Mně bylo nebe modrý z stříbra zvon,
Mně bylo nebe modrý z stříbra zvon,
v něm naše země – srdce železné,
a zdálo se mně, jeho vábný tón
že sezvání lid ku mši vítězné.
Jak rád jsem snům těm krásným uvěřil!
Když někdy silněji zvon udeřil,
tu slyšel jsem ve jeho mocném hlasu
hlas mocný velkých mužů velkých časů.
Čas velký vytvoří si velké muže,
již zase lidstvu cestu vyměří
a ve zvon dějův mocně udeří,
že pro věky se rozezvučet může.
Však kolikrát se ještě lidstvo změní,
jak dlouhé ještě ku mši sezvánění!
Jak dlouho ještě, než se zaradujem,
že sobě sama sebe obětujem!
Jak dlouho ještě až k té svaté době,
že konat budem z lásky k samým sobě!
Až každý sílu svou, své meze znaje
soběctví pozná smysl krásný, vyšší,
a bratry hájit bude sebe háje;
až nadvlády se zimniční chtíč ztiší
a každý tak jen konat sobě volí,
že bratrům nedá, co jej sama bolí:
pak rozvine se žitím nová páska,
a lidstvo před sebou se ukloní,
a vposled stříbrný zvon zazvoní
a půjdem na mši – mši tu nazvem láska!
439