ROMANCE DVĚ, A TUZE PĚKNÉ
Ta první
Co to vzdychá, heká, kašle
po ouvoze?
Jede svatba, starý s starou
v krytém voze.
Ona na hlavě má čepec
samou mašli,
by ji mezi babicemi
kněží našli.
On zas v spodkách flanelových,
v zimní čubě,
kolem hlavy rozmarýnu,
citron v hubě.
105
Ta druhá
Holka se kaboní, začasto zavzdychá,
a on jen chvílkami dýmku si rozdmychá.
„Každý hoch holce své ňáký dá prstýnek,
nějaký řetízek, pěkný v něm kamínek!“
„„Prstýnky, kamínky, samé jen mámení,
slunce je ve světě nejdražší kamení.
Prosím všechny svaté: Sundejte je s nebe!
Až to udělají, okrášlím jím tebe.““
„Města by zvrátili, krámy by vybili,
aby si holku svou klenotem zdobili!“
„„Bodejť by všechny ty protivné oškleby
neměly šperků a klenotů potřebí!
Ach to mne tak bolí, proto nemám spaní,
že ty nemůžeš být ještě hezčí ani!““
106