak tuho mrzne, krok že spěšný zlíní, a hlava dřímajíc se k prsoum kloní a stydlá krev se spánkem ošálí. Však den má černé, noc pak stíny jasné, a jako léto luznou květnici, má zase zima teplou světnici a uzounké v ní žití milokrásné. – – Dům v sněhu, v domě okna září, jak náhlá radost v umučené tváři, či jak by tichou nocí záříce svit zahanbiti chtěla měsíce. A v teplé světnici krb černý stojí, v něm plamen vesele si zašlehá, snad radostí, žeť s tuhým mrazem v boji, jenž tuze v okna malá nalehá. 107 A jak teď mráz ve okna mocně dýše, dech ostrý něžné květy v okno píše. Ba kde jen člověk s přírodou je v boji, tam vzrostou květy, třeba květy ledné, a sotva v boji člověk poustojí, květ za květem zas zachází a bledne! – Jak živo zde! Koléčka lítají a tenká nit se kolovratem točí a skrytě zalítnou si mladé oči, když mladá ústa leccos šeptají. A jako v okně květ své minuty a venku nahý dub své čítá věky, tak jsou zde ve kruh milý sepnuty vybledlá kadeř s mladistvými vděky. A vše se rozesmálo v bujném veselí – ba vše, až na tu babičku snad v posteli... Ba věru nevím, až nám přejde zima, až jara dech zas všechno ozlatí, zdaž se ten starý kmen, jenž ztuhlý dřímá, zas mladým, novým listím ošatí! – „Jak je mi volno, jako v velký svátek, ach prosím, jinam mne teď přeložte – či raděj posaďte a dobře obložte a přineste mně ten můj kolovrátek. – Jak? Teprv osmá by to měla býti? – Jak daleko je ještě do devíti! – Nuž, pojď sem, milý, starý kolovrátku, už, starý, také lecjak bídně stojíš a skoro zatočiti se už bojíš – vždyť oba odpočneme si po krátku! Tak divně vypadá to prázdné vřeteno – nuž dodrž ještě na několik nití, ať mají nití aspoň na zašití, mám na rubáš už dávno spředeno. 108 Kde na hřbitově pradědové moji leží, tam kořeny se lípy rozložily, peň vyhnaly ku výši silný, svěží; však když se mrtví kolem rozmnožili, tu hrobník podsekával kořeny, že k uvadnutí byly zmořeny, a z dřeva lípy mně pak na památku též vzali dřevo k tomu kolovrátku. Já byla tenkrát skoro děťátko, a když jsem první nitě dovedla, co osiřelé malé děvčátko jsem otci v rubáš nitky zapředla. Ach smutku bylo tenkrát ovšem dosti, však dětský smutek! – déšť to májový a pojednou se změní na radosti, jež každým ránem zas se obnoví. A mně se zdá, jen dítě nevinné že každou radost zplna užívá, kdo starším, tomu vždy se rozplyne, když vpravo vlevo se tak zadívá. – Mou radost sotva někdo vypoví, tu velkou radost, když má hravá píle i bratříčkovi spředla na košile! Vždyť radost má jen v bratru zkvítala – on byl jak slaďounký květ červnový, já jako včelka za ním lítala. Ba naše srdce stříbrné jak zvonky, jak by je vjedno spjaly drahé sponky! My žili jak dvě zrnka v jednom klásku a jak dva skřivánkové v jednom poli – ach, bože, ještě jednou takou lásku! – O neblahý ten, jenž se z mládí musí odloučit od těch, které miloval, jak dlouho, nežli přežije svůj žal, než cizí svět a cizí srdce zkusí! Můj bratr písně svoje zakopal 109 po místech, kde si se sestřičkou hrál, pak v cizině si po nich zatoužil – ach jaký div, že se mně usoužil! On byl jak z klece uprchlé to ptáče, jež truchlivě kdes po polích si skáče a z hladu neznaného hlínu zobe, jak by si zaklepalo na svém hrobě. Už na podzim se zase ke mně vrátil – chod nejistý a bledé vpadlé tváře, zrak jak by nikdy nebyl poznal záře, tak chřadnul, vadnul jako strůmek v sadě, když větší stromy nechají jej v chladě – a dobré bylo, bůh že život zkrátil. Má radost mně tak náhle vybledla – já jsem ji bratru v rubáš zapředla. Vy víte, kde teď nebožátko leží, vždyť vaše bába v každý den tam běží! Ba bylo jiné kvítko než