BOL V PŘÍRODĚ
Bledý měsíc sám a sám se
jasným nebem houpá,
ztichlou pláň – jak matka děcko –
v bledé záři koupá.
Přišlo pláni jako děcku
při koupeli spaní,
měsíc s osamělé výše
hledí smutně na ni. –
Kráčí mladík světlou plání,
k měsíci se dívá,
hlavou svou jak k smrti zemdlen
vpravo, vlevo kývá.
V tváře bol se mocně vrývá
jako v srdce meče,
tělo sotva že se drží,
noha sotva vleče.
„Když tak hledíš, luno, na mne,
vždy se mysli zdává,
že to obrovská umrlčí
na mne kývá hlava.
Myšlénky jen ze hřbitova
zář tvá světem leje,
a mé choré srdce touhou
po smrti se chvěje.
Ach, jakž jsi ty se srdcem mým
v přepodivné shodě –
ach, kdož může cítit se mnou
bol ten ve přírodě!“
341
Sotva dořek, přemožen už
mdlobou k zemi sklesnul,
utichnul a může býti,
na věky že zesnul.
Stíží zrána mladý život
zase vzkřísit mohli,
stíží zase mladým oudům
k vládě dopomohli.
Mladík o noční ví mdlobě,
žádného se neptá,
jen ret modrý, porosený,
tajného cos šeptá:
„Věru už se neopiju,
nehodno to muže,
a když prospí noc snad v trávě,
nastydnout se může!“
342