1
Pes míval velká práva.
Pes míval velká práva.
Měl listinu, v níž strava
sepsána, již mu pán měl dát;
tam stálo: libru masa denně,
a čtvrt pro každé štěně.
Však člověk šibal, sám rád masil,
a nechtěl vždycky libru dát;
pes ale s listinou se tasil
a člověk musil v právu stát.
To dělo se tak často ach,
že listina od samých hmatů
až zmastněla, a pes měl strach,
že nebude víc ku čtení.
By zamezil tak velkou ztrátu,
dal kočce ji; ta nelení
a se spisem hned pod krov běží
a za trám uschová jej v chvatu.
„Teď v bezpečnosti spis tvůj leží!“
Pes upokojen zas se ztiší.
Však běda – spis tam našly myši!
Pro mastnost do něho se daly
a na padrť jej rozhlodaly.
Tu člověk za prakrátký čas
už psovi masa ubral zas
a za náhradu hodil kost;
ba nedbal nic na psovu zlost
a vidět chtěl tu písemnost.
„Nuž, kočko, přines písmo tedy!“
A kočka šla – ach smutné zvědy!
až sama se teď toho lekla,
jakž teprv, když to psovi řekla!
333
Ten zaštěk, že až strachy hekla,
a šíleně ji honí,
a neutéct, je po ní.
Od dob těch člověk, tvrdý muž,
víc nikdy nedal masa už,
a od těch dob – však ostatek už ví se:
pes na kočce, ta na myších zas mstí se.
334