můj vnouček, jenž v ústech dýmku celý den mít musí, a přece ví ten nedorostlý klouček, že mne to starou bábu vždycky dusí. Nuž, kuř si na poli, můj milý hochu, to víš, že stará ráda bručí trochu! Já jako z vody tenkrát vyrůstala a loučila se s hrou a dítětem, pojednou seznámena se světem už z dítěte se pěkná panna stala. Ach jsou to divné doby, předivné, svět zcela nový v srdci oživne! Ač panna dítěte je moudřejší, přec každé slovo slyší příkřejší, a dřív-li smělá, je pak nesmělá a čítá noci, které probděla. – My tenkrát přástky svoje počínaly u staré kovářky tam pod rybníkem – 110 té stařenky jste více nepoznaly – a jejím bylo to už starým zvykem, že při přástkách nám pilně povídala a povídáním si nás vyhlídala. K počátku vypravovala, jak za nedávných časů zde u nás panna žila, známa pro svou krásu, však – bohužel – že krásnou věděla a víc než přástvy – hochů hleděla. Tu přišel jakýs mladík z ciziny a všímal si té pěkné dívčiny, a nechodila dlouho pod věncem, svést dala se tím cizím mládencem. Tam venku před okny, kde bílá záře měsíce chvilkou po rybníce běží, tam umyla prý svoje hříšné tváře a posud prý tam někde na dnu leží. Když vypravovala, my blíž si sesedly a věru div byl, co jsme v strachu napředly. Teď ovšem děvčata méň znají přásti a více nožkama při tanci třásti, při přástkách jazyk mladý pilně brousí a v cizím prádle vlastní vyperou si. Děd můj měl pravdu, když nám prorokoval (on přes sto let se zdráv a silen choval), až budou nejvíc straky po kostele lítat, že pánbůh na nás nejhorší bič bude splítat! On myslil strakou pestré oděvy a pravil, z nás že toho žádný nedožije – a vskutku každý, jenž ho znal, už hnije, jen já jsem až k té bídě dožila, já, která nejméň po tom toužila a dávno přála si už úlevy. Ba zdaž by modliti se každá neměla, by stromy stojící kol kostela své větve sehnuly až ku zemi a zakryly je těmi větvemi! 111 Jen se, ty vnučko, mně tak neusmívej a lepší úctu k slovům starých mívej! Ta radost, až přec bába v zemi bude! Teď věčné kázaní a chyby všude – no neplač – – neplač, když ti povídám! – Tu holku já jen proto ráda mám, že celý den si zpívá jak to ptáče, jež z jara po prvé ve větvích skáče. Važ si svých písní, a když nakládáš vždy dobře s nimi, tož si uspřádáš z nich mnohou radost pro celinké živobytí; chraň si je v srdci jako v skřínce léčné kvítí, vždyť muži jimi smutek vyhojíš a dítě své si k spánku ukojíš. Jak mnohý zpívá ne snad radostí, ba by umenšil svojí žalosti! – Jen radu ještě! – Lehké mužské chásce se vyhýbej – i hravé, liché lásce! Tu pravou lásku větřík přivěje, ba právě tak, jak to tvá píseň učí, že travička se sama naseje. Nemožno každému snad ptáku zpívat, nemožno při každém snad v lásce dlívat – a lichá láska – ta tě věru zmučí! Snad vyplakala bys svých očí záři a krása odmokla by z tvojich tváří. Až matka tvá se s tebou rozžehná, ať pod věncem tě ještě zažehná! – Při přástkách jsem já hocha poznala, on nosíval mně pěkně svité kytky a krásné pentle, na nich průpovídky, bych si je dala kolem kužele – já jsem mu srdce svoje zadala a měla hodného tak manžele, že láska naše nikdy nevybledla. 112 Vám všem, mé děti, plínky jsem pak předla – i dvěma rubáš – ach ba také jemu – až umru, položte mne, děti, k němu, ať dostane se lásky bílé lebce! Snad už mám nití pro svůj rubáš dosti – kde jste, mé děti? – – Do uší smrt šepce! Nuž modlete se – bába vám už zesne – ach – modlete se, bůh mne hříchů zprostí – staň, bože, vůle tvá se přesvatá! –“ A nazpět bába na své lože sklesne – hodiny hrknou – bije devátá. 113
Básně v knize Básně 1 (in Spisy Jana Nerudy, svazek 1):
