Což vzdychá tma to, vzdychá stín to černý?
Což vzdychá tma to, vzdychá stín to černý?
Či vzdychly zhluboka tak mrtvé stěny? –
Zavanul vzdech zde – avšak bez ozvěny! –
Kdož mrtvé tmy té je zde soudruh věrný?
Snad u okna tam, malém ve výklenku
tma zhoustla v tichou, němou postavu,
mrtvější, tišší mrtvou nad myšlénku?
Snad tmy to druh se oknem v šero dívá,
v němž světla zárod, v světle hrob mu zívá!
Aj mnich to tam! – Šat tmavý přes hlavu,
tak tiše zde a nepohnutě stojí,
jak když se dítě ve tmě pohnout bojí!
A zase vzdech – nuž přistoupíme blíže –
Jak? Šepot také? – Mluvíš sám snad s sebou?
Či mluví, mnichu, zašlé mládí s tebou,
či zkamenělých bolů skalná tíže?
Snad modlíš se? Snad nad osudem reptáš?
Ty dovolíš nám – vždyť těch světských bolů
všem dáno dost a můžem cítit spolu –
dovolíš zvědět, co těm stěnám šeptáš!
437