Půlnoční čas a oknem měsíc plný
Půlnoční čas a oknem měsíc plný
zář smutnou, bledou na mé lože stele,
teď pošinul se výš a světlo věsí
na obraz, jenž vzpomíná na přítele.
Jak divný čas, když půlnoc blíž se plíží,
jak divná měsíce půlnoční záře,
ba jak by oživila němý obraz
a oživila dávno mrtvé tváře!
Ba oživila – což mne zrak můj klame?
či od stěny se obraz odlupuje?
Už roste výš a v stěnu stíny hází –
v radostném spěchu k loži sestupuje. –
Teď rozstřel rubáš, na rubáš si sednul,
by podušky mé bílé nepokazil,
hnát holý schoval v rukavičku hladkou,
by estetický cit můj neurazil.
Myšlének prázdný důlek na mne hledí,
tvář vpadlá v humoru jak divém zívá,
a lebka, kryta vlasem mrtvě černým,
jak v pozdravení bezvládně se kývá.
„Dnes konečně mne z hrobu vykopali,
v němž sedm dlouhých let jsem tiše ležel,
a jak jsem pochvíli měl o půlnoci,
hned, příteli, jsem zase k tobě běžel.“
A nato divným šeptem vypravuje,
že leží s jinými teď ve kostnici,
a jak těch sedm let mu mile ušlo,
jak klidně spal podzemní ve světnici;
413
jak láska pomalu ho umořila,
jak dlouho stála smrt na rozehrání,
a nikde skok – dřív bolest lásky náhlá,
pak přepomalé, bídné umírání.
„Mlč! – Ustaň! – Ach mé choré, bídné srdce,
zdaž bys je slovem z prsou nevystrašil!?“
Však kde můj přítel? – Což s měsícem zašel?
Snad vzkřiknutím jsem ho svým nezaplašil?
Ze života VII.
414