  1. Na pahorku leží pole chudé –
  2. Zelená se tráva po hřbitově.
  3. Ticho – jako ráno v dálném poli,
  4. Porodila rosa kvítek malý
  5. Byl jsi chud – však bujní tvoji snové
  6. Zval tě osud k nešťastníkův kvasu; –
  7. Líhávali na jednom jsme loži,
  8. 1 Jaký bujný ples na živém stromu!
  9. 2 O Dušičkách na hřbitově větřík
  10. 3 O Dušičkách ročně konají se
  11. 4 Nač zde sklonných vrbin u ohradě
  12. 5 Bleskosvodům společenských bouří,
  13. 6 Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
  14. 7 Z šedých mračen dešť se hustý lije,
  15. 8 Nebe šíré obléklo šat šedý,
  16. 9 Za mřížemi rovy v stejné řadě,
  17. 10 Tichý růvek leží pozapadlý,
  18. 11 Na hřbitově drobné hoše
  19. 12 Stojí ostrov pustý pokraj moře,
  20. 13 Valí proud se světem bystrý, ostrý,
  21. 14 Když jsem zpívával co malé dítě
  22. 15 Mezi hroby dva se červi potkali.
  23. 16 Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,
  24. 17 Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
  25. 18 Mnoho bolů v tomto světě,
  26. 19 Jsem-li syn neb cizím Apollinu,
  27. 20 Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy
  28. 21 Zlato chtít snad pozlacovat,
  29. 22 Nalákav se prachu z lidské hlíny,
  30. 23 Poesie žila, dokud každý
  31. 24 Posud písně lásky rozkvétají,
  32. 25 Lehko nyní zamilovanému;
  33. 26 Co jest láska? Divná smísenina
  34. 27 „Povždy znovu pochybuju,
  35. 28 Láska shořela jak tenká svíce,
  36. 29 Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
  37. 30 Po mém pohřbu křepčili,
  38. 31 Krásný obraz manželů dvou svorných!
  39. 32 V krásném vodojemu vlnky
  40. 33 Černý vůz se padlým sněhem
  41. 34 Mnohé srdce milovalo,
  42. 35 Pláče hošík otrhaný:
