5 Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,

Jan Neruda

5
Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku, Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
když četl jsem, co dobrý Krylov píše – jakž každé slovo jeho pravdou dýše! – o modré chrpě, jejím o zármutku. Ta chrpa tichou nocí naříkala, že hlavu svou již těžko k zemi kloní, než jitro svitne, ach! že bude po ní, a teskně nad svou smrtelností štkala. Ta hloupá chrpa! Když tak hlavu chýlí, že símě její širým polem letí, že příštím jarem vzkvetou její děti, že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa ví-li? Že ten jen na skon smí si naříkati, kdo hlucho květl, bez ovoce přejde, kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde – ba naříkati, třeba zaplakati – – Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění, chtěl jsem jen říc – vždyť též to jiní jistí – že není dobře vše ve světě čísti a ještě hůř že: myslit o všem čtení. 170

Kniha Básně 2 (in Spisy Jana Nerudy, svazek 2) (1956)
Autor Jan Neruda