Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
když četl jsem, co dobrý Krylov píše
– jakž každé slovo jeho pravdou dýše! –
o modré chrpě, jejím o zármutku.
Ta chrpa tichou nocí naříkala,
že hlavu svou již těžko k zemi kloní,
než jitro svitne, ach! že bude po ní,
a teskně nad svou smrtelností štkala.
Ta hloupá chrpa! Když tak hlavu chýlí,
že símě její širým polem letí,
že příštím jarem vzkvetou její děti,
že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa ví-li?
Že ten jen na skon smí si naříkati,
kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,
kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde –
ba naříkati, třeba zaplakati – –
Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění,
chtěl jsem jen říc – vždyť též to jiní jistí –
že není dobře vše ve světě čísti
a ještě hůř že: myslit o všem čtení.