  43. 36 Nad rovečkem malým živá kostra sedí,
  44. 37 Nevinnost jest bylina jak vodní,
  45. 38 Nad rovečkem svírá prkno šedé
  46. 39 Co jest Země? – Mocná báně
  47. 40 Humor jesti kvítko stobarevné,
  48. 41 Smutným náhle oko nevěstino,
  49. 42 Co jest slza? – Skvostná karbunkule
  50. 43 Smutek promění nám v sněžné lady
  51. 44 Na vršíku dům stál bláznů, –
  52. 45 Nad blázincem věž se štíhlá vzpíná,
  53. 46 Z Kateřinek dlouhý tah se,
  54. 47 V vlasti jsem a přece divná tužba
  55. 48 Otce, matku, lásku oželíme,
  56. 49 Upřímně se bratři zpovídejme,
  57. 50 Milost! – Můž-li slavík jemný mnohým
  58. 51 Strom květ nese, dokud neuchřadne,
  59. 52 Zhlížela se vrba u potoku,
  60. DIVOKÝ ZVUK
  61. KOLOVRÁTEK
  62. O ŠIMONU LOMNICKÉM
  63. JENÍK
  64. MRTVÁ NEVĚSTA
  65. MATKA
  66. RUBÁŠ
  67. NESTÁLÍ DRUHOVÉ
  68. ŽENA
  69. V ZEMI MOKHA
  70. JEPTIŠKA
  71. SE SRDCEM REKOVÝM
  72. DOBROVOLNÍK
  73. SLAMĚNÝ VÍNEK
  74. SKOČME, HOCHU!
  75. PŘED FORTNOU MILOSRDNÝCH
  76. DĚDOVA MÍSA
  77. OTRHÁNEK
  78. ROMANCE
  79. PRŮVOD
  80. PŘI BALETU
  81. DOŇA ANNA
  82. JAKO DO SKOKU
  83. OBĚŠENEC
  84. O TŘECH KOLECH
  85. POSLEDNÍ BALADA Z ROKU DVA TISÍCE A JEŠTĚ NĚKOLIK
  86. ASK*
  87. ALEGORIE
  88. LEGENDA O CHUDOBĚ
  89. Vzduchem hučí to a zvoní,
  90. Těch žhavých zvuků umíráčka,
  91. Otec pomalu umírá
  92. Dále, chaso pomáhačská,
  93. Nad hlubokým, tmavým hrobem
  94. Otce zde už pochovali
  95. Mne to už zase, otče můj,
  96. Milovali jsme se, otče,
  97. Já ležel na rov natažen
  98. Kéž dobudu si jmena věčného,
  99. Proto mně draha tak
  100. Ze všeho jediná
  101. Dí matka: „Ty prý písničky
  102. V sobě jen a mlčky nesu,
  103. Má matka někdy čítává
  104. Znáš, matko drahá, překrásnou tu báji
  105. Nic nemáš víc, vše dalas mně,
  106. Už přišel, matičko, Tvůj zimní čas,
  107. Neslyšel jsem Tě zazpívat,
  108. Zakoupilas místo,
  109. Dozpěv
  110. (Psáno na asijském Burghurlu)
  111. Co já zde pěju v bájném lásky dómu,
  112. „Budiž světlo!“ šumí mrtvou nocí –
  113. Vzhůru o hvězdu v hru zbujnou s nebem!
  114. V kotouči jsme kolem plesajících
  115. Tys mně byla milá melodie
  116. Vysoká mně bylas píseň lásky,
  117. Jak si květy s sluncem pohrávají,
  118. Mého ducha bujné horování
  119. Nevím, co mně lásku dobylo:
  120. Neznám věčně žíznit, v nouzi neunavit,
  121. Dalo nebe bratry, dalo lásku,
  122. Srdce mé jak struna vetchá puká,
  123. Mně jest jak otci v zoufalství,
  124. Kdo může oko zarositi bolem,
  125. Ben Akiba věhlasný děl:
  126. Jako perleť lesklá, zrcadelná
  127. Již se ta zima milená
  128. Kdo už více jar těch přežil,
  129. Vichr nade krovem hučí,
  130. Nevím, proč ta země posud
  131. Tak divně jaro počínává –
  132. Pašijní píseň, perlo lidstva bolu,
  133. Zas bude parno jarní zrát
  134. Nevím, mám-li milovat,
  135. Byl jednou mládec, miloval,
  136. Rychle hlava myslí,
  137. Za ty krásné city,
  138. Nový život jaro lije
  139. Ležím v bujném, pestrém drnu,
  140. Psal jsem v pošmourné své písně
  141. O těš se z jara, třeba by
  142. Led zmizel, řeka volna zase
  143. Řekněte mně, větrové vy,
  144. Vkrátku přijdou horcí dnové,
  145. Což, Loretánské zvonky,
  146. Dřív více písní znaly
  147. Co dítě jsem je slýchal
  148. Podřimlo i moje srdce
  149. Bázliv v proud se blaha dívám
  150. Jen ty tóny scházející
  151. Hochu, malý hochu
  152. Kdož jí poví
  153. Vyletěl skřivánek z pole
  154. Což jsi zpěv svůj zakopala
  155. Stará chatrč
  156. U studánky
  157. Koho miluju? Aj jmeno toho
  158. Vy nechcete, bych za ním chodila?
  159. Divíš se těm perlám v šátku mém?
  160. Říkali, žes srdcí zlodějem!
