KVŮLI BOHU!

Jan Neruda

KVŮLI BOHU!
Plno květin, plno svíček, plno záře u oltáře, ale jak ta svíce z vosku mladého jsou kněze tváře. Za ním sedí bledá matka; chvějící se ruce v klínu ofěrují jedináčka svému bohu hospodinu. A z pozadí kostelíčka hledí žalné oči mladé, mladé – žalné, jak kdy mládí ráj svůj samo v hrob si klade. – Však než ušlo dní pár po mši, co jich bývá do měsíce, matka – jista nebe – zhasla, jak kdy dechem zhasne svíce. A než dní zas uplynulo, co jich bývá do půlroku, nebyl žal a nebyl život již v tom mladém dívčím oku. Mladý kněz však v prvním roku podkvasné pil kvůli zdraví, druhý rok pil všeho mnoho, třetí již jen koňak pravý. 360