VODNÍ PANNY
Letos ani mráček malý
modré nebe nezakalí!
Slunce hoří jako plamen,
a ta země troud a kámen;
hájem vánky nešplouhají,
ba i písně vyschly v háji;
jak by ohně spoušť sem spadla,
tak jsou pole vyschlá, svadlá.
Divno, Tomšova že pole
jsou jak živa v mrtvém kole,
a co za den na nich zvadne,
že oživne v noci chladné,
jak by louky rosou stopil
a ta pole deštěm zkropil.
Když každá chyže tichounce už dřímala –
vždyť po ruchu se spánkem zotaví! –
a jenom mlha po polích se třímala
i živé její divné postavy,
tu po polích zde poblíž jezera
se vyřinuly náhle ze šera
podivné postavy jak dcery noci,
jak dcery mlhy a půlnočních mocí.
Panenská bílá těla zahalena
ve dlouhém, mlhovitém závoji
a vlas tak černý, noc jak v noc zaklená;
po vlasech perly vodní lítají
a závojem se perly kmitají,
345
jak kapky deště perly lítají
a perlami se pole napojí.
„Teď, panny, dost a honem do vody,
a připravte nám všechno pro hody!
Můj synek slaví zítra svoji svatbu,
chystejte vše, sic pošlu novou klatbu!
Na drobném písku dřímá rybka bílá,
a pod kameny, jež vám břehy vroubí
a se žlutým se, starým mechem snoubí,
zahrává tučných, černých raků síla;
po jezeře zde vodní slípka krouží
a za ní dlouhý, leskný pruh se plouží:
sledujte pruhy, zvraťte kameny,
překvapte rybky spaním zmámeny –
můj synek slaví zítra svoji svatbu,
chystejte vše, sic pošlu novou klatbu!“
Co schází tomu mladíku,
že v nocí stezky hledá?
Což mu jak ptáku slavíku
snad srdce spáti nedá?
On kráčí matném ve šeru
a kráčí až tam k jezeru –
snad nabrat vody pro čelo,
by se tak horkem nechvělo.
To jezero tak tichounké
jak dítěte sny lehounké,
a na něm tisícerý třpyt,
to odlesk nebe, hvězd to kmit,
a po něm píseň, lehký hluk,
jak z bájných světů bájný zvuk.
346
Jak se ty vlnky mihají!
Tak svorně sem tam šplouhají,
a každá bázlivě si šepotá
jak slavík, po prvé když klokotá,
a vlna s vlnou divnou píseň skládá,
že divná touha do srdce se vkrádá,
a srdce v prsou nemá více stání.
Té touze srdce lidské neubrání!
I mladík na břehu zde tiše stojí
a oddechnout i vzdychnout už se bojí,
on ve vlnu by hvězdnou rozplynul,
a s vlnou zpíval a s ní zahynul!
Teď větřík do vln zaduje,
kol hocha vše se v běhu točí,
on ani neví, jak mu je –
hle, vlnka na břeh povyskočí –
ku vlnám se naklonil – –
ty hvězdy byly vodních panen oči,
vlas jejich píseň zazvonil.
Burácí vichr, les se třese
vlci vyjou v černém lese.
Na břehu stojí muž a slova pustá
vypouštějí ta v kletbách znalá ústa.
Ve skalách vichr zaskučí
a vlna divě zahučí,
a pěnu na břeh vylívá
a nohy v posměch zulíbá.
„Tvou krví jsme se vykoupily
a o syna tě oloupily.
347
My ženicha jsme vzaly dolů
a svatbu strojíme teď spolu.
K radosti jeho všechny zvány
jsou bílé rybky – krásné panny,
a aby přátely měl věrné,
též sezvaly jsme raky černé,
a jenom pro zábavu jeho
si hrajou slípky kolem něho.
Z vln jsme mu šaty ustrojily,
ku spánku ho pak ukojily,
do rukou daly vodní růže
a položily v měkké lůže –
ten drobný písek je tak měkký,
že bys chtěl na něm prospat věky!“
Náhle slunko přeskočilo,
širým krajem zatočilo,
rozsmálo se vším tím krajem,
že poušť truchlá náhlým rájem.
Jako když se požehnání
samých nebes k zemi sklání!
Divno, Tomšova že pole
mrtvolou jsou v živých kole,
co jim slunce žár nezkazí,
noční chlad až k smrti zmrazí,
jak bys plamem zalíval je,
mrazným ledem zasíval je!
348