  161. Jaktěživa jsem to neviděla,
  162. Dost dlouho jsem ten klíček nosila,
  163. Aj, každý člověk má prý srdce troje,
  164. Co otce svého chci tě poslouchat,
  165. Nevím, zdaž mne políbením vzbudil –
  166. Dej mně své srdce, drahý, prosím – prosím,
  167. Žlutá voda, žluté nebe,
  168. Zdaž jsi slz mých nezatušil,
  169. Moje láska, vdova mladá,
  170. Umru touhou, není pochybnosti,
  171. Připoutány jsou mé ruce
  172. Na krajinu padla první letos mlha –
  173. Můj první máj, můj první máj,
  174. Evangelium své lásky
  175. Máj tak krásný, jak jen první
  176. Pláče matka nade hrobem:
  177. Na rozcestí jinoch bledý
  178. Z hrobu volá mrtvá láska:
  179. Každá písnička ta malá
  180. Z tvých vlasů ruka přírody
  181. Aj, jak se víno červené
  182. Pojď, Míno, sem a na klín můj,
  183. Ten český granát ohnivý
  184. Mé víno je tak ohnivé!
  185. Vím, proč se vína bojíte –
  186. Kdo nikdy vína nezkusil,
  187. Každého jara kmeny rév
  188. Já Němcům jenom závidím
  189. Už věřím tomu, víno že
  190. Ve první knize moudrosti
  191. Jen smějte se, že vkřivo jdu,
  192. Já nechci nikdy pivo pít,
  193. O nechte mne v mé hospůdce
  194. VŠÍM JSEM BYL RÁD!
  195. Kdos ještě schopen vnitřně žít,
  196. Ach vnitřní život – život sám,
  197. Jen vnitřní život – svatý klid,
  198. Zevnitřní svět má pestrý háv
  199. Jen dovedeš-li vnitřně žít,
  200. Zapěl jsem píseň poslední
  201. STARÝ DŮM
  202. Zas v dumání jsem prožil den,
  203. Duch můj jak tichý větérek
  204. Proč neumírám, dokud teď
  205. NAŠEL JSEM SE!
  206. Ach jakž to srdce divně v prsou bije!
  207. Když nás srdce pobolívá,
  208. Mocná řeka krve proudí
  209. V mém srdci je už mrtvo tak,
  210. Teď každý žijem truchle pro sebe,
  211. To jaro letos ani nepřichází,
  212. Jen matko Náděj zůstaňte,
  213. Milost! – Můž-li jemný slavík mnohým
  214. To věčné bolův polykání,
  215. Zhlížela se vrba u potoku,
  216. Až umru, přátelé, kéž je to dnes,
  217. Co jest láska? Divná smíšenina
  218. Tak velemoudře ze záhonu
  219. „Povždy znovu pochybuju,
  220. Láska shořela jak tenká svíce,
  221. Zde ležím churav horkém na loži
  222. Moje srdce jest jak pozdní podzim zvadlý,
  223. Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
  224. Ach přišla láska s milým žebroněním
  225. Znám vás prsa pěvná, tužná,
  226. Vy děti lásky, chudé písně moje,
  227. Jsem-li syn neb cizím Apollinu,
  228. Však znám ten lid, jenž nožem pitvy hnusné
  229. Mnoho bolů v tomto světě,
  230. Lehko nyní zamilovanému,
  231. Nalykav se prachu z lidské hlíny,
  232. Poesie žila, dokud každý
  233. Na vršíku dům stál bláznů. –
  234. Co jest slza? Skvostná karbunkule
  235. Co jest Země? Mocná báně
  236. Jaký bujný ples na živém stromu!
  237. O Dušičkách na hřbitově větřík
  238. Za mřížemi rovy v stejné řadě,
  239. Nač zde sklonných vrbin u ohradě
  240. Bleskosvodům společenských bouří,
  241. Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
  242. Nebe šíré obléklo šat šedý,
  243. Já věru lituju všech našich „bohů“!
  244. Stojí ostrov pustý pokraj moře,
  245. Valí proud se světem bystrý, ostrý,
  246. Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,
  247. Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
  248. (Roku 1852)
  249. (1858)
