Myšlénko boha, velká, vznešená,
Myšlénko boha, velká, vznešená,
tak pyšná jako hrdých Gotův chrámy –
a přece zdí a sloupem sevřená
a jenom sklem zde světlo mezi námi!
Aj uzavřít tu boha myšlénku
nemůže chrám – to srdce jenom může! –
A srdce naše, prsou zpěvná růže,
tím chrámem roste vzhůru k výklenku –
a nesmí ven – tam může zahynout,
a myšlénkou a láskou rozplynout! –
Myšlénko boha, růže jsi ty vonná,
jsi kadidlo, jež mžikem zahoří,
opojnou vůní rozum pokoří –
a se zápalem zase mžikem skoná.
Myšlénko boha, čarovný jsi zvuk,
jenž srdce zbožných dětí rozchvěje,
že jeho mladý, rozohněný tluk
se ve bojovnou píseň rozpěje,
že pod práporem bratry zkrváceným
pro víru svou boj v klidné kraje nese,
a pak se jako dítě bídně třese,
že dalo bídu bratrům obráceným.
438