6. únor 1865
To bylo smutnosmutné vzpomínání
a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!
Po nábřeží jsem chodil bled a tich,
mé oko klížil chladný, ostrý sníh: –
nejkrásnější to měla býti pro mne noc,
v ní vrcholiti mělo moje žití celé,
v ní měly oživit se sny mé smělé, –
a z všeho blaha mám jen truchlé vzpomínání
a před sebou tu truchlou, dlouhou noc.
Pode mnou dřímá zmrzlá řeka němá,
nade mnou visí nebe mrákotné, –
a v srdci zůří bol, že svět ho šírý nemá:
kol mne se povoz za povozem kmitá,
tam uvnitř vozu snad se náděj splítá,
tam uvnitř srdéčko snad blahem skáče –
a anděl můj, ach – anděl můj snad pláče!
Má mysl rychle sobě obraz složí,
a duch můj zří Tě chorou dlít na loži.
Dnes po prvé měl mladosti Tvé květ
zazářit v lesklý, bájůplný svět,
v tem svět, jejž Tvoje nezkušené oko
si staví vysoko, až převysoko,
v ten svět, jenž líčil se Ti jako ráj,
jak věčně stálé jaro, věčný máj!
Ach svět ten není krásný jak Tvůj sen –
Ty však to nevíš, želíš první ten svůj den,
a na tváři máš úsměch přece místo lkání, –
však znám ten úsměch, je v něm odříkání!
A dále fantasii truchlou nesu:
Tvá sestra milá hotova již k plesu,
šperk, květy, šatů bohatost
zvýšuje mládí zářící jí skvost –
457
však v oku jejím slza slzu klame;
vždyť všichni s Tebou cítí Tvoje tísně
a všichni vědí: radosti již výhost dalas,
svou první radost smutně pochovalas.
A slzy Tvoje, tajně plakané,
ty slzy jsou jim bílé perly samé,
a vzdechy Tvoje jsou jim truchlé písně,
byť třeba tajůtajně utkané!
To je ach smutnosmutné vzpomínání
a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc!
Pode mnou dřímá zmrzlá řeka němá,
nade mnou visí nebe mrákotné –
a v srdci zůří bol, že svět ho šírý nemá:
kol mne se povoz za povozem kmitá,
tam uvnitř vozu snad se náděj splítá,
tam uvnitř srdéčko snad blahem skáče –
a anděl můj, ach – anděl můj teď pláče!
458