  250. V vlasti jsem a přece divná tužba
  251. My neumíme ještě umírat
  252. A chceš-li ještě, osude,
  253. Náš lid jest jako žid! Dej těžké břímě,
  254. Předlouho tíží osudův nás ruka,
  255. Aj z čeho asi musí být
  256. My celý svět jsme bili v tvář
  257. V každém zvonu srdce
  258. Věř mně, děvo, že jsi churava!
  259. Tys jako kytka z krajin tropických,
  260. Nehněvej se, že se Tobě směju,
  261. Jen mne kopej, milko, jen mne trýzni,
  262. Zdá se mně věru tancem být Tvá láska!
  263. POSLÁNÍ NA SLOVENSKO
  264. NA PEŠTSKÉ KALVARII
  265. KARLU HAVLÍČKOVI BOROVSKÉMU
  266. VE VÝCHODNÍ ZÁŘI
  267. 1 Pes míval velká práva.
  268. 2 Starý medvěd hledal bytu.
  269. 3 Štika žalovala tele.
  270. SUD
  271. ZVUKŮV DĚJ
  272. DÍTĚ LÁSKY
  273. BOL V PŘÍRODĚ
  274. LIŠÁK
  275. DVA OTCOVÉ
  276. VODNÍ PANNY
  277. BALADA O JEDNOM HRDINOVI
  278. PROUDÍCÍ DÍVKA
  279. ROMANCÍ
  280. ROMANCE
  281. HONVÉD
  282. KMOTR VÁŇA
  283. BABIČČIN ODKAZ
  284. KVŮLI BOHU!
  285. NAD HROBEM
  286. LEGENDA O SELSKÉ PRAKTICE
  287. PAN SMĚLÝ
  288. SANDÁLY
  289. DUDÁK
  290. ONĚGINSKÝ KUPLET
  291. PROČ KVÍTKO PLÁČE
  292. PATŘ, JAK LITÁ TAM SE BOUŘE
  293. NAČ TA NEZABUDKA
  294. 1 Loučení, ach loučení,
  295. 2 Prosil jsem ji o věneček,
  296. 3 Snem je ovšem všechna láska,
  297. 4 Jak divné je to v světě,
  298. 5 Lidé povídali,
  299. K CYKLU OTCI
  300. V nevinnosti stkví se krása děvy
  301. Nevzpomínej sobě nikdy na mne,
  302. V šírém poli pláně duté stálo,
  303. Sbohem růže vonná, růže krásná,
  304. Z stromu žití svého prkna strojím,
  305. Měl bych se srdcem se vlastním
  306. Když jsme si oustně o tom povídali,
  307. Anně do Hřbitovního kvítí
  308. Anděle boží,
  309. Hrom první mrakem rachotil –
  310. Zdá se mně, že rozerve má
  311. Hned to slunko hřeje,
  312. Blaze tomu, komu krev se
  313. První jarní ptáče zase
  314. Mlaďounké slunce zase poznovu
  315. Ve středu mrtvých chodeb
  316. V kapličce Loretánské
  317. Na stěnách tiché kaple
  318. Teď Loretánské zvonky
  319. V klášterní mrtvé věži
  320. Popohání volky svoje
  321. Jak to přijde
  322. Jen pijte vodu řiďounkou
  323. Ve víně leží pravda prý,
  324. Ach v životě bol největší,
  325. Co se ti lidé namluví,
  326. Nechť rozmrzelý člověk se
  327. Půlnoční čas a oknem měsíc plný
  328. Divné šepty slyším v sadě,
  329. Když své oči někdo zavřel,
  330. Což je sněhu čerstvá bělost,
  331. Nahé je to moje srdce
  332. Ach jakž by srdce naše nezmoudřilo,
  333. Láska růže
  334. Růžičky vy světlé,
  335. To velké staré slunce
  336. Na tvých ňadrech bílých, chladných
  337. Tak mlada byla
  338. Třeba stal se obětí!
  339. Větřík duje slabě, že ni lístkem
  340. Hej vyskoč, hochu s tváří špinavou,
  341. Řekly sobě růže kdysi,
  342. Jako vichr palné Sahary,
  343. Půjč mi svoje srdce malé,
  344. V tvém vlasu noc je ukryta
