Dusný okamžik
a šírou zemí zazní strašný ryk,
tak zoufalý jak synův, kdyže otce ztrácí,
tak děsivý jak lidu, kdy se v propast kácí,
tak hrůzný, jak když celý národ dokrvácí.
Zalehl v skály, děsně tam zahýkal,
zapadl k řekám, v pěny je rozstříkal,
zahučel v lesy, střásl list i květy
a bouřil plání dál pak v cizí světy.
Náš vůdce klesl, sklesla naše sláva,
náš Žižka klesl, sklesl národ s ním,
a skrovný hrob se nad ním zasypává,
jak nad člověkem bídným, chatrným.
A byl to muž, jenž světu v naučení
svůj život pro myšlénku velkou probojoval,
a byl to národ, jenž až k umučení
pro lidstva svobodu se obětoval!
Aj každá hlava se tu k prsoum kloní,
a o prsa to umíráčkem zvoní –
okamžik ticho a pak děsný ryk,
zoufalý ryk v poslední okamžik!
A znovu světem bouří česká zloba,
a nově světem hučí bouřná doba,
sirotci k pomstě rámě povznesou
a ještě jednou světem zatřesou.
Zamáchli ještě českým ocelem –
však bylo poslední to reka pohnutí,
a bylo poslední to ohně šlehnutí
a oheň sklesl, pokryt popelem.
A v zemi ticho, v půlnoční jak čas,
jen šepot slyšet – modlících se hlas,
po kraji tma, jen někde jiskra vzplane,
kde z oka zimničná a žhoucí slza skane, –
a pověst letí, že ten národ náš
nastoupil u národů zašlých – mrtvých stráž.
Vyrazil javor z popustlého rovu –
povstal náš národ, národ český znovu.
Však javor stál zde sirý, osamělý,
pěstouna neměl pro něj svět ten celý;
jen slunce žár mu haluz zahříval,
jen nebes déšť mu kořen zalíval,
a vlastním zrnem musel vábivé
si teprv odchovati pěvce své.
Tak také národ! – Siroteček slabý
si z hlíny hrobu, v němž mu matka dřímá,
teprve pracně kolébku svou zrábí;
strop nebes místo matky jej objímá,
a místo matky hvězd jen svit jej líbá,
a místo matky větřík jej kolíbá,
mlha přikrývá ho rouškou svojí
a nebes rosa sílí jej a kojí.
Vyrostl bujně jak ta jedle v lese
a pýšně jinoch již svou hlavu nese,
on cítí již, že mužství se mu blíží,
a směle po cíli se svém ohlíží.
O krásný čas, v němž jsme se narodili!
Myšlénky velké všude bují, zrají,
a lidstvo květe v svobody svém máji!
Nuž mužně kráčejme před ostatními
ku vznešenému, překrásnému cíli,
oddejme myšlénce se velké cele, –
však místo naše jest jen druhých v čele,
nesmíme vzadu být, ba ani s nimi.
Aj pro vlast-li své rámě pozvedneme,
pak svého Žižku zase nalezneme!