Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že vskutku jsem ještě živ –
já zapomněl umřít kdysi.
Však vypadám! Na sklo ať nadychám
a jak chci je hedvábem stírám –
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.
Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,
to po jara, po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.
Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl splašil,
a kdybych se potkal – já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.