  345. Všude, všude pronásleduje mne
  346. Do chrámu lásky naší zavřen vchod
  347. Nekárej mne, že má hlava
  348. báseň bez názvu
  349. Tma jak v hrobě, v němžto u vidění
  350. Což vzdychá tma to, vzdychá stín to černý?
  351. Myšlénko boha, velká, vznešená,
  352. Mně bylo nebe modrý z stříbra zvon,
  353. O nocí bezsenných sžíravá moc! –
  354. Komu hlava mládím osloněná,
  355. Co jest to smrt? – Ach kdož to asi poví,
  356. Kdo pocítil už samovraždy choutku,
  357. Mrtvé ticho zas se rozložilo,
  358. Zaduněly rány v staré, tmavé věži,
  359. 1 Ach bože, bože, dívčinky,
  360. 2 To mladé krásné oko
  361. 3 To oko krásné, hloupé,
  362. 4
  363. 5 Tvé velké černé oko,
  364. 6 Tvé velké černé oko,
  365. FIALINKY
  366. SIROTKŮM
  367. NA TOM PRAŽSKÉM MOSTĚ
  368. Moudří páni vytýkají,
  369. Já povrhuju salonem,
  370. O celé milování!
  371. Seguidilly k Tobě
  372. 6. únor 1865
  373. 13. května
  374. 1 Tys jako horská krajina,
  375. 2 Tvá tmavá pleť, Tvůj tmavý vlas
  376. 3 Ač nevíš nic o lásce mé,
  377. Což střelná rána do srdce,
  378. MUSE
  379. DVOJÍ RÁNO
  380. KDE DOMOV MŮJ?
  381. VESELÁ BÍDA
  382. O jistém sedláku se povídává,
  383. Pán mladý odbyl sobě právě školy
  384. Vždy, když zde kuplet nějaký zazpívám,
  385. Chceš-li měsíc, já ho písní snesu,
  386. ...A zas jsme na pavlači seděli
  387. 1 Věř mně, že je víno lepší
  388. 2 Jedna pěkná husa jesti
  389. 3 Nač chtít zkoumat věkověčně,
  390. 4 Při muzice chtít snad kázat,
  391. 5 Leckdy i na praošklivé ženě
  392. 6 Mívá-li muž ústa zamazaná,
  393. 7 Měj se, synu, povždy na pozoru,
  394. 8 Odpusť vždycky nepříteli,
  395. 9 Vychvaluj vždy nejvíc toho,
  396. 10 Odpusť jenom tenkrát vinu
  397. 11 Přívětivá, milá záře
  398. 12 Maličkostmi svěřovat se chtěl,
  399. 13 Všímej si tak děvečky jak slečny,
  400. 14 Nemluv nikdy v lidské společnosti
  401. 15 Pamatuj si, synu, že má
  402. KLICPEROVI
  403. Děkuju ti, vlasti moje drahá,
  404. Svobodo, ach, svobodo,
  405. Za kus chleba moji bratři drazí
  406. Srdce naše
  407. Soud náš
  408. 1 Budeme mít všechnu volnost,
  409. 2 Jak daleko je s Petřína
  410. ŽIŽKOVA SMRT
  411. ANTONÍNU FINKOVI
  412. JINDY A NYNÍ
  413. TEXT K SLAVNOSTNÍMU SBORU ZVONAŘOVU
  414. PAŘÍŽSKÝM ČECHŮM
  415. KARLŠTEJN
  416. TRUCHLOZPĚV LAVINY, KOBYLY
  417. KE KONCÍLU!
  418. Německé sousedce
  419. 18. listopadu 1862
  420. Čistý výnos
  421. Stůj mezi žitím, smrtí na rozhrání
  422. V silvestrovskou půlnoc
  423. Novoroční modlitba českých řečníků
  424. Z tábora konservativního
  425. „Misantropické“ vzdechy výtečníků
  426. Také úsudek o „Braniborech“
  427. Odpověď na otázku
  428. Naše vynášení
  429. Nad prvními cihlami
  430. České písemnictví
  431. Rada
  432. Původ sprosťáctví v žurnalistice
  433. Když zpředu dívám se
  434. Anna:
  435. Otec:
  436. Emmi: