SUD
Za stolem sedí sousedé,
a korbel věčně světlý,
však rozmluva se nevede,
jak by se něčím pletli.
„Nu kmotře – co to znamená –
jakž pak to se příšerou?“
A lokte se a kolena
pod stolem tajně perou.
A bednář dýmku odkládá
a z korbelu si přihne,
a každý lokte rozkládá
a výsměch již se líhne.
„Což jsem snad, kmotři, zbabilý?“
Ba ne.“ – „To všichni vědí.
Či byl z nás někdo opilý?“
„To ne!“ – „Nu, kmotři, tedy!
Jak včera jdu vám z hospody,
to bylo, víte, záhy,
tu myslím na ty nehody,
jež nás zas došly z Prahy.
Což jsem dnes pivem zmotaný,
či zrak se starý kalí?
Jak sud, kýms kouzlem pohnaný,
se něco černě valí.
Sud vpravdě! Než se omítnu,
již běží, kmotře, na tě,
já chci se vyhnout, klopýtnu,
a bác, tu ležím v blátě.
337
Však vstání, to je nesnadné,
sud ten se na mne vrhne,
a čep mne za krk popadne,
a vzhůru se mnou trhne.
Již stojím, sud mně na krku,
já chci ho setřást k zemi,
však v mocném žene postrku
mne kletý jezdec němý.
A pěstí chytnu za dřevo,
jež dře mne, v krku sedě,
však kpředu, vpravo, nalevo
mne ďábel domů vede.
A když jsem doběh k stavení,
tu náhle se mne spadne –
já ohlédnu se v zmámení –
však ani zmínky žádné.
Mast žena dnes mi mazala,
jak jsem vstal z lože zrána,
a byla by snad plakala,
jaká to v krku rána!
Což jsem snad, kmotři, zbabilý?“
„Ba ne!“ – „To všickni vědí.
Či byl z nás někdo opilý?“
„To ne!“ – „Nu, kmotři, tedy!“
338